O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

Syndicate


JAK JSEM SE NENAUČILA HRÁT NA HOUSLE PDF Tisk E-mail
Úterý, 03 září 2019
Přejít na obsah
JAK JSEM SE NENAUČILA HRÁT NA HOUSLE
Strana 2
Související obrázek
Můj skvělý pradědeček z matčiny strany hrával na housle. A moje maminka ho jako dítě moc ráda poslouchala. Děda hrával jednoduché lidovky, čas od času mu nějaká notička uklouzla, občas škobrtnul rytmus, ale mojí mamince to nikdy nevadilo, protože dědu milovala a k tomu byla hudebně hluchá jako poleno. Housle měl děda pěkné, staré, jako děcku se mi moc líbily a chodila jsem se na ně dívat.



 

Jestli moje babička, jediná dcera tohoto pradědy -  houslisty, měla nějaké hudební  nadání, to nevím. Nikdy jsem ji nepoznala, protože umřela, když mojí mamince bylo necelých 10 let. Takže jediné, co z babičky znám, je buclaté mimino a pak nádherná žena s trochu smutným úsměvem a obrovskýma tmavýma očima na starých fotografiích. Byla ročník 1928, zemřela v roce 62. Tragická generace, řekla bych.

 

Můj tatínek ovšem hudební nadání měl, hrál překrásně na kytaru a zpíval tak sladce, že i moje hudebním hluchem postižená maminka tála, sotva ho prý slyšela. Ostatně to byl i poměrně hezký chlap a ty zelené oči mám právě po něm. Taky s ním byla legrace, rád se smál a vyváděl hlouposti. Jako že si třeba rád zazpíval a zalaškoval i s jinýma ženskýma, než byla maminka. Takže ho tak nějak po deseti letech z manželství vykopla, nebo odešel sám na pastviny zelenější, nevím. Bylo to takové rodinné tabu a ani dneska se na to máti nechci vyptávat.

Co si pamatuju, byly mi dva roky a kousek, když se rozvedli, vždycky když měl náhodou čas, vzal nás s mou starší sestrou na výlet, a bylo to fajn a vždycky u toho byla nějaká teta, a zpívalo se a hrálo. Dneska už mámu docela chápu, že se jí to moc nelíbilo, když jsme se nadšené vracely domů.  Takhle to bylo několik let, pak se znovu oženil a postupně nám vymizel ze života. Později jsme se několikrát setkali, to už jsem byla dospělá a vcelku jsme si neměli co říct, jen ta láska k muzice ve mně trošku zůstala.

 


 

Když mi bylo pět, bylo rozhodnuto, že to tedy zkusím. Maminka věděla, že hluchá po ní nebudu, prý existoval spolehlivý způsob, jak mě rozbrečet, a to když mi začala zpívat. Takže jsem vyfasovala flétničku a začala pískat. Bavilo mě to, o to nic. Ale už při té flétně se začalo ukazovat, že mozek přesně ví, co mají uši slyšet, ale moje ruce nejsou schopny koordinovat pohyby prstů, aby dosáhly kýženého výsledku.

 

Takže když se po dvou letech opět rozhodlo, že zkusím i ty housle, začal mi hodně perný rok života. Bylo to jako bych komponovala hudbu pro katastrofický postapo film. Trpěla jsem já, trpěla moje sestra, sousedi, praděda, učitelka v hudebce… a nakonec uznala i máti, že když se to ani po roce a půl nedá poslouchat, tak bude lepší toho nechat. To už mi bylo osm a štěstím jsem byla bez sebe.  Ještě radši jsem byla, když ségra přitáhla odněkud starou kytaru a podomácku se naučila pár akordů. Za nějakou dobu už jsme spolu zpívaly ostošest.

 

 

 

To bylo moc prima, i když se na to máma netvářila, vzpomínky jsou holt někdy „svině neodbytný“.  Na táborech jsme byly za hvězdy a kolikrát se mi i stalo, že jsme jako banda po škole seděli a já zpívala a zpívala. Písničky od Greenhornů, Kryla, Kubišové, prostě to, co na deskách zbylo po tátovi. Když se pak ségra vdala a odstěhovala (je o 8 let starší), na chvíli byl doma klid. Děda už byl tou dobou po smrti, máma muziku radši moc nemusela, já se začala stydět zpívat před publikem.

 

Když mi bylo 15, přinesla mi ségra tu starou omlácenou kytaru, ať to zkusím. No, moc mi to nešlo, ale když jsem zjistila, že si prsty do akordů můžu vlastně poskládat jak chci, a že spoustu toho zahraju jen když tu packu při určitém držení budu posouvat po pražcích, za čas se to i dalo poslouchat. Jen jsem měla problém, že když jsem se soustředila na hru, nemohla jsem zpívat.

 

Máma z toho radost taky moc neměla, z toho hraní. Ach jo. Musela mít tátu hrozně ráda. I když si časem našla přítele, stejně na ní každý rok bylo vidět, jak je v únoru a dubnu nesvá. To když se přiblížilo datum tátova svátku a narozenin.

 

 


 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]