Potvora viróza, která mne „osídlila“, se jen velmi, velmi těžko odhodlává mne opustit. Jak jsem si přečetla, tak „virus, který nás oslabí, byl v těle již dávno předtím, a čekal jenom na vhodný okamžik, kdy bude moci zaútočit, tj. na oslabení organismu způsobené například prochladnutím.“ A - že neexistuje žádné očkování. A v podstatě ani extra léky.
Těch více než 100 různých
druhů rhinovirů (viry vyvolávající zánět horních cest dýchacích), které
existují, nemá proti sobě zatím žádné „nepřítele“, takže nezbývá, než to nějak
přetrpět, protrpět. Tak si to s rhinovirečky už třetí týden užívám. 
Rozhodně jsem ještě tenhle
model neměla. Slabost neskutečná, mizerně se mi dýchalo, tedy skoro vůbec, ráno jsem byla
cca 183 let stará, sotva jsem se unesla, oči pálily, ucho, krk… a o kostech ani
nemluvě. Každá! Fakt, skoro každá kost v tom mém velkém obstarožním těle o
sobě dávala setsakra vědět.
Po týdnu jsem navštívila svou
milou paní doktorku, která mě nechala od sestřičky bodnout, vycucnout kapičku
krve a došla k zjištění, že tedy bakterie neee, že je to opravdu
eklhaft viróza. A – že se jen musí vyležet… Poctivě jsem se tedy doma
povalovala, jen ráno a v podvečer se vyhrabala spolu s mým chlupatým
souložníkem ven, abychom obešli blok. Párkrát mi bylo tak, že jsem
jen vyšla před dům a nechala pesátko, aby se prošlo samo. Pak jen do
pytlíku sebrat, do kontejneru vyhodit a šup zas domů… Ani tu televizi jsem moc
nevnímala, je to velmi, velmi nepříjemná forma, tahle záležitost…
Ale jak se říká, všeho do času,
tak už je mi o něco líp. Ne, že bych se cítila nějak "ómoc" líp, ale zas mne chytají roupy –
přemýšlím, co a jak bych zas mohla udělat, předělat, tuhle skřínku šoupnu sem,
tady by mohla být polička, a taky bych už mohla na zeď pověsit ty renovované
obrázky. I jsem upekla tvarohovou buchtu.
Jo, a ještě s něčím se
musím pochlubit:
Udělala jsem si sulc. Před
cca čtyřmi dny. A pak jsem ho, následující čtyři dny, jedla. Protože ven, do
obchodu, to bylo jako kdybych měla jít pěšky Václavák tam a zpátky. Ovšem
povedl se mi, byl báječný, což potvrdil i můj pes. Jemný, libový a pevný.
Nejspíš si ho zase časem udělám.
A jak jsem na něj přišla?
Ještě před tím jsem našla v sámošce umělohmotnou krabičku se sulcem,
koupila, ochutnala… Ale když jsem si spočítala, že za dvě mini-krabičky budu mít
velkou mísu, tak jsem se dala do díla.
Mj.
jak sulc děláte vy?
Děláte
ho vůbec? Nebo už je to v podstatě jídlo z historie?
d@niela
|
