Odjet bylo jednodušší napsat než opravdu uskutečnit. Neměla jsem peníze. Věděla jsem, že nejjednodušší cesta by byla jít na českou ambasádu a říct jim, že jsem se rozmyslela a chci se vrátit. Ale tohoto kroku jsem se velice bála. Třeba by mne už ani nepustili z letadla, nevěděla jsem, co se děje emigrantům, kteří se vrací do země, z které se pokusili utéct. Jedna věc mi byla naprosto jasná: že už nikdy se nikam nepodívám, že teď už moje cestování opravdu skončí navždycky. A to hovořím o tom nejmírnějším trestu.

Ursula von der Leyen vyjádřila velkou starost o to, aby podniky zanikající nebo finančně oslabené poklesem ekonomiky, se nedostaly do cizích, především čínských rukou. Je to realistické vyjádření. Ale asi hlavně pro Německo a západní země. My už v cizích rukách totiž dávno jsme. A jsme závislí hlavně na Německu. Stát, který je už závislý, je v jiném postavení než Německo, které může ztratit svoje podnikatele. My už jsme jako ti proletáři: „nemáme co ztratit, leda svoje okovy“.

Říká se, že člověk by měl alespoň jednou za život navštívit nemocnici, vězení, blázinec, márnici a hřbitov, aby si uvědomil, jaké má štěstí. Doporučuji si nechat poslední dvě položky nakonec, protože v opačném případě je možné, že předchozí místa už nikdy nenavštívíte. Já na několika z těchto míst už byla. Taky jsem byla odjakživa trošku blázen.

Ahoj moji milí. Otevírám dnes třináctou komnatu… Záznamy vašich „nejkrásnějších a největších okamžiků štěstí“, chvil, kdy jste si uvědomovali nádheru bytí. Jak různorodé mohou být… Některý je obrazem pohody, jiný bleskem, který projel mimo. Všechny do jednoho však jsou krásné a ojedinělé. Napište i vy ten svůj.

Když jsem to následující video dostala, tak jsem si opravdu myslela, že je to stoprocentní fake. To přeci není možný!!! Ale je, a stalo se to před rokem a kousek, když hlava katolické církve, papež František, jednal s politiky z Jižního Súdánu.

Jsme velikostí až čtrnáctí ze sedmadvaceti států EU, třináctí v počtu obyvatel a máme jedenadvacet poslanců v Evropském parlamentu. Německo má nejvíc obyvatel i poslanců. A proto máme poslouchat, co nám bude nařízeno? Německé půlroční předsednictví EU začalo 1. července. Německý ministr zahraničí Heiko Maas řekl hned druhý den, tedy ve čtvrtek 2. 7., natvrdo v Parlamentu, že nám VNUTÍ migranty!!!

Kuře naplacato, tedy kuře upečené ve zcela placaté podobě, má oproti běžnému pečenému kuřeti několik výhod. Je snadné nechat se jimi uhranout. Takové kuře vypadá neokoukaně, rychleji se propéká a má lepší ochucení. A taky to pro někoho může být zajímavé a nové kuchařské dobrodružství. Zvláštní body za umělecký dojem dostanete za tohle kuře zejména teď v létě, kdy vše, co se tváří jako z grilu, mizí z talíře závratnou rychlostí.

Otevírala jsem ho a třásly se mi ruce. Věděla jsem od koho je podle tak známého písma na obálce. "Prosím, předejte Alence, je to velice důležité!" Kde vzal adresu? Vždyť já jsem mu žádnou neposlala... „Alenko, miláčku můj - má lásko, nemohu tomu stále uvěřit, jsem sžírán představami. Jednou chmurnými, hned nadějnými - kolem je náhle strašné prázdno, hrozné ticho až k zbláznění. Nevím kam se otočit, zavolat, co je s Tebou, žádná zpráva - prazdno pusto, klid. Musím se vymluvit aspoň do téhle němé zprávy, která mi zosobňuje tebe, abych se nezbláznil.

Řada humanitárních organizací, které se zaměřují na záchranu migrantů na moři, během nejintenzivnější fáze nynější pandemie pozastavila svou činnost. Reagovala tím mimo jiné na to, že Itálie začátkem dubna z bezpečnostních důvodů uzavřela své přístavy. Podle dat Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) letos navzdory pandemii covidu-19 výrazně vzrostl počet lidí, kteří přes moře míří z Libye do Itálie. Do 28. června jich bylo 6 653, loni to bylo ve stejném období 2 594.

Jak tak na to teď z okna koukám, pámbu sundal ze své konve kropítko, a zalejvá nás proudem. Takovéhle "deště" jsem byla zvyklá vídat jen v bláznivém New Yorku, nebo na Floridě (možná, že to je i jinde, ale já jinde nebyla), kde za pár minut je ze silnice řeka a nestíhající kanály střílejí vztlakem kryty do výše. Fakt, nekecám - viděla jsem, jak u chodníku najednou do výšky vystřelil kovový kryt kanálu, který nezvládl proud vody... No, a teď na to koukám za oknem na pražském Jižním Městě...

O tom, jak jsem pořídila ohledně toho testu, vám napíšu asi nějak během týdne. Protože - dějou se věci... Mj. došla jsem tedy do laboratoře, chtěla nastavit svůj panenskej nos k defloraci - a nic, slečna laborantka ho odmítla a ucucla mi sloupeček krve. A že prý se to během týdne ukáže... Tak jsem si říkala, že co to je? No, test na protilátky. Asi. Každopádně mi v pondělí odpoledne zavolala sestřička z ordinace praktické doktorky a sdělila sladké tajemství, že tedy k nim můžu, že mi nic není. Jenže, já si netroufla, protože mi trošku bolí v krku. A nechci, aby mne tedy paní doktorka měla důvod nenávidět. Co kdyby ode mne něco chytla? Tak zatím jen pár rozmarných obrázkůch...

Kluci přes den pracovali, aspoň se to práci snažili nazývat. Do práce jezdili na devátou a v jednu už byli zase zpátky. Vždycky jsem z balkonu hlídala, kdy se vrátí Alain, abych mu běžela naproti a skočila mu do náruče. Těch pár hodin někdy bylo příliš mnoho... Toulala jsem se po pláži, seděla pod palmama vedle vily, zpívala si své trampské písničky, divala se na modré moře a vlny na něm... Kluci mi navrhli, že když nemám co dělat, mohu jim vařit. Myslím, že to bylo velice fér za to, že mě živili a poskytovali mi ubytování.

Kamarádka mi napsala, že „Migranty musíme přijímat, protože to je daň za ty naše kolonie. Kdyby nebylo kolonií, nebylo by dnešní migrace“. Pomíjím, že Češi žádné ty kolonie nikdy neměli, ale dobře, přijímám, že „my“ jsme Evropané. A tak jsem se šel podívat, jak, že to s těmi koloniemi je a odkud k nám přichází nejvíc lidí. Máme se za koloniální období stydět? Trvalo stovky let?

Pandemie zásadně změnila způsob objednávání pacientů ke každé návštěvě ordinace. Objednat telefonem, říct, co potřebuju – a pak už to jde. Takhle jsem byla před měsícem u své paní doktorky. Napřed jsem si zavolala, že potřebuju jen můj obvyklý e-recept, ale nakonec prý přeci jen se mám ukázat. OK, tak jsem se stavila, byl mi změřen tlak a všechno v pořádku. Jenže – tento čtvrtek jsem tam po chvílích celý den bezúspěšně volala, v pátek do půl jedenácté. Telefon zvonil, nikdo to nebral. Že by měla dovolenou?

Stejnojmenná kniha Mary Haimannové vyvolala nesouhlas už ve svém anglickém vydání. Nyní vyšla česky. Její obsah je důležitý, protože ovlivňuje americké prostředí, a proto je potřebná alespoň krátká recenze, postihující záměry autorky. Vzpomínám na diskuzi, která proběhla v ČT s autorkou. Proti ní seděli naši historici – Rychlík a Pithard (nepamatuji si přesně, zda ještě někdo další). Jestliže i tito pánové autorku kritizovali za její nepřesnosti, potom asi kniha byla opravdu už i v anglické verzi provokativní.

"Já jsem Alena… ". Vzal mne za ruku a vedl mne k nejbližšímu prázdnému stolku, kde jsme se dohodli, že nemluvím bohužel francouzsky, ale dá se mnou domluvit anglicky - tedy při troše dobré vůle… Ta mu nechyběla a on naštěstí angličtinu ovládal, dokonce líp než já. "Měla jsi problém s tím Arabem?" "Ten mám tady s kdekým!" pokrčila jsem rameny. "Proč jsi tu sama, ty tady nikoho nemáš?"

Kromě očí jsem po otci zdědila taky choulostivou kůži na rukách. Naštěstí se to projevilo až před čtyřicítkou, do té doby jsem ruce nešetřila v domnění, že je mám odolné, po mámě. Nikdy jsem nepoužívala rukavice, ani při čištění cihel od staré malty, ani při řízkování babek na chmelu, natož při úklidových pracích. Nikdy jsem nekrémovala. Pro kůži na těle to naštěstí platí pořád, mohla bych se mýt jelenem a bylo by to v pohodě. Ale ruce ne, kdepak.