Když člověk bydlí na horách, notabene v Alpách, je skoro nutností občas pokořit nějaký ten kopec. Pokud se nechystáte vylézt na pětitisícovku, je sport nord walking velmi dobrou volbou. Člověk u toho sice vypadá, jako roztržitý lyžař, kterému na zatravněném kopci ujely lyže, ale vězte, že vaše kyčle a kolena vám budou neskonale vděčné. Oprášila jsem tedy svoje stařičké hůlky, které ještě pamatují objev penicilínu, a začala jsem se drápat na nejbližší kopec.

Tam, kde jsem prožila dětství a mládí, na pražské Letné, jsem měla v nejbližším okolí mnoho fajn sousedů. A že to byly fakt frajerky a frajeři… (I když, v době, kdy jsme se honili v letenských sadech, to byli jen bezva kámoši.) Jedním z nich byl i Zdeněk, co bydlel u nás za rohem. Po matuře studoval na Karlově univerzitě, já právě začínala „psát do novin“. On naopak začal psát poezii, hrál na baskytaru a foukací harmoniku v několika rokenrolových skupinách, a později ve skupině Mefisto, která získala v roce 1966 stálé angažmá v divadle Rokoko.

Jo. Pusu mám už celou olezlou, flekatou, svědivou a vůbec, docela vůbec nemám náladu na tohle maskování... Chodím ven jen sepesem, a to ještě v době, kdy pejskaři buď "už jsou doma", nebo "dávno jsou doma". Tedy v pozdější dopoledne a takňák po půlnoci.  Ne, nebojím se chodit takhle sama, protože co by si kdo na mně vzal? Ale - protože nechci platit deset tisíc za odhalená mluvidla a čichadla, pařím si pusu a osamocena slepě vrávorám postranními cestičkami.

A tři týdny uběhly a byl první máj a my jsme se s lahví vína procházeli po Stromovce. A pátého května jsme protančili noc v Lucerně a řekli si, že se milujeme. Osmého května jsme byli v opeře a dvanáctého jsme měli odjíždět na tři dny na divadelní festival kamsi na Moravu. Byla jsem proklatě hubená a proklatě šťastná. A pak přišel ten pátek jedenáctého před odjezdem. „Slečna Zoufalá má v hale návštěvu! Opakuji! Slečna Zoufalá má v hale návštěvu!“ vtipkoval Milan u mého kancelářského stolu a hlasem zdařile imitoval prodavačku v hypermarketu.

Zas uběhl týden. Už čtvrtý, co jsem doma, a jen pravidelně kontroluji zásoby v ledničce. Pro jistotu v hodinových intervalech, aby se nezkazily. Při náhodném pohledu do imitace mého barokního zrcadla, se mi zatajil dech. Musela jsem nelibě zkonstatovat, že nápadně připomínám Titanic v dobách své největší slávy. Spousta kytu a vstup do podpalubí je z bezpečnostních důvodů zakázán.

Probudila jsem se v půl dvanácté s vlkodavem v posteli a v hlavě mi řádila ostrá bolest. Žaludek na vodě, boty a šaty po celém bytě. V hlavě mi kromě bolesti vrtal intenzivní pocit, že toho člověka musím nutně alespoň jednou vidět a zároveň stejně intenzivní přesvědčení, že se mi bude vyhýbat.

Nějak jsem poslední dobou "nezvládala", ale pevně doufám, že je už všechno v pořádku. Na náhubek jsem si zvykla, takže všechno zas bude OK. A pochopitelně, že všem nedočkavcům, kteří čekali na pokračování "PÁTRÁNÍ DETEKTIVA SEDLINY", se tímto omlouvám. A máte tu dnes výjimečně dlouhé pokračování... Doufám, že si to předešlé případně obnovíte a začtete se do dalšího!

„Cynický!“ ozvalo se chraplavě ve sluchátku. „Brýden Zoufalá!“ řekla jsem mile. „Co pro Vás mohu udělat, paní Zoufalá?“ ozvalo se nevrlým tónem, který ne zcela korespondoval se včerejší milou nabídkou večeře. „Kdy máte večer hlad, totiž čas?“ vyhrkla jsem a dodala: „Na večeři“, nadechla jsem se: „bych Vás chtěla pozvat, totiž. Jak jsme vám nabouraly s kamarádkou auto a tak!“ dokončila jsem kostrbatě myšlenku, a v telefonu se ozval o poznání nadšenější hlas:

Koronavirus přinesl strach, zmar, nenávist i kýbly žluče. Přinesl ale také očekávání, naději, víru a nové příležitosti. A hlavně přinesl upřímnou a dobrovolnou solidaritu, jaká tu nebyla desítky let. Nevěřil bych, že to zažiju. Nemíním přikládat pod kotel k variacím na téma „kde jsou ty roušky“ jen proto, že teď jde v záři reflektorů kopat do jiných. Mediální prostor je zahlcen. A téměř všude je negace.

Nejsem vlastníkem auta. Řidičák jsem před deseti lety dostala z nějakých nadpřirozených příčin a od té doby jsem nedojela dál než za roh do hypermarketu a zpět. Kdybych tvrdila, že bez nehody, byla by to lež. Petr si ve svém obstarožním kočáře odvezl všechny své movitosti. O jeho veteránku se sice jako o movitě věci mluvit moc nedá, ale Petr vždy tvrdíval, že své první auto opustí teprve, až škodovka skutečně vydechne naposledy.

„Jmenuji se Lucie Zoufalá a jsem alkoholik“ vyprskla jsem zhrzeně a zapotácela se před zpoceným zrcadlem. Na dně flašky Ryzlinku zbylo vína na jednu polévkovou lžíci a mně se parádně motala škeble. Připlácla jsem dlaň na svojí ztrhanou tvář v zrcadle a poslední, co jsem slyšela před pádem na dlaždice byla moje vlastní slova: „Si táhni! Si táhni odkud jsi přišel!“

Co třebas hádanka? Tentokrát budete hádat autora - mohu vám o něm prozradit pár zajímavostí, ale stejně si myslím, že jeho jmíno všichni brzo uhodnete... Otec i dědeček byli knihtiskaři, on sám chtěl být zpočátku hrnčířem po pradědečkovi - proto chodil i do keramické školy.  Vydal několik sbírek poezie i delších básnických skladeb knižně, většinou je doprovodil vlastními grafickými díly.

Chtěla bych vás trochu rozptýlit, psát o něčem jiném, než o tom všudypřítomném strachu. Dnes ráno, když jsem z procházky sepesem mířila domů na kafe, jsem se zastavila na dvoumetrovej pokec. Kousek před domem, s jednou sousedkou. Na trávníku hned před okny je na pařezu po košaté jeřabině postaven zatím prázdný velký květináč. A vzpomněla jsem si, proč ten nádhernej strom uhynul.

Následující text mi přišel mejlem jako spousta další "internetové poezie". Většinou takové věci mažu a dál nerozesílám, ale tuhletu lahůdku jsem si nemohla nechat pro sebe. Vzpomněla jsem si na svou babičku, která mě vyškolila stejným způsobem, jako je uvedeno v článku. A, milé dámy, jistě se něco podobného stalo každé z vás, a dokonce bych si dovolila říct, že ne jen jednou...