Každý rok si po štědrovečerní večeři pouštíme lodičky z ořechových skořápek. Tento rok, v rámci dodržování tradice, jsem se rozhodla, že synka naučím, jak lodičky i připravit. Manžel nakoupil vlašské ořechy, já je přinesla do kuchyně a dala synkovi: "Tady to máš, a snaž se". A začala debata s nevrlým juniorem: "Mě se vůbec nechce, a stejně, vždyť jsme lodičky nikdy nepouštěli". Takže zdůvodňuju, vysvětluju…

„Ba ne, pouštíme je přeci každý rok, tohle není zrovna kvalitní výmluva. Jednou se to musíš naučit i ty. Pak, až  jednou budeš chtít, nebudeš vědět jak na to.." Ale to už hodný manžel zasahoval: "Já lodičky připravím rád", a sápal se po ořechách. Jenže, v rámci udržení vřelé rodinné atmosféry odpovídám: "Žádný takový, zase by to tatínek za tebe udělal, jako vždycky všechno? Tak to ne..., ne a ne a ne, musíš to dneska zvládnout sám!"

Synek tedy s vervou praštil do prvního ořechu, načež jedna půlka téměř odstřelila psa, kdežto druhá se totálně rozdrobila. Dalším ořechem zasáhl mě, lednici, mikrovlnku a psa.

"Počkej, to se musí jinak..." snažila jsem se nějak zabránit úrazům.

"Tak chceš snad, abych se to naučil sám?"

Přibližně pátý ořech měl téměř polovinu skořápky zachovalou. "Tohle už stačí, to je docela dobrá loďka", řekl s přehledem.

"To snad nemyslíš vážně, kdo by takovýho chcípáka vůbec měl odvahu postavit na vodu?"

"Tatínek, ne?", řekl s větším zájmem junior. Po cca 45 minutách a totálně rozmláceném asi kilu ořechů, jsme byli schopni vybrat šest pěkných a hlavně použitelných skořápek.

O několik hodin později stojíme všichni nad lavórem s vodou.

"Každý si musí svou lodičku postavit na vodu sám!", organizuji věštební rituál.

Dcerka zcela nekompromisně svou skořápkou odpálila manželovu loďku, která se s nebezpečným kymácením vydala na cestu po okraji lavóru.

Dcerka: "Jeee, tatínek nás letos opustí..."

Manžel: "Jakto, vždyť ty si mě přece odstrčila!"

Dcerka: "Ale odplaval sis sám..“

Synek: „No, když všichni, tak všichni – tak proč nemá náš pes svoji lodičku?“

OK, pro klid v rodině zvedám extra skořápku, zapaluji svíčku.

Když ji držím asi třicet cm nad vodou, nějak záhadně mi vylétá z ruky a se silou kilového závaží padá přímo doprostřed na dno lavóru.

"Á, maminka letos zabije našeho pejska."

 "Jojo , utopí ho!"

"Vypadne jí z ruky a zlomí si vaz!"

Rozebírání potenciálních smrtí našeho mazlíčka přeruší informace dcerky, že synek už umírá.(Aka: dohořívá jeho svíčka.)

Dcerka: "No, nejdřív umře on, pak tatínek, pak maminka a nakonec umřu já. Helejte, koukejte, brácha už umřel!"

 Synek: „Nojo, koukni, maminka se taky nějak cuká…“ (Plamínek na mojí lodičce se mihotá,  střídavě zhasíná a rozhořívá se.)

Dcerka: "Koukej, mamince se nějak nechce umřít."

Nakonec jsme teda umřeli všichni. Byla to fakt vřelá rodinná vánoční atmosféra s mými teenagery. No, aspoň že máme na Vánoce veselo.

Tak ještě jednou, všem a dodatečně – šťastné a veselé,

a ať vaše lodičky plují pohodově a klidně!

Lenka

Komentáře (5)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : *deeres* Moc hezký, dětičky jsou dárečci! Některé naše štědrovečerní zvyky jsou dost drsné, kdy by si asi chtěl rozkrojit jablko s křížkem a tak věděl, že do roka umře. Každý rok si já trhám barborky, letos i přešly mrazem a tak krásně vykvetly. Ještě, když holka byla na vdávání, tak jsem rozkvetlými barborkami strašila potencionální ženíchy. Tvrdila jsem jim, že je o Štědrém dnu stačí tou větvičkou švihnout a pak si dceru budou muset vzít. Něco na tom nejspíš bude, je už vdaná podruhé. A to jsme vůbec neházely střevícem, ani netřásly bez. V mém dětství u nás doma se pouze dávala kapří šupina pod talíř, to, aby z nás konečně byli Rotchildové, nebo alespoň Rockefellerové, ale nikdy to nefungovalo. A pak se také lilo olovo, to nám máma nakonec zatrhla, protože jsme jí tak se ségrou zničily několik lžic i naběračku, ze kterých zároveň s olovem slezlo i stříbro. Co nám, Čechům snad už nikdo nevezme, jsou vánoční skleněné ozdoby. Jeden čas to vypadalo, že nás převálcují čínské plasty. Letos se perličkové ozdoby z firmy Rautis, která sídlí v Poniklé v Krkonoších, ucházely o zapsání na seznam nehmotného kulturního dědictví Unesca. Letos firma neuspěla, příští rok to zkusí znovu, uznali nám pouze modrotisk. https://liberec.rozhlas.cz/svetovy-unikat-vanocni-ozdoby-ze-sklenenych-foukanych-perlicek-z-ponikle-chteji-6016260 Pokud si Rautis najdete na netu, můžete si od nich objednat jednotlivé komponenty, ve stříbrné, zlaté, nebo bronzové barvě, perličky různých tvarů a velikostí i spojovací materiál. A pak je už jenom na vás, jestli skončíte u obyčejných hvězdiček, nebo dokážete vytvarovat motýla, či letadýlko. prosinec 28, 2018 08:59 ... : doktor Co odešly děti z domu,tak lití olova a pouštění lodiček jsme přenechali vnoučatům. prosinec 28, 2018 12:10 ... : andrea Kouzelné Vánoce! Když jsem byla malá, donutila mne babička, abychom šly na půlnoční. Jenže mně se do zimy nechtělo. A když jsme tam tedy byly, tak jsem pak při mši začala schválně strašně kašlat. Babička věděla, že to dělám schválně, tak mne napomínala. Jenže to pak začali lidi napomínat ji, co to ubohé dítě týrá, že je na mne zlá... A ona byla o to víc naštvaná, protože já se tím kašlem (a smíchem) už začínala pomalu dusit. Tak nakonec jsme musely jít domů. No, to mi pak nikdy nezapomněla, protože pak jí příští dny známí, co nás tam viděli, říkali, proč to nebohé dítě nenechala doma... prosinec 28, 2018 16:54 ... : mia I Letos to je už rovných čtyřicet let, co jsem prožila vánoce v porodnici. Růžový uzlíček 2,65 kg a 47 cm jsem si pak 25. 12. odnesla domů. prosinec 29, 2018 09:53 ... : *deeres* To se tak někdo má, doufám, že jste uzlíčku nedali jméno Adam, nebo Eva. Včera jsem četla krásnou povídku, kdo za to může, že na Vánoce není sníh. Může za to rohlíková bába, možná letos zaspala, možná neměla rohlíky. Spisovatelka Alena Ježková a její kouzelná minipovídka "Jak rohlíková bába způsobila Vánoce“. Byl Štědrý den, vlastně už večer. Ulicemi města se plížil soumrak a okna domů v něm zářila měkce oranžově a žlutě. Na náměstí před obchodním centrem se ovšem soumrak neodvážil ani nahlídnout. Tam hlasitě hrála hudba a hemžili se opozdilci, co ještě sháněli dárky, pouliční lampy lily studené světlo a ze sloupů blikaly hvězdy na stočených drátcích. Na nebi vysoko nad náměstím se rozlila hluboká modř, ale tam nebylo vidět ani jednu hvězdu. Ty byly jen dole, blik a blik, a všechny umělé. Žádné skutečné, pomyslel si kluk znechuceně. Seděl na lavičce před obchodním centrem a nudil se. Zpozorněl, když zaznamenal divnou postavu s igelitovýma taškama, jak si neochvějně razí cestu spěchajícím davem. Kolébala se jako loď na moři, oblečená do obrovské bundy a vysokých bot. Zjev došel ke klukovi, shodil tašky na zem, zašátral ve špinavé kapse a vytáhl krabičku cigaret. „Co civíš…?“ „Mám tady čekat, mi řekli naši,“ odpověděl kluk vzdorovitě. „Šli mi koupit plejstejšn.“ „Stejšn, jo?“ Bytost uznale pokývala hlavou. „To máš dobrý. Já stejšn nikdy neměla.“ Zblízka kluk viděl, že je to stará ženská. I když měla kulich se zmijovitým vzorem, jaký nosívají dědci. „Stejně je to divný,“ rozvázal kluk a zavrtěl se. „Si myslím, že Vánoce vlastně nejsou, když není sníh. A taky nesvítí ta hvězda, ta… ta opravdivá, co má dneska svítit. Támhle,“ ukázal na oblohu. Bába pokývala hlavou. „Něco s tím uděláme. Mrkej.“ Natáhla špinavý ukazovák a na špičce nehtu jí vyskočil plamínek, vztyčila ruku a prst s plamínkem prošel skrz světlo elektrických výbojek až k obloze. Ohnivá hvězda se lehce přehoupla na modrou hlubinu a už tam zůstala. Potom bába dlouze vyfoukla kouř z cigarety, bílá pára zalehla celé náměstí a všechna okna se pokryla kouzelnými ornamenty a mráz zapraskal. Kluk si zapnul bundu a prsty si strčil do pusy, aby mu nezkřehly. „Dobře,“ zahuhlal. „Co ten sníh?“ Bába zaštrachala v igelitce. Vytáhla rohlík a špinavými prsty ho lámala, mhouřila oči a něco mumlala, kousky rohlíku padaly na zem. A vzduchem zašuměla a zapleskala křídla a ze všech stran se slétali velcí bělostní rackové, desítky, tisíce racků. Jak letěli a přistávali, zpod křídel jim sněžilo bílé chmýří a v mžiku křehlo v tom mrazu a měnilo se v těžké sněhové vločky. Lidi zvedali hlavy a usmívali se a říkali: „Tak přece, to jsou pohádkové Vánoce.“ Vzápětí byl kluk přepaden rodiči a tažen pryč. Ohlédl se ještě a zamával. Bába se zašklebila a naposledy vyfoukla dým, pusou i nosem, aby zůstalo namrznuto celou noc až do bílého vánočního rána. A nikdo kromě kluka nevěděl, že Vánoce způsobila rohlíková bába. prosinec 29, 2018 11:42

Napsat nový komentář     Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

Jméno

Komentář

Tyto znaky opište

Přidat komentář