O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

JAK JSME BUFETILI PDF Tisk E-mail
Úterý, 09 duben 2019
Přejít na obsah
JAK JSME BUFETILI
Strana 2
Související obrázekPodíváme-li se na tetu Wiki, co znamená slovo bufetit, dočteme se, že bufetit = vybírat vyhozené věci z košů a popelnic za účelem jejich dalšího použití. Za tohle krásné slovo mohou v podstatě Francouzi a jejich vynález buffetu, čili místa, kde se dá rychle najíst. Patrně někdy v 70. letech minulého století vzniklo i ono krásně české bufeťák a bufetit, protože i za první republiky sice existovala kouzelná „bufátka“, ale zcela jistě tam jejich majitelé nenechávali válet nedojedené talíře. Ti se naopak snažili, aby měli v podniku čisto a útulno, maximálně rozdávali přebytky zadním vchodem.


 

 

 


  No, a v rozvinutém socialismu 70. a 80. let patřilo všechno všem, pracovníci Restaurací a Jídelen, kam bufety spadaly, byli placeni za hodinu, a když neměli až tak otrlý žaludek, aby zbytky z talířů dávali zpátky do oběhu, občas bylo možno zahlédnout zajímavé postavy a postavičky, jak se krmí. Třeba to tak nefungovalo a nebylo všude, mně z dětství utkvěly v hlavě pasáž kina Čas, Centrum a pak bufet na tehdy Třídě 1. Máje U práce. Ne že bych se až tak v dětství pohybovala po těchto zařízeních, ale párkrát stačilo a pro dítko to byl nezapomenutelný zážitek. Dneska, když vidím někoho vybírat popelnice, jsem už poměrně otrlá, po té, co mi párkrát bylo vynadáno do krav a do dámského přirození, se už dojímám leda nad opravdu potřebnými lidmi a tvory. Radši přinesu konzervu psovi, co věrně sedí u nohou bezďáků u nádraží, než chlapům, co by podle mého mohli makat.

 

 

Související obrázek

 

 

  Když jsme se poznali s mým drahým chotěm, byla jsem taková princeznička. Nepůjčila bych si cizí lžíci, aniž bych ji mohla umýt v horké vodě, nedojedla bych po někom jídlo, hrozně mi vadilo, dát komukoliv ochutnat nebo ukousnout ze svého.  Po té, co jsem u něj doma strávila první noc a přinesl mi snídani na podnosu až do postele, dostal záchvat smíchu, když jsem se zdráhala pít z jednoho hrnečku a jíst jeden krajíc chleba. Řehtal se jak blázen: „Uvědomuješ si, co všechno jsme v noci dělali?“ A já jen rudla a horko mi bylo i na palcích na nohou.

 

  Naučila jsem se tedy s ním jako s fyzicky nejbližším člověkem sdílet nejen lože, ale i stůl, později jsem byla schopná při krmení dětí olíznout jejich lžičku, abych jim nepokapala oblečení. Co jsem teda nemohla nikdy, bylo dojídat ty jejich kašičky a příkrmy. Ne tak Honza, ten to měl rád a nevadilo mu to. Vůbec byl takový poměrně žravý; z toho jsem měla radost. Jednou mi vypil i odstříkané mléko v hrnku, co jsem nechala stát na lince, že ho vyleju. To bylo jedinkrát, kdy mu něco ode mne nechutnalo, jinak nadšeně konzumoval všechny moje výtvory. Popravdě, moc vařit jsem neuměla. Dodnes děkuju Bohu za to, že jeho máti se věnovala spíš studiu a práci, než kuchyni, takže jsem opravdu dostala chlapa, co byl vděčný za cokoliv.

 

  V současnosti už si málokdy dá jídlo jinde než doma, protože jsem ve vaření nakonec nalezla zalíbení a vařím ráda, skoro denně a docela se to dá i jíst. Jsem totiž hrozně mlsná. Babička vždycky říkala, že dobrá kuchařka musí být mlsná, jinak by nebyla dobrou kuchařkou. To bylo sice fajn, ale na vandrech jsem měla hodně velký problém. Byla jsem na tom tak trochu jako náš pesák, ovšem na rozdíl od něj jsem se nakonec naučila jíst i konzervy a polévky z pytlíku. Pořád to bylo lepší, než když ke srubu, kde jsme tehdy spali, přinesli pánové dva živé králíky, zavraždili je, stáhli, vykuchali a prý děvčata, udělejte čínu. Nevěděla jsem, jestli brečím lítostí nebo vzteky. Nicméně králíci byli udušeni s cibulí a mrkví a sežráni do poslední kostičky. Já to nejedla a jak jsem si všimla, ani Honza ne. Jestli kvůli mně nebo proto, že i on nemusí jídlo vidět zaživa, nevím. Nikdy by nepřiznal, že mu těch ušáků bylo taky líto.

 

  Jednou v životě jsem nevědomky ochutnala i uzené psí maso. Musím přiznat, že na chuť to není špatné, nezvracela jsem nebo tak něco, ani když jsem se dověděla, co vlastně jím, jen ten člověk, co to servíroval, nějak přestal být mým kamarádem. Ne proto, že zabil a sežral psa, malá telátka a selátka jsou taky k zulíbání a přesto jíme řízky a bifteky, ale protože neřekl, co to je a nedal nám na vybranou, jestli to ochutnat chceme nebo ne.

 

  Ale celkově jsem se na těch vandrech docela otrkala a po pár letech už jsem byla schopná sníst i Krašovského Predátora. Vařil se často a recept nikdy nebyl konečný. Prostě třetí den, co komu zbylo, sesypat do kotlíku, osolit, opepřit a hlavně přežít. Zjistila jsem, že přežít se dají i brambory uvařené ve vodě z řeky, když nikde široko daleko není studánka a vy si tu vodu, co máte, prostě musíte nechat na pití.

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]