O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

NEUVĚŘITELNÝ KOČIČÍ PŘÍBĚH PDF Tisk E-mail
Neděle, 28 červenec 2019
Není sídliště jako sídliště, i to naše je jinačejší. Je obklopeno původní zástavbou rodiných domků. A tak nějakou dobu trvalo, než nás starousedlíci vzali na milost a brali nás jako sousedy, nikoliv jako vetřelce. Část pozemků u domků jim ohledně výstavby panelového sídliště stavaři zabrali, tak proto nebylo divu, že se na nás dívali skrz prsty.

 


 

Ale jak se říká: „Nic netrvá věčně…“,  a platí to i o nevraživosti.

 

 

 

Je tomu již pár let zpět, kdy jsme se na dovolené seznámili s jednou bezva rodinou. Díky nim to pak byla opravdu dovolená suprová. Vyvrcholením bylo zjištění, že jsme z jednoho města, z jednoho sídliště a takřka sousedé.

 

Však od té doby jsme i přátelé. Navštěvujeme se.

 

Společně u nich na zahrádce grilujeme, děláme táborák, opékáme buřty, pálíme čarodějnice, ale hlavně, a to je důležité, nás i jejich číča, lze-li to tak říci, bere jako svou rodinu. Kočičce říkají Kiki. A ta jejich Kiki je prostě úžasná. Chová se jako dobře vychovaný pejsek. S mamčou (tak říkáme té sousedce) chodí na procházky a nepotřebuje ani vodítko, od ní se ani nehne. Ometá se ji i na procházce jen kolem nohou. Jasně - bez mamči nedá ani ránu.

 

 

 

Letošní rok společně jezdíme na Miladu, to je uměle vytvořené jezero po důlní činnosti. Něco kolem patnácti kilometrů od města. Postupně se upravovalo, až se stalo dobře vybaveným místem pro oddech, odpočinek i sportovní vyžití Ústečanů. Teplé a čisté vody Milady lákají ke koupání, půjčovna loděk, šlapadel i pádlovacích prken uspokojí sportuchtivé rodiče i děti.

 

Lákadlem pro malé i velké se staly i tam hnízdící labutě, též hojné vodní ptactvo. Úžasná a neopakovatelná  je tamější krajina, tamní západy slunce. Staly se atrakcí a málo kdo si je nechá ujít. Okolí přímo vybízí ke krásným procházkám kolem jezera.

 

 

 


 

Jak už jsem psal, kde je mamča, tam Kikina nesmí chybět. Šplouchající vody  Milady ji ovšem nelákají. Když tak by nepohrdla „kamarádstvím“ s labutěma. Pozoroval jsem občas její reakce u podívané na vodní ptactvo, které tam děti chodí krmit. Je vždy ukázněná, ale čerti s ní šijou. Je to přeci jen i když milá, tak rozhodně šelmička.

 

 

Asi dvacet dní zpět náš výlet končil velmi smutně. Pro maminu i Jandu (tak říká svému manželovi). Počkali jsme jako vždy na západ slunce a balili se domů, ovšem Kikina nikde. Že by se micka ztratila, to nikdo nebral vážně. Kikina se přeci neztrácí, Kikina se od maminy nehne.

Jenže - neskutečné se stalo skutečným. I po hodině hledání, volání i za pomoci ostatních návštěvníků, byl výsledek nulový. Vedoucí bistra slíbil, že kdyby se něco dozvěděl, tak dá vědět. A jelo se domů… Tak smutný návrat s manželkou nepamatujeme.

 

Den, dva, týden a stále nic. Chudáci naši sousedé se již vzdali naděje. Patnáctý den (mám to poznamenané) se rozezvučel zvonek. Zvednu sluchátko a dole stála mamina, štěstím úplně opilá, a řve: „Je doma, je doma, Kikina se nám vrátila!“

 

Byla prý celá špinavá, urousaná, utrmácená, ale živá. Štěstí se jim vrátilo… No, už není co dodat. Kdybych to nezažil, nevěřil bych. Je to vůbec možné, aby se po tolika dnech kočička vrátila domů? Aby po tolika dnech našla cestu? Ale našla, a naši přátelé jsou blažení…

 

                                                                                                                                                          

   -doktor-

 

Komentáře (7)add feed
... : Moira
Ahoj, uplne me tohle vypraveni dostalo, az jsem zamáčkla slzu. Mame doma presne stejného kocoura, který je na obrazku a po trech spolecnych letech si taky nedovedu představit, ze by se mu něco stalo. Ještě vic ho miluje muj manzel. Radeji si často rikam, ze je to zvire, které se muze ztratit každý den, ale hodne se bojim, aby se to nestalo. Kocour chodi zcela nezavisle ven, i když silnice je dal od domu, muze se mu stat cokoliv jiného. Za velmi stastny konec pribehu jsem moc rada. Troufam si tvrdit, ze kocky dokážou najit cestu domu, snad nejaky sesty smysl. Jen se jim nesmí priplest do cesty třeba dalnice.
červenec 29, 2019 07:54
... : mia I
docela neuvěřitelné vypravování, přesto pravdivé smilies/smiley.gif
červenec 29, 2019 10:57
... : toulavejV
Jsem už hodně stár, což se pozná z toho, že za časů mého mládí panovaly jinačí zvyky, než dnes. Tak třeba dát zaslouženou facku dětem bylo normální, nikoho to nepohoršovalo a tak ani bolševik tomu nijak nebránil a nikomu dospělýmu kvůli tomu nevyhrožoval. Taky děti nemusely mít na kole přilbu na hlavě, protože i bolševik věděl, že děti patří rodičům a ti za jejich bezpečnost zodpovídají, ne stát.

Na vsi bylo normální, že hlídací pes byl přivázanej u boudy a tak by nikoho ve snu nenapadlo s ním chodit po vsi na vodítku na procházku, jako je tomu dneska. Drůbež a králíky měl na dvoře každej, takže nikdo nepotřeboval sekačkou sekat trávník. A kočka byla na chytání myší, někde směla do baráku, ale jenom na chvíli, žádný velký vylehávání, jako dneska. Od toho měla seno na půdě.

A tehdy se rozhodla moje babička zbavit naší starý kočky, protože každou chvíli kočka přinesla před práh nějakýho ptáka. Dokud to byli vrabci, ještě to tolerovala, tenkrát jich bylo mraky. Ale když se kočka zaměřila na vlaštovky a odchytila pár mladých, pohár trpělivosti přetekl. Voni totiž vlaštovky a jiřičky u nás hnízdily od nepaměti a celá rodina na tu jejich přízeň vůči nám byla náležitě hrdá. A tak dostala kočka několikrát jed na krysy, ale vždycky to poznala včas a vyzvrátila to a přežila.

A tak když se u nás jednou objevil porybný Brůžek, co bydlel na samotě víc jak pět kiláků daleko vzdušnou čarou, slovo dalo slovo, babička chytila nic netušící kočku, která měla tu smůlu, že zrovna přišla na oběd, dala ji do pytle a věnovala ji Brůžkovi. Tomu se kočka náramně hodila, když slyšel, jakej je to myšilov. O tom, že umí chytat i ptáky, a dobře, se babička radši nezmínila. Protože, člověk nikdy neví, jestli tam taky nemají vlaštovky . . . Pytel s kočkou zmizel v autě a za chvíli i auto s Brůžkem.

Asi tak nějak za týden, čtrnáct dní, kdo by si to už dneska pamatoval, se u nás zase zastavil Brůžek. Že už kočku nemá. Utekla mu prej hned druhej den i když jí krmil rybama a ty kočkám chutnaj, tak jestli se u nás neobjevila. Kdyby jo, že si jí zase odveze. Ale kočka u nás nebyla, odjel s nepořízenou. Objevila se asi až za dva dny, hladová . . . Hned dostala mlíko, protože tenkrát v tý divný dávný době mýho mládí ho kočky normálně pily, protože nevěděly od lidí, jak moc jejich zdraví škodí. Všichni jsme s údivem a obdivem kočku doma přivítali. I babičce připadlo, že za takovej mimořádnej výkon, že kočka dokázala najít cestu domů odněkud, kde to podle nás nemohla znát, takže se mohla orientovat snad jenom podle vzdálenýho kopce Prácheň nebo v noci podle hvězd, si kočka zaslouží zůstat u nás.

Po čase se u nás zase zastavil Brůžek a vidí kočku sedět na zápraží. Hned se ohlížel po pytli v autě, ale babička mu jí už nedala . . .

No a problém s chytáním vlaštovek se vyřešil zavřením malýho světlíku nad dveřmi do maštale, kde měly vlaštovky hnízda a tudy lítaly. Aby u světlíku na ně kočka nečíhala a dveře původně zavřené se tak holt musely nechat přes léto otevřené . . . protože když si váš domov (tím nemyslím maštal, pro vtipálky) vlaštovky vyberou za ten svůj, to není každýmu přáno, je to PRIVILEGIUM . . . :-)
červenec 29, 2019 12:51
... : doktor
Toulavej jsme asi na tom stejně,ale běh doby nezastavíme a proto musíme věci i dobu respektovat.Hezké povídání.Děvčata díky za komentář.
červenec 29, 2019 13:04
... : Josef Kouba
Četl jsem jakýsi článek kde se hovořilo o orientaci zvířat. Kocour se dokázal vrátit domu ze vzdálenosti 25 km. Osobně mám dva příběhy podobné těm zde vyprávěným. Roční kocourek v září zmizel.
Po 6 měsících nám zavolala neznámá paní zdali, jsme neměli kocoura jménem Mikeš. Vysvětlila, že chodí k nim na zahradu jednou či dvakrát v týdnu a že jej krmí, ale nenechá se chytit, až se to jednoho dne povedlo, ale zůstal jí v ruce jen obojek kde na plíšku bylo tel. číslo a jméno. Hned jsme se s ženou vydali na udanou adresu asi 15 km. vzdálenou. Bylo asi 30 cm sněhu a mrzlo. Paní nám velkou naději nedávala, že jej najdeme. Procházeli jsme mnoha postranními uličkami mez domky.
Na jednom rohu se vynoří žena a volá, Pepku koukej. V náručí jí vrněl radostně Mikeš. Jak se dostal tak daleko nevím. Dobrovolně by se tam nevydal.
červenec 30, 2019 22:56
... : Josef Kouba
Druhý příběh je kratší. Pronajal jsem větší domek a přestěhovali jsme se asi o 6 km. dál od místa kde jsme doposud bydleli. S námi se stěhoval kocour jehož jsme adoptoval před pár lety, protože jej lidé, kteří se ze sousedství odstěhovali, zapomněli vzít sebou. Děti mu dali jméno Pupu. Byl to ale veliký dlouhosrstý krasavec a já mu říkal Barone. Po pár dnech pobytu v novém prostředí zmizel. Asi za týden volal paní která si pronajala náš původní domek, že se u domku zdržuje jakási kočka.
Baron se vydal zpět, protože místo miloval. Ale jak to v obrovském městě dokázal je samo o sobě úžasné. Představte si, že by třeba v Praze dokázal dojít ze Smíchova na Václavák.
červenec 30, 2019 23:26
... : toulavejV
jo, pes se drží svého pána, kočka svého domova, to je známá věc . . .
červenec 31, 2019 09:25
Napsat nový komentář

    Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley


Tyto znaky opište


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]