O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

DARMOŽROUTI - XIX. PDF Tisk E-mail
Pondělí, 03 prosinec 2018
Přejít na obsah
DARMOŽROUTI - XIX.
Strana 2
Strana 3
Strana 4
Strana 5

 

 

 

 

Už od dětství jsem byla zvyklá, že se vánoční stromeček strojil o den dříve, abychom měli na Štědrý den víc klidu na pohádky. Michal si na to dobře pamatoval a požádal mě, jestli by mohl přijít a s Jolankou stromek ozdobit. Nebyla jsem proti, tak odpoledne přišel, ale klidný předvánoční čas s koledami nás zrovna nečekal. Začalo to tím, že z tašky vyklopil živého kapra.

„Co tě to napadlo? Vždyť víš, že kapra nejíme,“ divila jsem se.

 

„To nevadí, Jolanka si s ním pohraje a pak ho můžeme jít pustit do řeky,“ prohlásil Michal a šoupnul ho do vany.

 

„Kdepak, žádné pouštění, stejně by to nepřežil. S babičkou jsme vždycky na Vánoce jedli kapra a ty bys mi podstrkovala kuřecí řízky,“ protestoval děda a za chvíli už s Jolankou klečeli u nebohého kapra a máchali se ve vodě.

„Kde se budeme umývat?“ vzdychla jsem, ale stejně mě nikdo neposlouchal, tak jsem šla strčit do trouby vánočku.

To byla další novinka, protože děda odmítl kupovanou. To by prý babička nikdy nepřipustila.


 

„Heli, nemůžeš někam zavřít toho psa? Podívej se, co dělá!“ volal Michal od stromečku.

Megina hopsala po zadních a snažila se něco ukořistit. Byla úplně u vytržení, že jí Michal chystá tak zajímavou hračku.

 

Ten to však viděl zcela jinak a každou chvíli odstrkoval Megi nohou. Taková hra se jí ovšem nelíbila, tak hryzla Michala varovně do paty.

Skočil po ní, ale šlápl na papír, kousek jel, pak se svalil a zvrtnul si kotník. Zůstal sedět pod stromečkem, držel si nohu a nadával docela nevánočně.

Rychle jsem odklidila psíka do bezpečí a běžela namočit ručník do studené vody.

 

„Helenko, ta vánočka nějak moc voní, nebude už hotová?“ nakoukl děda z kuchyně a pobaveně pozoroval kvílícího Michala.

„Božínku, snad jsem ji nespálila,“ lekla jsem se a pádila do kuchyně.

Spálená nebyla, ale strašně se zvětšila a nešla vytáhnout z trouby.

 

„Dala jsi tu mřížku moc vysoko,“ konstatoval děda.

 

„To vidím taky, ale co teď?“ naříkala jsem a snažila se ji vyprostit. Chtěla jsem přidržet plech s vánočkou, druhou rukou snížit polohu mřížky a plech potom pohodlně vytáhnout.

Výsledkem bylo, že jsem si popálila obě ruce, vjel do mě vztek a vánočku jsem vyrvala násilím, takže byla na tři kusy.

Sedla jsem si zničeně na židli a polykala slzičky.

 

„Co máš z toho,“ utěšoval mě děda, „ráno si ji nadrobíme do kafe a bude to.“

Svátečnější snídani jsem si opravdu nedokázala představit.

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]