No, rodinný život změní tohle přežívání hodně. Jako matka začneš "shánět na hnízdo", pak když se narodí dítě, na čas Ti nezbyde ani chvíle na přemýšlení o smyslu života, či dospělosti. A stejně tak jako třeba tučňáci, zahříváš, krmíš a pipláš to svoje mládě, dokud nedosáhne dospělosti. (Někdy i pak )
V tom je smysl života a nesmrtelnost.

Nějak jsem nepochopil to závěrečný ale …. "Ale" co jako?

I při péči o dítě se člověk občas může občas zamyslet nad smyslem života, tedy zejména nad tou denodenní rutinou. Ráno se musíme vypravit do práce, pak musíme pracovat, musíme jíst, musíme také nakupovat, uklízet a večer nám na vlastní život a jeho radovánky nezbývá energie. Nic se nám nechce, vybereme si něco z telky ke koukání (a druhý den si ani nepamatujeme, o čem to bylo) a pak jdeme spát. S dětma se vše zrychlí a těšíme se, až bude mrně chodit, nebo chodit na nočníček, nebo chodit do školky a časem se přidáme k těm, co si myslí, že život začíná, když děti vylétnou z hnízda. Nebo se těšíme na důchod, až budeme mít volno celé dny.
Pro spokojený život je potřeba si najít a hýčkat nějaké hobby, zálibu, aktivitu. Naplnit tím nynější "prázdné" dny, ale nevzdat se ani když budou děti a málo volného času.

Lindo,to co popisuješ je jen polovina,druhou si řídíš sama - záliby,koníčky ,kniha,časopisy,kino,divadlo,koncerty ,výlety a ti co mají,tak starosti i zábavy s dětmi.A to je teprve život.Jaký si ho kdo udělá takový jej má.

Na život neexistuje návod. Chvála bohu. To je totiž ta největší svoboda. A když ještě nemáte děti? Máte spoustu možností. Chyťte příležitost za pačesy a cestujte, třeba jen na kole po vašem okolí, scházejte se s přáteli, pařte až do rána, choďte do přírody a nasávejte tu nádheru, milujte se se svým partnerem, choďte plavat, cvičit, čtěte. Tolik možností je, jen si v klidu sedněte, popřemýšlejte a pak si řekněte, po čem nejvíce toužíte. No a to prostě udělejte! Ale na ty děti nezapomeňte, děti jsou koření života.

Smyslem života je život sám. Prostě ho žít, zanechat genetickou stopu, nebo zasadit strom. Při narození brečíme a všichni kolem nás se smějí a když budeme umírat měli bychom se smát a ti kolem nás brečet.

Milá Lindo,
mnoho tu už bylo napsáno, o dospělosti, životě, dětech a hledání smyslu. Myslím, že jsi dospělá, ale ne příliš šťastná. Popisuješ se jako automat, který dělá rutinní záležitosti a vlastně ani neví proč. Zdá se mi, že ti chybí nějaký vyšší rozměr života. Někdo ho najde ve víře, jiný v práci, rodině, dětech, v zálibách, někdo potřebuje roky terapie. Každý to máme jinak. Ve škole se to neučí, do kostela asi nechodíš. Každý si na to musí přijít sám nebo se podřídit vůli jiných.
Někdo se věnuje meditaci, jiný cvičení, další filozofuje u piva s přáteli, stane se členem nějaké sekty...
Pro mě je člověk velké dobrodružství a tajemství. A je pravdou, že péče o druhé (např. děti) člověka přesahuje, protože musí podřídit svoje ego bezpodmínečně někomu jinému. Ale rozhodně to není automatické a kdo se na to necítí, ať to ani nezkouší, cena je moc vysoká.
Tak hledej, pátrej, přemýšlej a nacházej. Je dobře, že se kladeš takové otázky. To je začátek sebeuvědomění. Začátek toho, že můžeš mít věci ve svých rukou a spolupodílet se na svém osudu.