Není teď v Praze zrovna doba na courání. Sice bych mohl k courání využít třeba poloprázdnýho Karlova mostu a okolí, jenomže to se bych musel v tramvaji vydat na pospas potenciálním superpřenašečečům (jsem v superrizikový skupině starců). Taky už toho mám za život dost prochozenýho a znám to nazpaměť, taky mě to samotnýho nebaví, a taky bych si musel vzít pivo s sebou pod kabát, protože venku bych na něj vůbec nemusel narazit.

Smutné, za co všechno lze u nás získat titul. Je to především urážkou všech opravdu vzdělaných lidí. Ano, to, co tu budete číst, jsou vše nadčasová témata, která nám tady předkládá ke zkoumání “elita národa”.  Člověk by si řekl, že naše vzdělávání už nemůže níže klesnout. Může, tohle je produkt slavné Karlovy univerzity.

Když se zeptáte mužů na ženský ideál krásy, každý vám poví něco jiného. Pro někoho to může být sexy tmavovláska, 52 kilogramů, 169 centimetrů s nádherným tělem, pevnými prsy a senzačním zadečkem, pro jiného baculatá blondýnka se slovanskými rysy. Každopádně asi jen malé procento mužů by odpovědělo, že jejich ideálem je namakaná dáma, na které je vidět každý sval, úpon i šlacha.

Většina rodičů to zná... Rozzářené dětské oči, když se zeptáte, co by dítko chtělo od Ježíška a ono odpoví, že štěňátko, koťátko nebo jiné zvířátko. Já měla to štěstí, že moje máti měla Viktora, Honzova babi Filipa, křížence špice, takže Sim co rozum brala, měla psí kamarády, se kterými se mohla potěšit. Jako malá nikdy přímo psa tedy nežmuntrala.

Lidé v Severní Koreji jsou nuceni vzdát se svých psů, které úředníci následně posílají na maso do místních restaurací. Kim Čong-un zakázal vlastnictví mazlíčků jako kapitalistickou dekadenci, protože obyčejní lidé v KLDR mají chovat pouze prasata a jiná hospodářská zvířata. Přestože majitelé zvířat Kima v soukromí proklínají, proti zabavení svého pejska nemohou nic dělat. Odmítnout vyhovět úřadům totiž je vykládáno jako akt vzdoru proti vůdci.

Bylo mi něco kolem dvaceti let, v profesním i soukromém životě se mi velmi dařilo, a já, lačna nových výzev a zkušeností, jsem se rozhodla splatit dluh společnosti. Přihlásila jsem se jako dobrovolnice do pečovatelského domu pro psychicky nemocné seniory. Docházela jsem tam jednou týdně odpoledne, se seniory hrávala společenské deskové hry, a za pěkného počasí s nimi chodila na procházky do nedalekého parčíku. Věřící jsem doprovázela do kostela, případně jsem našla jinou společnou aktivitu.

Docela dost lidí je meteosenzitivních. A stále jich přibývá. Víte, co vyvolává citlivou reakci a následně i problémy? Vrozená nebo získaná dispozice, postupující choroby i věk a v poslední době také nezdravý a příliš zchoulostivělý způsob života. Vede k tomu, že organismus reaguje méně pružně na změny počasí a hůř se jim přizpůsobuje. Jo, a bohužel, někdo má tuto nezáviděníhodnou „přednost“ už vrozenou.

Tak zas byla příležitost se sejít, pohovořit, ponadávat, povzpomínat... Tolik pohlavárů se nechalo slyšet, nechalo vidět pokládat (kytky, věnce, svíčky). Prostě kdo mohl, ten si jak ten cvrček - i kdyby měl zmrznout, musel si aspoň vrznout. Všude možně, po celé republice. A současně do ulic vešla hejna „antirouškařů“ – mj. myslím, že to je dnes už jen jiný výraz pro egocentrické hlupáky. Ono je velmi snadné nevěřit na covid-19, dokud člověk neleží na JIP.

Jednou z často používaných pouček mé drahé babičky bylo, že "dobrá hospodyně nenosí na trh všechna vejce v jednom košíku". Z čehož také plyne, jak dodávala, že nikdy, opravdu nikdy, se nemá mužskému hned všechno dávat, a hlavně - na sebe vše prozrazovat. „Hezky pomalinku, po částech, abys byla stále trochu tajemná, aby stále bylo co nového poznávat, abys nebyla „levná“.

Školy se uzavřely 14. října. Ve středu 18. listopadu se vrátí do lavic děti z 1. a 2. tříd základních škol. Návrat ostatních žáků a studentů se bude řídit podle systému PES. Budou se muset nosit roušky všude a třídy se nebudou dělit do menších skupin jako na jaře, děti z různých tříd by se neměly potkávat. Platit bude zákaz zpěvu a tělocviku, mělo by se také často větrat. Testování dětí a učitelek nebylo schváleno.

Nikdy jsem moc nekoukala na televizi. Jako holka jsem ji doma neměla několik let. Ne že bychom byli tak chudí, ale máti se patrně nechtělo dávat úplatky, shánět bony nebo kupovat sovětský Rubín. Radši nás naučila číst a nikdy nám nebránila vybírat si i z její knihovny cokoliv. Po revoluci ji koupila, první barevnou. Nejspíš mi mnoho věcí uteklo, takže jsem spoustu narážek kamarádů a později mého drahého chotě nechápala.

Sto let zazděný čekal v měděné schránce vzkaz stavitelů staré střekovské školy otevřené roku 1908. Skrýš odhalili zedníci při její přestavbě na bytové domy v roce 2008. Ještě 12 let ale trvalo, než pamětní poklad doputoval do Muzea města Ústí nad Labem. Kovový tubus o průměru 8 cm a výšce 37 cm obsahoval řadu rukou psaných dokumentů. Zásluhou pečlivého uzavření se dochovaly v dokonalém stavu.

Psychiatr, psychoterapeut, publicista a spisovatel MIROSLAV PLZÁK opustil to naše skuhravé údolí před deseti léty - 13.11.2010, ve svých pětaosmdesáti létech. Působil na Psychiatrické klinice Fakulty všeobecného lékařství UK, od roku 1964 jako primář, až do odchodu do důchodu. Myslím, že je málo lidí, kteří by při vyslovení jeho jména nevěděli, o koho se jedná. Tedy, dospělých, navíc v tom „nejlepším věku“.

Teď si asi říkáte, že počítat na prstech umí každý. Ve většině kultur prostě zvedneme daný počet prstů vyjadřující číslo. Což je lehké do pětky. A od šestky dál jen v případě, že nedržíte telefon nebo tašku ve druhé ruce. Čínština je na tom ale lépe: všechna čísla vyjádříte jen pomocí jedné ruky. A když se to opravdu naučíte, využijete tuhle schopnost i v každodenním životě. Podívejte se na tamější děti, které právě skládají přijímací zkoušku do první třídy…

Zajímalo by mne, co se to poslední dobou stalo s muži? Abyste rozuměli, k nám do práce před časem nastoupil další chlap, já nevím, snad už desátý v řadě, kterému je po čtyřicítce, není to žádný padavka, slušně vydělává... A zase svobodný, bezdětný¨, bez zájmu o to, najít si přítelkyni. Žije sám v domku, který zdědil po babičce. Takže je i zajištěný.

Je tak snadné udělat ze sebe totálního blbce... Bylo asi tak devět ráno a něco v bytě začalo vydávat divný zvuk, bzučelo to jako dráty vysokého napětí.Z bytu byla najednou rozvodna. Asi lednice? Tak jsem jí vypnula, lednice to ale nebyla. Pak jsem vypnula celý byt, pořád nic. To už bylo jedenáct dopoledne a já pěkně vytočená. Zřejmě blb soused těží bitcoiny a za stěnou řve jeho počítač. Jdu na něj zazvonit, ale není doma. Tak mu jdu do sklepa vyhodit na chvíli hlavní jistič. Takže soused to také není...

Musely mně být čerstvě asi tři roky, mladší těžko, to bych si to tak nepamatovala. Víc určitě ne, protože to byl poslední rok, kdy táta měl doma krejčovskou dílnu. V lednu 1952 mu živnost zrušili a táta šel do Motorletu pomáhat plnit první pětiletku. Dokud táta pracoval doma, já měla přísný zákaz rušit ho u práce. Ten zákaz samozřejmě vydala moje racionální máma a já i táta jsme ho moc rádi porušovali. S tátou byla vždycky legrace, s mámou vůbec.