„Jak se cítíš, dědo?“ hladila jsem ho po ruce, když mě za ním druhý den pustili.

„Stojí to za starou belu, přineslas mi zuby?“

„Na co zuby, vždyť je nenosíš?“ divila jsem se.

„No doma ne, ale tady je pořád plno lidí a já pak vypadám jako starej dědek,“ ztěžoval si.

„Hlavně pěkných sestřiček, viď? Neboj, já ti je ještě dneska přinesu, abys byl fešák.“

„A babičce řekni, že za mnou nemusí chodit, zítra už půjdu domů.“

„Dobře,“ vycouvala jsem zaraženě.

 Lékař mi později vysvětlil, že tentokrát mrtvička dědovi trochu promíchala v hlavě přítomnost s minulostí, ale přes jeho vysoký věk věřil, že se všechno ještě může srovnat.

Byl už několik dnů doma z nemocnice, když ho přijela navštívit paní Jindra. Přivezla mu pár svatých obrázků, ale rozhodně nevyhlížela jako posel z nebes. Ba právě naopak. Byla to osoba asi tak pětapadesátiletá, silně nalíčená s černými, natupírovanými vlasy a hrubým hlasem. Pichlavé oči jí šmejdily po bytě.

Zůstali jsme se Ctiborem trochu vyjevení, nicméně jsem ji zavedla k dědovi do pokoje a nabídla kávu. Požádala o turka a ležérním gestem mi předvedla kostnatou ruku s dlouhými rudými nehty a velkými prsteny. Když jsem se po chvíli vracela s kávou, zaslechla jsem dědu, který se zrovna omlouval, že bude brát důchod až příští týden.

„Ctibore, co si počneme?“ zeptala jsem se nešťastně, když jsem mu vyzvonila, o čem mluvili. „To přece není možné, aby náš děda vůbec komunikoval s takovou kreaturou. Chudák moje milá a kultivovaná babička by se musela v hrobě obracet.

Asi po čtvrthodině vyšel děda ze svého pokoje a zmizel na toaletě. Chtěla jsem odnést hrníčky od kávy, ale paní Jindra udělala něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Vyškubla mi šálek z ruky, do kávové sedliny nasypala dvě lžičky cukru, zamíchala a s labužnickým výrazem snědla. Pak se doširoka usmála a mezi zuby měla zbytky lógru. Vrátila mi hrnek a zvedala se k odchodu.

„Nepočkáte na dědu?“

„Není třeba, už jsme se na všem domluvili,“ pravila a odcházela kolem ptačí klece, ve které se Jenda leknutím div neumlátil. Meginka ležela celou dobu přikrčená za botníkem.

Bylo zvláštní, jak na ni ta zvířata reagovala.

„Počkejte, madam, doprovodím vás dolů, domovní dveře někdy bývají zamčené,“ nabídl se najednou galantně Ctibor a odešel s ježibabou.

Polkla jsem naprázdno. To tedy bylo něco. Potom jsem si uvědomila, že je děda na záchodě už nějak dlouho a šla jsem opatrně zaťukat, jestli je v pořádku.

Děda se ozval, že mu nic není a já jsem pochopila, že se tam šel schovat před Jindrou a tak trochu i před námi, protože tušil nějaké otázky.

„Seznámili jsme se na inzerát,“ řekl, když vyšel. „Je taková zvláštní.