Pro fungující demokratickou společnost je potřebná svoboda a jednota. Oba tyto požadavky jsou v určitém protikladu, a proto je zapotřebí jejich syntéza. Musí být svobodná diskuse a propagace, protože je potřebná k hledání pravdy. Lidé pravdu hledají, lež považují za proradnou snahu ovlivnit jejich rozhodování proti svým zájmům. Jednota je zapotřebí, aby společnost měla dostatek sil k prosazení svých zájmů, aby nebyl národ rozhádaný a nefunkční.

Jednotu vytváří identita a od ní odvozená občanská sounáležitost. Lidé pomíjí v rámci jakési sebenegace svoje zájmy, aby upřednostnili zájmy celku a tím vytvářeli jednotu. Politické strany sice mají svoje cíle, ale v pozadí musí být sounáležitost s celkem a pochopení, že zájmy celku jsou důležité; státotvorné strany tedy mohou mít svoje ideologické teze rozrůzněné, ale vždy musí existovat výkladové systémy, které dokážou, že jsou v zájmu celku, tedy v zájmu národa, lidu - jednota cílů, ale různost metod jejich dosažení.

Svoboda tedy ke sjednocení států do útvaru EU nevede. Jednotu v rámci svobodného útvaru nelze zajistit. Buď nesmí být svoboda, musí být despocie, potom lze zajistit jednotu, nebo nebude jednota, může být jen jakási relativní dobrovolná jednota, tedy jen omezené dobrovolné sjednocení v rámci svobody. 

Řešením je tedy pouze pragmatické předání některých kompetencí centru, které přináší pouze výhodnou míru jednoty, nicméně neomezuje svobodu. Přirozeně platí, že výhody se vykupují snižováním svobody. To ovšem musí mít nějakou racionální mez, výhody nemohou mít takový rozsah, aby převýšily největší výhodu všech výhod – svobodu. Tento přirozený vývoj ovšem předpokládá svobodu.

Potom automaticky vede k určité míře sjednocení, které ovšem nebude příliš veliké, obvykle na úrovni kompromisu mezi svobodou a jednotou. Přirozeně a svobodně rostlý kompromis nemůže odpovídat politické konstrukci příliš centralizovaného superstátu, ale jen rozumné jednotící vztahy států, které mají tak krásnou tradici v poválečné Evropě samostatných, avšak spolupracujících politických celků.

Kolonizace identity

Kolonizací to nazývám proto, že je to jednostranný tlak na indoktrinaci našeho národního smýšlení. My nevykonáváme opačný tlak, nevzniká nějaká rovnováha, na západě nic od nás nepřijímají, ani se o to nikdo nesnaží. Přizpůsobit se musíme my. Výkladové systémy nás přesvědčují, jak jsme hloupí, nemožní a prý komunističtí a jak se musíme podřídit.

Kolonizovat české země už chtěl kdekdo. První kolonizaci provedla Habsburská monarchie po bitvě na Bílé Hoře. Zbavila se drasticky nábožensky nesouhlasných prvků a zavedla náboženský univerzalismus velmi hluboce. Český národ se ovšem obrodil na sekulárním principu a posléze přijal všechny náboženské prvky za své. Rekatolizační minulost se stala odstrašujícím vzorem kolonizace. Identita byla vybudována na dekolonizačním mýtu, návratu k někdejší české státnosti a slovanské myšlence, která se objevila naposledy spíše jako iluze.

Tato ukotvená moderní identita musela ještě vzdorovat dvěma kolonizačním pokusům: nacistickému a komunistickému.

Nacismus chtěl totální likvidaci českého národa; naštěstí se to nepodařilo díky krátkosti trvání režimu. Komunistický režim redukoval českou identitu, pozměnil národní narativ, ale vnitřní část étosu zachoval a používal ve svůj prospěch. Především ideu slovanství. Dekolonizační příběh obrozenectví podporoval ve změněné formě.

Proto také v jakési manipulační verzi kolonizační formy současných evropských univerzalistů je spojována sovětská a obrozenecká idea vjedno (viz zprávu BIS), přestože to pravda není, oboje se vlastně časově míjí a má úplně jiné morální zázemí. Ale samozřejmě toto fake news ohlašuje masivní nástup nové současné kolonizace identity.