O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

DOPISY - STAROST O OSOBU BLÍZKOU PDF Tisk E-mail
Pondělí, 21 leden 2008

Vy, kteří pečujete o rodinného příslušníka, jež je odkázán na vaši pomoc,máte na starost starého bezmocného člověka, který vás třebas někdy nepoznává a chová se k vám - díky své chorobě - nepřiměřeně, odmítá vaši pomoc - zejména pro vás jsou určeny následující řádky. Tahle situace představuje zásadní životní změnu pro obě strany.

 

 

 

     Přizpůsobení je pak spojeno se stresem, neboť ustálené životní zvyklosti je nutno opustit a přizpůsobit se novým. Ano, činnost je to záslužná, může však člověka tělesně i citově vyčerpat, někdy až způsobit jeho onemocnění a tím i neschopnost poskytovat další péči...

 

     Ano, přesně na toto jsem myslela po přečtení následujícího dopisu:

 

 

 

 

 

Ahoj Danielo,


     snad nejdřív napíšu něco bližšího o sobě. Je mi pětapadesát roků - z toho 35 jsem vdaná za jednoho mužskýho; naše tři děti jsou už mimo domov (díkybohu, jsou skvělý, mám v nich po příšerných pubertách teď úžasný parťáky).  Co se týká toho mého chlapa - jsem realistka, nikdy to přeci není procházka růžovou zahradou, ale hlavně o kompromisu, prostě to nějak zvládnem, že? Nu, a protože nejsem a nebyla jsem nikdy zakřiknutá chudinka, doposud jsem si ve všem věděla rady. 

 

     Tak proč vlasně píšu, viď?

 

     Můj problém je v něčem jiném, nevím, jestli budu srozumitelná, jestli se vyjádřím dobře: před rokem a něco mi onemocněla máma. Vzala jsem si ji tedy samozřejmě domů - domů znamená do našeho mini domečku, kde se úpravy dělají za pochodu, aby to trochu šlapalo. Všechno zprvu v pohodě, silná jsem byla vždycky dost, problémy jsem zvládala v mezích normálu, toto, co mám dnes, je ale síla...


     A tak se chci zeptat, jak to zvládají ostatní, kteří jsou v podobné situaci. Když najednou zůstanou sami s tímto problémem. Nevím, jestli nejsem úchyl, když probrečím noce do polštáře. Víš, přebalovat mimi je skvělý, protože to má perspektivu.Tady není. Tady opravdu je jenom stále hůř a hůř. Tady opravdu jenom čekáš, jestli zvládneš to, co se neustále děje (jo, a před nějakou návštěvou - to úplně nejlíp)  "...prosím, prosím, jenom jeden kousek cukroví, kolečko (ale ona to nesmí, je diabetik), nebo: "ztratily se mi peníze, tady jsem je měla, ty si mně tady necháš?" a "já jsem někde zabloudila... (je v pokoji 4x4)", "ani oběd si mi nedala...mám tady umřít hladem?", nebo "ty zvířata sem nepouštěj, ten starej kocour je hnusnej, nechci ho tady", "... vrať se brzy ...nechoď nikam, budu zvracet" (ano, maminka je inkonintentní, diabetes, stařecká demence, mozková mrtvice - rozcvičená do trochu líp).

     Nevím si rady - jak to jiní zvládají? Taky se jim stýská po lidech, který měli kolem sebe? (Pracovala jsem do té doby na dost dobrým postu a navíc jsem svou práci milovala, pracovala s mladýma, úžasnýma lidma, dobře to bylo placené.) Jak zvládají to, že jsou najednou odstřihnutý - ne špatný slovo. Najednou někde úplně jinde... Těchto - absolutně nereálných problémů - je denně tolik - že jsem v pasti. Těžké. Hrozně ráda bych poznala, jak toto řeší a zvládají jiní, zda také mají výčitky z imaginárních problémů, nebo snad mají nějaké fígle, které jim pomáhají přežít? Mj. nejsem jedináček, ale toto řešit nechci, to ať si srovnají ti, co se jich to týká.  

 

     Omlouvám se, ráda bych napsala něco optimističtějšího, ale nemám co - nebo jo? Ten kocourek, co ho mám, je v pubertě a děsně ječí...

 

PS. píšu pozdě proto, že manžel je momentálně v nemocnici s LEHKOU - na tom trvám, mozkovou mrtvicí. Je to obrovská výhra, původní prognóza byla mozkový nádor.

 


Pozdravuju Kudlanku, Kudlanky a Kudlánky -

a těším se moc na vaše rady -  

Zuzka

 

 

 

Komentáře (66)add feed
Nakonec se člověk dožije úplně všeho. : Dolin
Tak mi na mysli vytanuly žvásty některých, i slavných, kolik že toho udělali a dělají pro lidi nemocné, postižené opuštěné. Kolik že vybrali, zorganizovali, nakoncertovali peněz. A přitom ti všichni v poměru se Zuzkou nehnuli prstem pro lidi. Rada na to, jak se z toho nezbláznit asi není, nebo nebude se hledat snadno. Ale jedno vím jistě, a může vám to potvrdit každý kdo se stará o přestárlé, duševně nemocné, tělesně postižené, že to co do těch lidí investujete ze sebe se vám vrací a mnohonásobně. Je to hodně těžký úděl, ale po letech když o tom vyprávějí se usmívají a říkají že je to nesmírně obohatilo.
Pracoval jsem pár let v 80tých letech v blázinci jako sestra v kalhotách. A vzpomínám na to ja ko na nejšťastnější léta mého života. Dokážu si po té době vybavit téměř každého a každý den. A viděl jsem tam opravdu zoufalé výjevy. Ale byla to práce opravdu ku prospěchu bližního. Sice to byli jiní lidé, ne vlastní matka, ale bude to podobné když vám někteří přirostou k srdci.
Silné lidi jako Zuzka, kteří to nevzdali, mám v úctě.
leden 21, 2008 13:55
Tady je každá rada drahá, : alena tečkovaná
jedině se modlit, aby se máma netrápila moc dlouho.
leden 21, 2008 14:12
vždy jsem si říkala, : Inka
že až přežiju pubertu svých dětí, pak už bude dobře. Nikdy mě - praktického člověka nenapadlo, že bych se starala o své nemocné a života neschopné rodiče. Otec byl po třech infarktech a sedmi mrtvicích když zemřel, trvalo to deset let a po každé mrtvici to bylo horší a horší, naštěstí mám bratra a střídali jsme se spolu denně, ale bylo to hrozný, jseště jsme se stačila v té době rozvádět. Nicméně ony jsou dvě možnosti, dát je někam do ústavu nebo to prostě vydržet. Když jsem na žádost otce s ním objela pár předem vytipovaných ústavů na dožití, rozhodla jsem se, že to vydržím až do konce, že i přesto, že otec se mnou leta nemluvil a dělal mi v životě jen potíže, tak že nemám to srdce ho tam takhle nechat chcípnout. Bylo to opravdu strašný období, kdo nezažije nepochopí, z kterého se vzpamatováváš nějaký ten rok, ale dnes jsem na to hrdá, že jsem to zvládla a přežila a nakonci jeho života jsme celý ten vztah vlastně narovnali. Myslím, že jsem pro to udělala maximum.
Nevím jestli tady není možnost, že by Ti někdo chodil pomáhat - placeni státem a vystřídali Tě, alespoň na chvíli.
leden 21, 2008 15:16
Zuzko, : mamča
vím, že jsi v těžké pozici. Na jednu stranu cítíš povinnost se o maminku postarat, na druhou stranu jsi už vyčerpaná tou beznadějí. Vím o čem to je. Tvoje síly nejsou nevyčerpatelné, a máš povinnost i sama k sobě. Komu prospěje, až Ti dojdou síly a skončíš na antidepresivech ? Kdo se bude starat o Tebe, zvlášť když máš teď nemocného i manžela ?
Nemá smysl, abych Ti nabízela konkrétní instituci. Zadej si do vyhledavače "domácí péče hrazená pojišťovnou". Vyběhne Ti spousta firem, a vybereš si tu nejbližší. Pomůžou Ti se základní hygienou maminky, s rehabilitací, zapůjčí pomůcky, které Ti usnadní život. Neber to jako že se chceš z péče o maminku vyvázat, jen si trochu odpočineš a nabereš síly. Většina těchto "mobilních zdravotnických služeb" nabízí i pomoc psychologa, nebo možnost dát starouška na krátký čas (např. na Tvoji dovolenou na zotavenou) do stacionáře. Ten je ovšem placený.
Jak píšeš, maminka si už svůj žalostný stav neuvědomuje, proto jí pomoc od cizích nebude vadit. Možná se k cizím bude chovat líp než k Tobě.

leden 21, 2008 16:22
Hlavně se Zuzko : mamča
nesnaž vracet mámu do reality. Nemá to smysl. Když Ti bude tvrdit, že zabloudila v lese, klidně jí to odkývej a zeptej se kde má košík. Když Tě bude posílat "nahoru", ačkoli je třeba váš dům přízemní, nedej se vyvést z rovnováhy, a odpověz, že jo, že se přidržíš komína. To je moje poznaná realita. Dokud jsme se snažili babičce oponovat, byla zlostná a dělala naschvály. Když jsme přistoupili na její "hru", byl klid, a po straně jsme si z toho dělali legraci, což nás udrželo při zdravém rozumu.
Nikdo z těch, co Tě budou kritizovat, nebude mamince krájet jídlo na kostičky o hraně 1 cm, převlékat postel 5x denně a utírat zadek.
Nedej se vydeptat, a snaž se aspoň něco převelet na odborníky, kteří vědí, jak s dementními lidmi jednat.
leden 21, 2008 16:36
... : já taky
Podobnou situaci jsme zažili taky; moje babička byla čtyři roky takřka nechodící, ke konci úplně ležící. Ale v pomatenosti se dokázala přemístit k oknu (kdo ji neznal, mohla pro něj působit jako naprosto při smyslech) a cpát svůj důchod z okna neznámým kolemjdoucím se slovy "prosím, schovejte mi ty peníze k sobě, naše Maruš by mi to všechno sebrala!" Mamka se cítila před lidma na ulici hrozně, jako hamižná dcera, která okrade vlůastní mámu!!!
Mám ale i úsměvnou historku - na pojízdném křesle jsme babičku dávali i před dům, k chodníčku, aby se mohla koukat a občas se s ní někdo zastavil... Oblíbil si ji jeden chlapec, cca 10 let, rozoumku mdlého, ze zvláštní školy. Líbilo se mu, že může povídat co chce, a ona mu na všechno přikyvuje....
Jednou byla babička nějaká nachlazená, tak jsme ji před dům nedali, a on zazvonil se slovy:"prosím, může jít vaše babička ven?" :-)
Jinak - chce to zatnout zuby a vydržet - dokud je máma, je domov...
leden 21, 2008 18:02
no, hlavne to chce : mura
nekoho na vystridani, jak psala mamca v 16:22
leden 21, 2008 18:40
moje kamarádka měla podobně postiženou maminku, : Alena Puntíkovaná
příspěvek na bezmocnost jí komis nepřiznala, neb babička chodila, najedla se a tak. Jinak to byl děs běs. Kamarádka musela přestat dělat a hlídat mámu jak ostříž. Jednou třeba v pozornosti polevila a babka zmizela, celá ropdina ji hledala jak blázen a našli ji až v další vesnici, kam odešla "za kamarádkami na jahody" - byl leden a babka jen v zástěře. Kamarádka si jen na moment odskočila do krámu - během deseti minut byla zpátky a lapla babičku, jak se pokouší oběsit - neboť "ji dcera úplně opustila, pani a nechala ji napospas".To je fakt hrůza, když něco takového njěkoho potká a nikdo neví, jak on sám na tom za pár let bude. Stát na který makáte celý život (což ovšem babička dělala taky) vám nepomůže. Maximálně vám ji vezmou chcípnout na eldéenku.Je to smutný - velká škoda, že si většina našich "vládců" myslí, že oni jsou všemocní, nesmrtelní a nezranitelní.
leden 21, 2008 21:50
Doline, : bb
nemůžu přidat vlastní zkušenost, protože jsem se starými nemohoucími lidmi nepracovala, ale myslím, že to není totéž - protože ti lidi přišli tam, kde jsi pracoval, už v tomto stavu, ale ti blízcí, o které se starají doma, třeba Zuzka o mámu apod., jsou jejich rodiče, které zažili v plné síle, a teď je zažívají v nedůstojných situacích, což si i ti staří uvědomují...Když mi bylo 30, staral se můj manžel, tehdy 40letý, a jeho starší bratři, o 86letého tátu po mrtvici. Do té doby naprosto fit veselý soběstačný pán, v duševní i fyzické kondici 55ka, najednou bum a pleny, dudlík,slinták, mixovaná strava (dočasné ochrnutí polykacího ústrojí) zlost na osud a na druhé, nejistota a strach ho změnily k pláči, v noci nespavost. Z nemocnice ho poslali domů po týdnu !! zavolali nejstaršímu synovi do práce, že otce vezou domů, ať na něj někdo čeká, jinak že ho sanita vysadí před vraty...Fofrem obstarat podložky, pleny, mast na proleženiny atd. atd...4 dospělí zdraví chlapi měli co dělat, aby ho, nechodícího, vykoupali, uměl vyvinout úžasnou protisílu a vzepřít se. Pleny odmítal používat, několikrát za noc vstávali s bažantem...Při koupání se pokálel. Cvičili s ním, což měli dělat rehabilitační sestry v LDN, měl ochrnuté i polykací svaly, zakuckával se při jídle, měl křeče, záškuby, třasy, přes den hodně spal a v noci měl halucinace, padal z postele a křičel sprostě. Očistec. Střídali se ve dne v noci, naštěstí zaměstnavatelé prokázali pochopení a dali jim volno, ačkoli to bylo v době, kdy zaměstnanec nebyl nic a zákoník práce mohl sloužit místo Dikobrazu. Trvalo to měsíc, než se uvolnilo místo v LDN s rehabilitací pro lidi po mrtvici. Dnes už víme, že tam měl jet hned ze špitálu, aby ho dali trošku dohromady, tehdy ho prostě vysadili doma a starejte se. Synové doma ho uhlídali, zdravotnický personál v LDN ne. Když se trošku zlepšil, rozhýbal a začal se vracet do normálu, blížil se čas převozu do zdejšího zařízení pro seniory,kde to starý pán znal a my znali personál i ředitelku, tak se v noci rozhodl dojít si sám na záchod, sehnul se pro pantofle pod postel, zamotala se mu hlava, našli ho ležet u postele...

DOLINE, oni teda vůbec nikdy nevyslovili ani náznakem, že by je ten měsíc nějak duchovně povznesl, natož že by to považovali za nějaké obohacení. Rádi by tohoto obohacení zůstali ušetřeni. I jejich otec by je rád tohoto obohacení ušetřil.
Pamatuju si jak to všechny syny vyčerpalo hlavně psychicky, a doufám, že moji rodiče budou ještě dlouho fit. Protože kdyby se mi stalo co Zuzce, tak nevím...doufám, že tou dobou budu mít na to, abych zaplatila nějakou pečovatelku docházející domů k nim nebo k nám, podle toho jak na tom budou a kde budou.
leden 21, 2008 23:58
Ach jo, : wendy
zatím mě Zuzi nic podobného nepotkalo, ale každý týden vyposlechnu příběhy těch, kteří v tom dnes a denně žijí. Je to řehole, je. Ale - děláš dobrou věc a naše kudlanková mamča napsala jakýsi manuál jak s tím žít. Taky je potřeba, abys i využila služeb sociálních pracovnci a zdravotnic, abys měla chvíle oddechu. Ty mít musíš, aby vydržela, i kůň si musí odpočinout. Víš, já si dodnes nepřestanu vyčítat, že jsem málo jezdila za svou babičkou. Nebyla extra nemocná, nebyla sama, ale přesto. Ráda by mě viděla častěji, svoji první vnučku. Dosmrti si to budu vyčítat a vždycky tu vzpomínku obrečím. Teď už zase nabírám...taky by sis to vyčítala, a mnohem víc. Ne, nechci tím říct, abys to dělal kvůli svému klidnému svědomí. Ale jak už někdo napsal - dokud máš mámu, máš domov. A na lidi bychom si měli udělat čas, dokud žijí. Se svými obavami a depresivními stavy nejsi sama, to se psychika brání náporu, říká ti - chvíli oddechu milá pečovatelko, je to běh na dlouhou trať a musíš se udržovat fit ! Zdravím do vašeho domečku! smilies/cheesy.gif
leden 22, 2008 07:58
Všem Vám moc děkuju, : Zuzka
potěšily mně všechny Vaše příspěvky.Víte,já asi toto všechno jakž takž zvládám,doknce se mi povedlo mámu,která si píchala 4*denně inzulín dostat pouze na jednu tabletu Diaprelu,mně jenom hrozně psychicky ubíjí,že stav je jinak nevratný,že své MÁMĚ musím přikazovat/někdy velmi přísně,což neumím/ co může a co ne.Schovávat před ní jídlo,které nesmí - vánoční cukroví,které jsem ani nepekla,ale nanosili nám známí jsem nesměla dát na stůl,manžel ho chodil mlsat do šopy na dvůr,nebo ho v noci pašoval do našeho pokoje.Dia cukroví,nebo pamlsky zásadně odmítá.Prostě být za drába.Pro ni momentálně ta nejzlejší.Ne,nečekám žádný vděk,to je mi jasné,ale stejně to bolí.Taky mi strašně chybí práce,kolektiv,vášnivé diskuze na jakékoliv téma,prostě živej život.Vždycky jsem byla v centru dění - jakéhokoliv,ale dění.Mohla bych i teď - teoreticky,manžel nebo dcera vypomůžou kdykoliv,ale máma je na mne fixovaná a můj "výlet"/několikahodinovej/ se druhý den projeví zvracením,průjmem,nebo obojím.Když to řeknu dopředu,začne to okamžitě.A to už se člověk rozmýšlí.Ale nechci vás moc unavovat,jen jsem se potřebovala trochu vykecat.
PS.To,že se nám povedlo stáhnout cukr lékaři ocenili tím,že nám nedají vyší příspěvek na péči,beru 4.000,-Kč a denně vařím čerstvý dia jídlo,aby nám to dlouho vydrželo.
Moc Vás všechny zdravím.Z.
leden 22, 2008 10:27
Zuzka : mamča
Nevím odkud jsi, ale neměla bys možnost aspoň na chvíli k mamince někoho kvalifikovaného sehnat ? Mohla by sis v klidu dojít na nákup, obstarat nezbytné úřady, holiče, apod.
I kdyby to byly služby placené, stálo by to za Tvůj klid a zpětné navození duševní rovnováhy. Není Tvoje maminka např. věřící ? Je možné třeba požádat pana faráře nebo někoho z Křesťanského spolku, aby s maminkou občas promluvil. Měla by nové podněty, a její psychický stav by se nezhoršoval. V mnoha místech existuje i mobilní pečovatelská služba. Pomáhají mj. s jednáním na úřadech, s nákupy, pomoc v domácnosti, apod.
Já vím, že tohle zatím neřešíš, že to všechno zvládáš sama, ale deptá Tě to.
Já jsem se takhle starala se sestrou o svého otce. Po smrti maminky ho ranila mrtvice, a svoji zoufalost si odreagovával na nás. Rozeštvával nás, abychom soupeřily a snažily se o něj starat líp než ta druhá. Vloni na jaře moje sestra po dlouhém boji s rakovinou umřela, a já jsem na to zůstala sama. Tatínek najednou pochopil, že kromě mě už není NIKDO, kdo by se staral. Je teď hodný a vstřícný.

leden 22, 2008 10:55
milá Zuzanko, : Eva
vypadá to, že jsi fakt skvělá ženská a máš můj obdiv! Mám s tím také pár zkušeností, ale je to všude podobné, takže nemá smysl to opakovat.
Problém je, že všichni tak nějak sice víme, že náš život je konečný, ale když jsme s tím konfrontováni u sebe nebo blízkých, tak zjišťujeme, že můžeme jen tak nějak intuitivně nanejvýše improvizovat a nějak se "čekává", že to zvládneme. Jenomže největší zátěž pro nás není to praktické starání (i když bývá chvílema fakt děsně náročné, až s normálním životem neslučitelné), ale denodenní konfrontace se smrtí, včetně neúprosného vědomí své vlastní. To dá psychice zabrat. Celý život nás to naučili vytěsnit a teď co? Kdo nám pomůže?Kromě toho je známo, že umírání má několik fází a odhaduji, že maminka je ve fázi, kdy ještě odmítá, vzdoruje, nechce, zdá se jí to nemožné, že umírá ( a ona to chvílemi fakt ví), má vztek, hrozně se bojí, a proto se vzteká na tebe, když jdeš pryč, odreagovává si svůj vztek na tobě, protože neví, co ji čeká a zatím se nedovede s koncem smířit (to je další fáze, usmíření). Nevím, jak se cítíš na to sama, o tom všem s ní mluvit )zvyklý není skoro nikdo, ale když se překonají první bariéry, uleví se všem), nebo zkus psychologa, kněze, nevím, co připadá ve vaší rodině víc v úvahu. Ono je to tady na napsání moc dlouhé, jestli chceš, tak mi napiš na mail, Daniela Ti ho dá. A drž se!

leden 22, 2008 12:12
Evi,to je přesný, : Zuzka
je to o jejím zoufalým boji a strachu.Pasovala mně do pozice toho,kdo to odvrátí.Kdo nedovolí,aby přišlo něco definitivního.Shodou okolností u nás na vesnici zemřeli během 2 měsíců 3 sousedé.Když jsem jí to velmi opatrně sdělovala,byla jsem překvapená její reakcí.Čekala jsem smutek,ale jí se ulevilo,byla veselejší.Dokonce řekla - no do třetice,teď to dá chvilku pokoj.Já se přiznám,že toto s ní zatím nijak neřeším,spíš ji ženu do optimismu a radostnějších věcí.Snažím se ji různě zabavit ,pouštím jí staré české filmy,často k nám jezdí moje děti,vnučka,neteř s dvouletou dcerkou,táhnu ji do života.Někdy to vyjde a je spokojená,někdy to nezvládne.Asi bych si ale toho psychologa měla zařídit já,abych se připravila na další fáze.Víš,já jsem beran a nerada něco vzdávám,ale budu se to zřejmě muset naučit.
Díky za písnutí úplně všem,hrozně mi to pomohlo.Z.
leden 22, 2008 14:16
Zuzanko, : Eva
jak píšeš, že za ní chodí celá rodina, to děláte tak skvěle! Vím, je to stresující, namáhavé a pomoc skutečně potřebuješ i Ty.
Ale Ty té své mamce dopřáváš, že zůstává obklopena svými nejmilejšími a prý nikdy tolik lidi člověk nepotřebuje. Často to navenek vypadá, že "je mimo", ale oni nějakým způsobem vnímají, takže máš jedinečnou šanci si s maminkou říci vše, co tak odhaduješ, že byste si ještě říci měly. Třeba vzpomínat, i se smíchem, jak "jste si spolu v životě vedly" (nic neznevážíš, neboj). Udělej to, spousta lidí tu šanci nemá a zůstanou jen výčitky. Je to hrozně krásný a smiřující, pro obě. Žádný řeči o smrti, jen takový "holčičí dýchánek", třeba na etapy, dle stavu.
Víš, mluvila jsem už s hodně lidmi v konečné fázi jejich života (která ale mnohdy trvá i několik měsíců i let) a víš na čem se všichni shodli? Že si připadají hrozně, nejvíce ve svém životě osamělí, protože už vědí,jsou nakonec fakt smířeni s tím, že pomalu končí a unavuje je stále s příbuznými (dokonce i s některými doktory) hrát tu "hru plnou optimismu", že je vyčerpává, když vlastně musí opakovaně, i když s láskou, utěšovat a předstírat životaschopnost před svými nejbližšími. Že by tak rádi se s nimi rozloučili, řekli jim všechno, jaký měli v jejich životě smysl a radost a prostě ten zbývají čas si vzájemně, v rámci možností, užili..., ale nemůžou, jak jen začnou, tak je překřičí: ale copak babi, ty tu ještě budeš dlouho, ty jsi pašák atd. Tak to vzdají a jsou sami.
Jinak, jak píšeš, jste se vzájemně "pasovaly" do role bojovnic, jenom, prosím, zkus zaregistrovat, jestli třeba už někdy v budoucnu maminku nenutíš do něčeho, kvůli svému strachu, někdy je prostě nechceme "pustit" ze svého života, bereme to jako své selhání. Kdepak. Ačkoliv je to období bezesporu náročné, může se stát lidsky naprosto jedinečným. Držím Vám palce!
leden 22, 2008 19:07
Evi, : Zuzka
máma zatím této fáze nedosáhla,zatím je to fáze předchozí.Odmítá se smířit s tím,že každý život končí stejně,že je jedno,co máš,či nemáš,jseš bohatej,nebohatej,rve se a chce z toho života urvat co nejvíc.Vím,že to zní hrozně,ale je to tak.Svoje výpadky nevnímá,je jako tříletý dítě,který dupe,protože chce lízátko.Má momenty,kdy je skvělá - prohlížíme staré fotky a po sté poslouchám její vyprávění - já ho znám,ale ona ho prožívá pokaždé znovu.Jsou momenty,kdy má 20 let a vytahuje si sukně nad kolena a mluví o tom,koho mohla,jak ji všichni milovali.Přiznám se,že manžel toto nezkousává a prchá a já v podstatě taky.K jakýmkoliv důvěrným hovorům dojít spolu nemůžeme,zkusím vysvětlit,ale to moc lidí nepochopí.Proto možná raděj osobně.Taková zamotaná historka a malinko jinej život.Jinak já mám ve věcech života a smrti jasno.A ne proto,co teď žiju,ale už dlouhý leta.Ovšem i já,které je to jasný,nevím,jak to všechno dám.Malé posunutí v mozku a jsi úúúúplně jinde.Něco na úvahu pro tebe - když jsem za mámou přišla do LDN,kam ji nechal jeden člen rodin přesunout - čirá hrůza,tehdy byla opravdu v poslední fázi,totálně utlumená lékama a nekomunikovala.Případ konečný.Sehnala jsem rehabilitační centrum,kde ji postavili na nohy a začala fungovat.Teprv potom ten člen rodiny řekl,že ji zpět domů nevezme a půjde do ústavu a máma se totálně zhroutila.A co myslíš?No přece jsem nastoupila já,ne?Jako nelituju většiny věcí ve svém životě,nelituju a nebudu litovat ani tohoto.Ale nevěřím,ani neodpustím tomu,kdo je příčina a potřeboval jenom bydlení pro dceru.Myslíš,že jsem hnusná?
Promiň,dlouho jsem z nikým nemluvila a tak to ze mně nějak vybublává.Z.
leden 22, 2008 22:23
Evi, : Ceskymo
vim, ze je tezky o tom vsem mluvit, zvlast, kdyz jsi izolovana a tak nemas prilis s kym... starala jsem se o manzela asi dva roky a bylo to tam vsechno - byt za draba, protoze nesmel tohle a tamto, mit trpelivost, o jaky se mi nikdy ani nesnilo ze bych ji vubec v sobe nasla, zvladat jeho vybuchy zlosti a obcas i fyzickych naschvalu (o tech dusevnich ani nemluvim, ty byly snad na dennim poradku), kolotoc od doktora k doktorovi, k tomu jsem se jeste snazila udrzet si praci... ale to jsem vzdala az asi pred rokem a pul.
A pak prisel rok, kdy jsem byla "jenom" doma, starala se o vsechno a hlavne o nej (mame domek a zvirata, takze prace porad dost), a zatimco se ty jeho vybuchy jenom horsily a prichazely castejc, zaclo mi dochazet, ze je to asi konecna. Nastesti tu mam dobryho souseda, kterej byl vzdycky po ruce, kdyz jsem manzela fyzicky nezvladala. Ne, ze by se snazil me uhodit, to ne, ale kdyz se nekde zasprcnul i s el. kreslem vazicim skoro 200 kilo, on sam dalsich asi 80, tak to bylo nad moje sily, nekdy.
No a pak zavolal doktorovi, ze potrebuje pomoc, tak nastoupili lidi z Hospicu. Takze posledni dva mesice uz probehly celkem v miru.
A dneska, i kdyz je to uz skoro pet mesicu a ja jsem se jeste uplne nevzpamatovala (kdyz umrel, prisla jsem o hlas a dostala jsem prujem. Hlas se mi vratil, ale prujem nechce zmizet - takze musim brat vic vitaminu a mineralu, zkratka porad neco), nejak citim, ze ten posledni rok ty my pece o nej mi tak nejak pomohl se vyrovnat nejen s jeho smrti, ale i s tim nasim manzelstvim... zemrel doma, v klidu, do posledniho skoro tydne mohl koukat ven aspon z okna, jeste jeden den pred smrti mi rekl, ze me kousne - a taky kousnul! - zkratka vim, ze byl nakonec stastnej, ze je doma a ne nekde ve spitale. A me to vsechno hodne dalo, vidim ted zivot jinak. A kdybych mela volit znova, zase bych se starala doma, nez dat nekoho do spitalu.... Mas muj obdiv, vim, jak je to vsechno tezky a ubijejici, ale uvidis, ze ti to jednou prida hodne do zivota.
Jinak o tech zakazech a prikazech - muj muz chtel asi 4 dny pred smrti pivo, tak jsem zavolala sestram do Hospice jestli jo nebo ne - a ty mi rekly, abych mu dala, cokoliv chce. Jenze to uz je jina situace, ja vim, ale priprav se na to, ze to taky jednou prijde...
No vidis, ani ho nedopil...
leden 23, 2008 06:53
Prominte, spletla jsem jmena, melo tam bejt Zuzko : Ceskymo
smilies/shocked.gif
leden 23, 2008 06:57
Zuzanko, děvče zlaté, : Eva
za prvé se absolutně neomlouvej, není proč a zač a ani na chvíli mi nepřipadá, že jsi "hnusná", ba právě naopak, cítím k Tobě skutečný obdiv! Vypadá to, že jsi nesmírně statečná bytost, ale nezlob se, prosím, mám o Tebe trochu strach. Víš, včera večer jsem o tom přemýšlela, jak se Ti to teď sešlo, mamka, máš muže v nemocnici atd. Prosím Tě, nijak a v ničem neselžeš, když si seženeš pomoc (třeba, jak Ti radila někde nahoře mamča). Podívej, už rok žiješ ve 24 hodinové pohotovosti a byla Ti předána, převzata zodpovědnost za život mamky. Nezlob se, prosím, ale rozhodnutí postarat se o mamku, je úplně v pořádku, ale rozhodnutí převzít za celé její žití zodpovědnost je nad možnosti a síly člověka. Na to nikdo nemůže vznášet ani morální právo. To pro každého představuje takové nasazení sil, že ho to nutně musí zničit. Nedělej to, nenič se, byť se sebeušlechtilejšími úmysly. na to nemá absolutně žádné právo ani nikoho matka. Vypadáš jako ta úžasná, milá a laskavá holka, toužíš po životě, lidem je s tebou moc prima, a to navzdory a nebo právě i díky tomu, že tipuji, že Tvůj život zrovna občas poetický nebyl. Nenech si vzít tu naději, že až toto období skončí, zase se vrátíš tam, odkud jsi přišla, a kde Ti bylo fajn. Podívej, můžu se mýlit, ale odhaduji, že právě ta máma právě Tobě něco "dluží", Vy dvě máte nějaké nevyřízené účty. Ale to mi třeba raději, budeš-li samozřejmě vůbec chtít napiš, to bych tu dále nerozvíjela. Podívej, Tvůj muž má malou mrtvičku. Ano, určitě malou, ale právě ta malá signalizuje, že pro něj to byla a je také velká zátěž. Nenech si zničit, co máš, prosím, prosím. Mám o Tebe strach ne proto, že bys byla slabá a nedobrá, ale právě proto, že jsi silná a laskavá. Prostě musíš mít chvílemi čas jen pro sebe, vyjednej profesionální pomoc, maminky víkend u sourozenců, třeba i tvrdě. Popřemýšlej a ozvi se zase, těším se na Tebe.

leden 23, 2008 08:15
Českymo, : Eva
ať jsem si tu od Tebe kdykoliv přečetla cokoliv, bylo to fajn. Ale to, cos popsala tady způsobilo, že mám obrovskou tichou radost a žije se mi od rána podstatně lépe, když tady, na zemi, žijí takový skvělý holky, jako Ty! V dokonalé úctě!
leden 23, 2008 08:32
Ještě mne napadlo, Zuzko, : Eva
možná by Ti pomohla i pohádka Dařbuján a Pandrhola. No, některý se nad tím určitě poklepají na čelo, ale Ty jsi teď zhruba v roli toho hodnýho, chudýho, co "léčil" (vracíš mamku do života). Když byl smrťák v nohách postele, směl, když u hlavy, nesměl. Když se někdo něco odmítá naučit, pochopit, pořád si mele svou, tu jedinou i navzdory své nesmírné, skutečné bolesti, tak ho "léčit" nemáme, neb to potom lze jen za cenu našeho zničení, dáváš do celkem bezedné studny svou energii pro život. Neznamená to rozhodně nikoho vyhodit, vykašlat se, ale uvědomit si, že příroda má svůj řád a ten je nakonec vždycky spravedlivý, toho neobelstíme a je nesmysl s tím bojovat, když jsme toho součástí.
leden 23, 2008 09:05
A právě ti silní si pořád nakládají, : wendy
a ostatní to od nich taky očekávají. A když pak kleknou tak se diví. Všichni.
Evo, moc pěkně jsi to napsala, něco podobného cítím i já. Člověk by měl brát všechno, aspoň občas, s nadhledem. Musí se pošetřit i pro ostatní i pro sebe totiž. Tak jak mně to řekla jedna moudrá žena - Vy si nic nevyčítejte, že jste někdy tvrdá, šetřte se pro ty, kterým skutečně ještě pomoci můžete s rozlučte se s myšlenkou, že spasíte celý svět...Takže tak.
smilies/cheesy.gif
leden 23, 2008 09:28
Všichni tady jste úžasný lidičky : Zuzka
který dovedou poradit i pohladit a já všem opravdu moc děkuju.Ale aby nebylo všechno jenom smutný - Daniela mi nabídla nějakou prácičku pro Kudlanku a já doufám,že vás budu moct občas potěšit,nebo malinko nasměrovat k věcem,které se mi zdají úžasné a které já/a možná i vy/ mám moc ráda. smilies/smiley.gif
leden 23, 2008 10:25
Zuzka : : mamča
To je fajn. Aspoň občas virtuálně "přijdeš mezi lidi". Při péči o blízkého nemocného nebo umírajícího, člověk potřebuje občas kontakt se světem "tam venku", jinak by se z toho zbláznil.
Přeji Ti hodně sil, abyste ty společné chvíle, které vám s maminkou ještě zbývají, prožily co nejlíp. A Tvému manželovi přeji brzké a úplné uzdravení.
Možná by bylo fajn, kdybys tady založila téma "Starost o osobu blízkou". Je mezi námi hodně těch, co se o někoho starají. Ať jsou to maminky postižených dětí, nebo ženy těsně před důchodem, co pomáhají dožít svým rodičům. Aspoň si budeme vzájemně dodávat sílu a radit si ve změti zákonů kolem různých příspěvků na péči.
leden 23, 2008 12:00
ZUZKO!!!! Já jsem taky úžasnej !!!! : NČ
I když jsem se nezúčastnil. Nějak mi nebylo do zúčastnění.
leden 23, 2008 12:48
Mamčo, : Ariana
to je skvělý nápad, založit nějaké fórum na tohle téma. Moc se přimlouvá. Mě budou tyhle starosti čekat v brzké době taky a vůbec mi z toho není dobře.
Zuzko, Evo, Českymo, s velkým obdivem přečetla Vaše příběhy.
leden 23, 2008 15:34
Ceskymo, : Eva
mně ti ten tvůj zažívací problém leží v hlavě smilies/smiley.gif Ty jsi stoprocentně soudná, takže jsi doktora navštívila, protože ten stres musel být obrovský a musel Tě nutně oslabit až vyčerpat. Jenomže ono se ne vždy podaří zjistit příčinu. Já Ti jen napíšu, velmi krátce, jak reagovalo moje "tělo", když před 4 lety muž zemřel. Než se tak stalo, tak jsem se kolikrát sama přistihla při otázce: jak tohle, probůh, ustojím, jak to zvládnu, dělám to dobře? A občas jsem měla chvíle, ač nejsem nijak osoba vulgární, tak jsem si říkala, že se z toho už asi fakt pohvězduju. No, řekla jsem si, že nesmím... , a když muž zemřel, tak mně ti začala praskat lýtko na pravý noze, žádná velká námaha, rána, jak z děla a sádra. Když se mi to stalo po 3., tak jsem ty 4!!!ortopedy úplně prosila, ať mi řeknou, co mám dělat, co je špatně, že takhle to nejde. Jejich rada byla skvělá: nemám myslet a chodit a mám jet k moři a chodit po pláži v písku, nekecám! Naštěstí jsem našla jiného a ten to viděl hned, že to je od páteře, jsem se prostě vychýlila. A víš na co jsem přišla, že ta moje hlava si vybrala, jak říkám, že "to už asi neustojím" (nevím proč zrovna to smilies/smiley.gif) a když jsem si to konečně "mohla dovolit", když zmizel ten hrozný stres, když jsem už nemusela být "do bezvědomí statečná", tak jsem to normálně prostě neustála, jsem dočista dočasně zchromla! Od té chvíle, jako když utne, pohoda.
Oni tomu psychologové (ti šikovní) říkají: "zhroucení po dosažení cíle", čímž absolutně není myšleno, že by naším cílem bylo, aby někdo zemřel, ale to, že si nařídíš, že to musíš vydržet a držíš, dokud je potřeba.
Takže, milé Českymo, ve vší možné úctě k Tobě z mé strany, není třeba možné, že ten průjem má příčinu podobnou? Že teď, po těch měsících a letech, kdy už "nemusíš" být jen a jen statečná a trpělivá, si to tělo dovolilo to, co mu "bylo odepřeno" a teď neví, kdy přestat?
Jinak se omlouvám, nevím vůbec nic víc, než Ty a nechci Ti dávat rady, já jen o tom přemýšlím a neber to, prosím, jako zásah do soukromí. To zcela respektuji! A měj se stále lépe smilies/smiley.gif
leden 23, 2008 16:03
Eva : mamča
To, co píšeš o zdravotním stavu přeživších osob, Ti potvrdí 9 z 10ti psychiatrů. Pokud je člověk v permanentním zápřahu, tak se drží. Když to napětí povolí, tak se sesype nejslabší článek těla. U někoho jsou to vnitřnosti, u spousty lidí páteř. Prostě na toho člověka bylo naloženo víc než mohl unést, a tělo si následně vybírá svou daň.
Z vlastní zkušenosti vím, že v tomto případě více než léky na příslušnou část těla, pomáhají antidepresiva.
leden 23, 2008 16:20
děvčata : Kamila
vy jste prostě úžasná! Celé včetně komentářů to neustále sleduju a říkám si, jak krásní lidé jsou taky na světě. ¨Moc mě to celé hřeje a těší, ač jde o obrovské starosti. Já měla před dvěma lety mizerné období, asi půl roku. Nemusela jsem se starat o umírajícího, stačila mi má mizerná situace plus časté marodění dítěte. A mohu potvrdit, že jsem se fyzicky sesypala, až když bylo po všem. Protože během té těžké doby člověk ví, že na něm někdo závisí, že to prostě ustát musím. A sesypu se, až když si mohu dovolit se sesypat... Odnesla jsem to poměrně banálními chorobami - z dnešního pohledu - a vše se srovnalo. Ale moc vám rozumím a moc si vás vážím!
leden 23, 2008 18:37
Evi, diky za krasny prispevky! : Ceskymo
Ne, neboj, neberu tvoje zamysleni jako vpad do soukromi - koneckoncu to bych tu o tom vsem nepsala smilies/wink.gif - ale mas asi pravdu s tim, ze clovek proste drzi, dokud musi, no a kdyz uz nemusi, tak si telo vybere tu svoji dan... A tak ty svoje potize neberu nijak tragicky, jsou i horsi veci, zkratka se cpu vitaminama a mineralama (krome pokud mozno dobry stravy) a davam tomu cas... K doktorovi jsem nesla, pac nemam zdr. pojisteni a to bych asi musela prodat barak, abych si tu mohla dovolit doktora. No ale posledni asi mesic uz se konecne snazim vyresit vsechny ty problemy, co jsem pred nima zavirala oci a kdyz se zadari, tak snad i na toho doktora dojde - jestli se to teda nesrovna samo...
Jinak tady existuje papir zvanej DNR (Do Not Resuscitate - nezachranuj nebo neudrzuj pri zivote) a na jeho zaklade me nebudou nasazovat umely dejchani, kyslik, el. soky na obnovu srdecni cinnosti atd. Kdyz jsem o tom slysela poprve, tak jsem se dost vydesila - jak to, ze bych nesmela zavolat zachranku a i kdyby to nekdo udelal, tak by me nesmeli zachranovat?!? No ale jak jde cas, uz jsem zmenila nazor a tenhle papir jsem taky podepsala. Kdyz jsem totiz videla, ze doktori sice byli schopni udrzet myho muze pri zivote, ale on uz se z niceho netesil, jak byl tak moc omezovanej ve vsech radostech, tak me to nejak presvedcilo, ze nez zit mizernej zivot, to snad radsi zadnej... Vidis, tak to byl taky jeden velkej posun v mym mysleni, kdyz umrel.
No, jsem rada, ze uz se ti ta noha prestala lamat - vidis, ty nase ubohy telicka si proste vyberou svou dan, at je to co je to.
Ale asi porad lepsi, kdyz reakce na to, jak's to krasne nazvala, "do bezvědomí statečná", zasahne jenom telo a ne i dusicku... Drzim ti palce, at se ti vsechno dari a mas hodne energie na zvladnuti Zivota smilies/cool.gif
leden 24, 2008 02:54
NC, ale my prece vsechny vime, : Ceskymo
ze jsi proste UUUUUZASNEJ!!!! Taky te vsechny (no, skoro vsechny) straslive miiiiiilujeme! smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
leden 24, 2008 02:57
Sledovala jsem všechny komentáře, : saffron
taky prožíváme v rodině stejnou situaci jako Zuzka, takže jsem to nasávala jak houba. Všem přispívajícím děkuji a tleskám ve stoje (i NČemu za jeho úžaskvost smilies/grin.gif)
leden 24, 2008 07:37
Taky to vše pozorně čtu : Míša šíša
a s němým úžasem sleduju, jak dokážete být silné a statečné. To je fakt hodné obdivu.
Českymo, při čtení tvého posledního příspěvku jsem si vzpomněla, jak jsem nedávno četla příběh o jednom americkém novináři a spisovateli - bohužel si nevzpomenu na jméno. Tak tomuto pánovi selhali ledviny, museli mu uříznout nohu a byl odkázán na dialýzu. Vydržel na ni chodit jen pár týdnů, a pak si řekl, že než tohle, tak to že raději zemře. Takže odešel do hospicu s tím, že mu lékaři dali jen několik týdnů života. A on přestal držet dietu, jedl a pil, na co měl chuť, nijak se neomezoval, protože věděl, že stejně umře a bylo mu už tak nějak jedno, jestli to bude dřív nebo později. Do hospicu ho chodili navštěvovat příbuzní a známí a on si tam ten pobyt nakonec náramně užíval. No a najednou mu začaly ledviny znovu fungovat. Pro všechny to byl absolutní šok, prostě přírodní úkaz. Personál hospicu mu říkal, že by jim mohl dělat reklamu, jak u nich pacienti prospívají. Po pěti měsících byl na tom zdravotně tak dobře, že šel z hospicu domů. Bohužel po dalších cca čtyřech měsících ledviny znovu selhaly a nakonec tedy zemřel. Ale ten poslední necelý rok si prostě krásně užil, aniž by podstupoval nějakou nepříjemnou léčbu, respektive jen nějaké to prodloužení života. Je to samozřejmě volba, pro kterou by se ne každý rozhodl. Jo, o tom svém pobytu v hospicu napsal dokonce knihu, v Americe prý měla velký ohlas.
leden 24, 2008 08:53
Holky moje zlatý a NiČí úžasnej, : Eva
jenomže ono to zasáhne právě duši, která samozřejmě neexistuje (zdravím Sisyfos) smilies/wink.gif
Celý život zažíváme občas bezmoc, ale toto je mezní situace, kdy je ta bezmoc koncentrovaná a vyskytující se v poměrně krátkém časovém úseku.
Celou dobu si říkám, kdy sem někdo už konečně vpadne a označí nás za spolek depresivních bab a plačtivých vdov a sirotků, či alespoň morbidně vyšinutých osob. smilies/cheesy.gif
A je to pochopitelné, protože by tím dal najevo svou úzkost, kterou má většina z nás, kterou nás naučili vytěsnit, abychom byli schopni vůbec žít a radovat se. Nemluvě o tom, že s přiznanou úzkostí bychom nepodávali ten skvělý výkon a úspěchy, o které jde teď v prvé a poslední řadě, no ne? smilies/cheesy.gif
Bezmoc, znamená ne-moci nic dělat, takže to je prvotní příčina nemocí.Holky, psychologie toto zná už dávno, proč nás v tom někdo nevzdělával, vždyť to je naprosto nevyhnutné, že se s tím v životě setkáme (na rozdíl od integrálů, řešení rovnic o mnoha neznámých atd)? Že by nás chránili? Nebo bychom to nepochopily? Kdepak: díky tomu, že se to tají, jsme systematicky udržováni ve všech našich úzkostech, bezmocech a tudíž nemocech! A jsme vesele a dokonale bezmocní, tudíž závislí a ovladatelní.Ale zase, abych nebyla nespravedlivá, vždy nám nějakou nadějičku nechají, ne z dobroty srdce, ale abychom se nestali zcela apatičtí a nezanevřeli na výkon.
Existují lékařské obory, vědní discipliny, zabývající se umírajími. Z výše popsaného jasně vyplývá, že jejich vývoj a zveřejňování výsledků nemůže být nikterak překotně rychlé.
Jsou osvícené země, kde existuje, v rámci sociálních služeb i institut "průvodce umírajícího". smilies/cheesy.gif
No, a když se my s tím setkáme, tak máme tolik praktických starostí, že nám nezbývá čas začít se někde pídit po třeba odborné literatuře, abychom si v tom aspoň trochu udělali jasno a nemuselo nás to zničit.
A když zničí, máme tu antidepresiva, nijak je primárně neodsuzuji, mohou posloužit významně k znovu nastartování po traumatu (mluvíme-li o našem tématu), ale je to jako se vším, dobrý sluha, ale zlý pán. Leč praxe je zhusta taková, že je lidé pak často jsou nuceni polykat dlouhá léta, protože je to především vynikající farmaceutický obchod, navíc si na ně zvyknou a co Ti, mamčo, 9,5 psychiatra z 10 neřekne, je to, že při dlouhodobém užívání zásadně mění osobnost člověka. Navenek člověk "zploští", odcloní se, netrápí se sice a je zase schopen tzv. normálního (prac, i osob.) života.
Přišlo by mi celkem líto, že ale neřeší příčinu, ale zato úspěšně zamaskuje symptomy. Ale i tak je to úspěch, určitě!
Vadí mi, že jsme ponecháni výhradně samostudiu, a to v nejvypjatějších podmínkách, kdy prostě bojujeme o zachování prosté existence.
Já jsem se kdysi sama rozhodla, že zavčasu seženu, co k tomu sehnat jde a díky pár kamarádům i to, co sehnat nejde smilies/cheesy.gif, protože nechci být nemocná, bezmocná ze smrti bližních, ani své. No a výsledek po letech, kdy zemřeli oba rodiče a muž je, že se jí fakt, ale fakt nebojím, (rovněž o ni tedy zatím nemám důvod usilovat, na to žiji fakt ráda smilies/cheesy.gif) a kontakt s umírajícími u mne nejenom nevyvolává depresi, ale teď už často zažívám velmi úžasné lidské kontakty, spoustu legrace, opravdu, protože tito lidé jsou často neuvěřitelně skvělí, neb už zcela oproštěni od lidského pinožení za "odznaky moci, společenskými statusy" atd.
A víte, co se nám tu možná, doufám, na chvíli, povedlo, co zná i psychologie, jako jediný účinný lék proti bezmoci, nemoci, úzkosti? Naprosto upřímná lidská sounáležitost a solidarita Nic jiného, bohužel, nefunguje. Takže moc fajn, když mezi pár lidmi, a třeba i jen virtuálně. Přeji Vám všem krásný den! smilies/wink.gif
leden 24, 2008 09:17
Už jen negrafomanské upřesnění: : Eva
správně mělo být: naprosto upřímná lidská sounáležitost a solidarita v předávání znalostí a zkušeností, byť sebesubjektivnějších
leden 24, 2008 10:02
Eva : mamča
Děkuji za to rozumné a pravdivé povídání. Máš pravdu, že tváří v tvář umírajícímu se cítíme jako nicka, a hledáme ta správná slova. Rozhodně mezi ně mepatří - "to bude dobrý". Nebude.
Mně vloni dlouho a bolestně umírala sestra. Pro mě naprosto nepochopitelná věc, protože byla celý život velmi vitální, žila zdravě, sportovala a rozdávala radost kolem sebe. Pak se jí najednou udělalo zle. Než prošla mašinérií našeho zdravotnictví, kdy se na ní převážně dívali jako na simulanta, byla z toho rakovina slinivky III. stupně. Najednou se moje sestra, která vypadala většinu života pevná jako skála, začala upínat ke mně (celoživotnímu chcípáčkovi) a čekala ode mě rady a potvrzení toho, že ještě neumře, že se z toho dostane. Chvílemi byla smířená, a říkala, že prožila hezký život, že žila tak jak si přála, a pak se zase bránila umřít, a ptala se, Proč zrovna já, a proč tak brzy ?
Na to se vážně těžko hledá odpověď, zvlášť když jsem věděla, že to je konečná, a je jen otázka času, jak dlouho vydrží její trénované srdce a plíce. K tomu začal trojčit náš tatínek, který tvrdil, že teď je na řadě s umíráním on, a odmítal brát léky (na srdce a tlak), aby svojí dceru předběhl. Ve svém zoufalství mi chvíli vyhrožoval sebevraždou, pak zase záviděl sestře, že na sebe strhává pozornost rodiny.
Starala jsem se, jak jsem mohla o oba, ale protože od sebe bydlí 60km, nebylo to úplně snadné.
Jediné, co jsem mohla pro sestru udělat bylo, že jsem si s ní každou možnou chvilku povídala. O dětství, o dětech, o společných zážitcích. Chovala jsem se k ní tak, jakoby se NIC nedělo, a zubatá nečíhala za dveřmi. Kupovala jsem jí parádu, aby si myslela, že já pořád ještě věřím, že se z toho dostane. Ke konci jsem si už fakt přála, aby to skončilo. Trpěla nezvladatelnými bolestmi, a sama mi říkala, že už to chce mít za sebou.
Největší pomoci se jí dostalo od jejího manžela, který s ní ten poslední půlrok byl ve dne v noci. Přestal pracovat, a žili z úspor. Druhá úžasná pomoc přišla z mobilního Hospicu z Benešova. Paní doktorka s ošetřovatelkou jezdily na zavolání, později každý den. Naučily švagra píchat injekce (i Morfin).
A pak nám pomohla ještě jedna úžasná doktorka - psychiatrička, sestry kamarádka, která jí celou tou cestou umírání provedla až do konce.
Když to všechno skončilo, sesypala jsem se já. Antidepresiva neberu jako doživotní záležitost, ale jako dočasný ochranný krunýř. Potřebuju totiž normálně fungovat, chodit do práce a starat se o ty, co zbyli.
leden 24, 2008 10:15
Mamco, : Ceskymo
teda klobouk dolu pred tebou... sestra a k tomu jeste tatinek, ani si neumim predstavit, jak jsi to zvladla. Drzim palce!
leden 24, 2008 18:43
Miso Siso, : Ceskymo
neslysela jsem o tom, ale verim tomu... moje sousedka dostala pred par lety rakovinu, ale odmitla leceni, prestala kourit a zacla cekat na smrt... uz je to skoro 7 let, ona je zdrava a Kmotricka furt neprichazi. Jo, dejou se veci, nekdy.
leden 24, 2008 18:45
Evi, souhlas! : Ceskymo
Opravdu mam nekdy pocit, ze od doby, kdy nezije nekolik generaci pod jednou strechou a tudiz uz nezazivame od malicka umirani ostatnich clenu rodiny, nejak jsme ztratili "trenink". A tak jsme potom smrti zaskoceni a nevime, jak se s ni vyporadat, smirit, prijmout ji....
Kdyz byl muj muz naposled v nemocnici (3 mesice pred smrti), stalo se tam, ze byl par hodin uz na druhym brehu, nez ho doktori vratili zpatky. Kdyz otevrel oci a uvidel me, usmal se, ale nic nerekl. Tak jsem se ho jenom zeptala, jak TAM bylo? Vybec nevypadal vydesene, spis spokojene - odpovedel, ze TAM byly krasny zensky a spousta piti a vubec, ze se mu TAM libilo.
Dodnes nevim, jestli me chtel jenom uklidnit - a nebo se opravdu citil dobre.
Myslim, ze to bylo naposled, co jsem byla opravdu vydesena a zdeptana, pak uz jsem se smirila s tim, ze tu dlouho nebude. A tak uz jsem na nej prestala delat budliky typu "to bude dobry", spis jsme si hodne povidali (kdyz byl schopnej), nechala jsem ho vypravet historky, co uz jsem znala zpameti, a taky porad opakoval, ze mel krasnej zivot, ze si uzil a prozil vsechno, co chtel, kdyz mi daval rady co a jak udelat a zaridit, uz jsem se nevzpirala - a nejak jsem videla, ze se mu ulevilo, ze uz nemusi predstirat, ze je vsechno v poradku. No a mezitim asi v zachvatech strachu a paniky delal prave ty vsechny mozny naschvaly, ale pak to zase preslo a zas byl OK a vyrovnanej se vsim. Slo to jak na houpacce, nahoru, dolu...
Predtim na me dlouho visel jako na jediny blokade mezi nim a smrti, ale nakonec on byl prvni, kdo tu situaci prijal a smiril se s tim.
A musim rict, ze hlavne lidi z Hospicu byli schopni pomoct nejen jemu, ale i mne.
leden 24, 2008 19:04
já vám povím, : Zuzka
že od té doby,co jsem napsala Daniele,se cítím úplně jiný člověk.Jednak jsem našla obrovskou psychickou podporu a taky mne vaše příspěvky donutily začít přehodnocovat.Evi - víš,taky jsem si všechno nastudovala, včetně syndromu vyhoření,totálního zhroucení.Jenže - znáš to,jsou to bestie plíživý a rozeznat hranici je hrozně těžký, když jseš halt silná ženská.Docela se to na mně sápalo.Mamčo - založit forum je skvělý nápad,ale teď momentálně ne pro mně.Ráda a často do něj budu přispívat,ale momentálně to nejde.Ne časově,ale já se spíš potřebuju odpoutat.Víš,já mám docela dost koníčků,který můžu provozovat i doma/knížky, filmy-klasiku,hudbu/.To všechno doma mám.Ale nemám to s kým probrat,potřebuju se do krve pohádat o nový knížce,potřebuju jinej názor,který tě donutí přemýšlet,prostě zaměstnat mozek.Jo sudoku,Mahjong - dobrý - ale jsi sama.Já prostě potřebuju lidi.Lidi,který mají ještě jiný zájmy,než základní potřeby/a to nemyslím mámu,zjišťuju,že věk a zdravotní stav není podstatný/.A najednou je mám.Teda vás mám.Spoustu lidí,kteří jsou schopní se bavit o čemkoliv a nic není tabu.Ráda bych tady s váma pobyla,co vy na to?
Jinak NČ já přece vím,že jsi úžasný,ale abys moc nemachroval - tady jsou úžasní všichni.Z.
leden 24, 2008 19:29
Ceskymo : mamča
Děkuji, i já Ti přeji, abys teď už prožívala jen samou radost a štěstí. Po tom, čím si prošla, máš v Nebi předplaceno.
Taky už nikomu z blízkých neříkám takové to : "Ale babi, vy nás ještě všechny přežijete".
Když se starý nebo nemocný člověk rozhodne "dát své věci do pořádku", ví naprosto přesně, proč to dělá.
leden 24, 2008 20:11
Zuzka : mamča
Jsem ráda, že se Ti tady mezi námi lépe dýchá. Tady na Kudlance je milo a vlídno, a i já sem chodím čerpat pozitivní energii. Není to tu klasický babinec, naši úúúžasní místní "mládenci" nám to tu zpestřují svým humorem i jiným pohledem na svět. A je fuk, jestli jsou z Marsu nebo ze Žižkova. smilies/grin.gif
leden 24, 2008 20:16
Zuzanko, já se taky hlásím, : Eva
že rozhodně tu chci s Vámi také pobýt, směla-li bych smilies/cheesy.gif
Cítím to úplně stejně a to je právě to na tom nádherný, že ta sounáležitost není žádná jednostranná charita, nedej bůh poučování, že to funguje zákonitě oboustranně "ozdravně a povznášejícně". Takže mé nefalšované díky Vám, že jste smilies/wink.gif
Mamčo, Ty máš tak úžasný dar ve zkratce srozumitelně vyjádřit taková v podstatě šílená lidská dramata, že já žasnu obdivem, jak jste to ustáli, a pak se směju, protože s tím se nic jiného dělat nedá a tuším, že Ty pochopíš, že se rozhodně nadřazeně neposmívám.Opět, v dokonalé úctě!
Českymo, díky za Tvůj rozvíjející se obdivuhodný příběh. Kdysi jsem se také opatrně ptala svého racionálního, technicky vzdělaného taťky, nějakou dobu poté, co ho po těžkém infarktu resusciovali, jak se cítil. Jen chvíli hledal slova, a pak popsal stav, jak kdyby uměl nazpaměť nějakou kapitolu z knížky, třeba Moodyho, neblahé paměti, kterou nikdy ani omylem nečetl, fakt.Závěr byl, že byl naprosto překvapený, že se viděl, že mu bylo naprosto fajn a smál se, že prý ne, že by mu v životě nebylo někdy lépe. A poděkoval mi, že jsme spolu o tom mohli mluvit, že "vlastně celou dobu sám nevěděl, co si o tom má myslet a jak s tím naloží". Prý se mu děsně ulevilo. Mamka nás, chudák malá, zlatá, tenkrát seřvala, co to meleme za kraviny, kdyby jsme prý raději šli něco užitečného dělat
smilies/wink.gif No, a taťka měl další infarkty, vždycky jsme o tom mluvili a časem i s jinými "vrácenými" lidmi a úplně všichni byli zaskočení, jak dobře jim bylo. Nic to tedy absolutně nedokazuje, nicméně jim musím přiznat, že byli racionální, že neměli proč něco předstírat a nikdo nepopíral, že smrtí fyzické tělo zaniká, nikdo z nich nebyl věřící a nikdo z nich už nežije. Jenom jsme museli připustit, že na smrti zatím je racionální a nesporné jen to, že přijde. Nicméně, dalo to jim i mně naději. Oni mají už "jistotu" v poznání, mně zbyla láska k nim a naděje, protože OBČAS tu jejich lásku ke mně (a k nám)fakt až hmatatelně cítím.
A dost houby "mi pomáhá", že to kolem dokola proháním rozumem smilies/cheesy.gif
Tak mi, prosím Vás, zase napište, těším se na Vás a přeji dobrou a klidnou noc.
leden 24, 2008 21:07
Evi, tos tu natukla dalsi zajimavej postreh - : Ceskymo
muj muz byl stopro pohan, v boha nikdy neveril a mel spis laskavej soucit pro lidi, kteri verili... kolikrat me tim nadzvedl! smilies/cheesy.gif Byl polovicni Indian a asi proto vyznaval akorat tak matku prirodu, to bylo vsechno. No a stejne se mu (asi teda) prihodilo to samy, co lidem vericim nebo sectelym (viz ten Moody).

Asi dvakrat jsem mela jasnej pocit, ze je tady a kouka se na me, ale to bylo vsechno... asi ma holt napilno nahanenim zenskych tam nekde JINDE smilies/grin.gif smilies/grin.gif smilies/grin.gif
A vlastne jeste jedna zajimava vec kolem tohohle vseho: tu nedeli jsem sedela v kresle a cetla a najednou jsem mela nalehavej pocit, ze kdyz mu PRAVE TEDKO nezahraju a nezazpivam, tak uz nikdy... a tak jsem vzala kytaru, zahrala par pisnicek, pohladila ho a rekla jsem mu, at se o me neboji, jestli musi jit, tak at jde, ze ja budu v poradku - a pet minut na to byl pryc... Jako kdyby me volal a cekal na to rozlouceni.
Kruci, holky, ja jsem tak rada, ze se z toho vseho muzu trochu vypovidat... mam kolem sebe hodne lidi, ale vetsina z nich je tak nejak zaskocena, kdyz se stoci rec na smrt... a taky nejsem moc zvykla si vylejvat srdicko.
Tak vam vsem dekuju a drzim palce, kdo vi, co na nas ten obr Zivot jeste nalozi?
leden 24, 2008 21:37
Já mám taky zvláštní nepochopitelný zážitek. : mamča
Moje maminka umírala pět měsíců napojená na přístroje. Průšvih byl, že hlava jí fungovala výborně, ale opouštělo jí tělo. Měla udělanou tracheotomii takže nemohla mluvit. Chodila jsem za ní každý den, a "povídaly" jsme si prostřednictvím tabulky s písmeny, kterou jsem jí udělala, a maminka mi ukazovala písmenka. Snažila jsem se vždycky uhodnout, co chce říct, tak jsem si různě domýšlela slova a napovídala. Týden před její smrtí jsem přišla za maminkou, a ona aniž by si ucpávala dýchací otvor na krku, ke mně normálně promluvila. Řekla mi všechno co potřebovala, a usnula. Pak už nikdy nepromluvila, ani neotevřela oči, držela jsem jí za ruku, a ona nějak věděla že tam jsem.
leden 24, 2008 22:15
Ceskymo : mamča
To s tím zpíváním...
My jsme doma byli taková hudební rodina. Každý na něco hrál, a tatínek nám rozepisoval skladby do trojhlasu. Od smrti sestry mám ale nějaký "knedlík" v krku, a zpívat nemůžu. Občas to zkouším, ale jde mi to jen v altové poloze. Žádné výšky, jen takové skřípění, ačkoli jsem vždycky zpívala soprán. Ten alt patřil sestře.
leden 24, 2008 22:22
Taky jsem ráda, : mamča
že se tady můžu z těchhle podivností vypovídat. V reálu bych si připadala jako cvok.
leden 24, 2008 22:24
Jo, dík mamčo : NČ
I když si posledních pár měsíců už připadám spíš z Bohnic než ze Žižkova.
leden 25, 2008 06:27
Já si to tady vždy od Vás všechno přečtu, : Eva
a nezbývá mi nic jiného, než Vás na dálku obejmout smilies/smiley.gif
Přidám nám trochu do studnice racionálně humorného. Asi půl roku předtím, než otec zemřel, já nemohla, ve svých tenkrát 32 letech dýchat, hrozná tíže na prsou, až mne, žádného hypochondra, to donutilo navštívit lékaře, takže rentgeny, kapacity plic, alergologie atd. s výsledkem: simulant, ale nelepšilo se to, už jsem ale nikam nelezla. Onu poslední noc, jsem vůbec nespala, čímž netrpím, zběsile se mi chtělo žít (z toho, co jsem, ve vší počestnosti, prováděla jsem měla výčitky, jako bych něco znesvětila). A k ránu taťka zemřel na zalití plic vodou. Rok předtím, než zemřel muž, jsem měla opakované sny, kdy jsem prožívala všechno, co se stane. Byla jsem zničená, nemohla jsem nikomu říci, nejméně jemu. Říkala jsem si, zdají se nám kolikrát pěkné blbosti, jen mne mátlo, že se to stále opakuje a rozvíjí. S pár kamarády jsem o tom nakonec mluvila, vysvětlit jsme si to neuměli. Muž byl zdravý, jak řepa. A za rok se začalo v reálu odvíjet úplně přesně to, co se mi zdálo. Kdybych neměla tolik praktických starostí s ním, s dětmi, s prací, bylo by to vyloženě na svěrací kazaječku. No, a naposledy, nedávno mamka, byla jsem náhle tak vyčerpaná, že jsem jednoho večera povídala příteli, já ti snad umřu, jak jsem unavená. To jsem nikdy předtím si nemyslela ani nevyslovila. Nechtěla jsem ho děsit. A pak mi 2 dny před koncem mamka zavolala a v plném zdraví mi najednou povídala, jak mne má ráda, co pro ní znamenám, a já jí to samé, jen bylo nezvyklé, že mamka takové city takto nikdy neprojevovala. Pak jsem tam byla a znovu. Další noc jsem zase nespala a ač jinak klidná jsem náhle vyrazila asi 25 km k ní domů ve 3 v noci (předtím nikdy) a našla jí ležet na zahradě, pod hruškou, už byla pryč. Takže ne já, ale ona. Těžko se to popisuje, ale mám dojem, že naše fyzicky izolované mysli fungují zřejmě, ve vypjatějších situacích, nějak propojeně. Nebo taky není úplně vyloučeno, že fungují propojeně do nějaké míry stále, ale my to registrujeme jen ve vypjatých situacích. Jistotu žádnou nemám, poctivě a bez příkras jsem sebe "napráskala" kolegovi a kamarádovi klinickému psychologovi, zda to je "normální". Řekl, že by to chtěl mít taky smilies/cheesy.gif Tak nevím...... smilies/cheesy.gif
A abyste se zasmáli, tak nám zbyla moje tchýně. Někde jsem to už jinde psala, že přežila obě své děti, což je šílené, takže se už nezabýváme tím, že je to zlostná a trochu více sobecká paní, nicméně děláme, co je třeba. A tak já občas, z neznámých příčin, vyrazím v nějakou nemožnou dobu za babičkou, do 10 minut po příchodu je babička mimo (už 3X), tak volám, vyndavám zapadlý jazyk, masíruju, dýchám, přestože jsem se poprvé horko těžko rozpomínala na "brannou výchovu" a řidičák téměř už "za Švédů smilies/cheesy.gif A nic nedbám, že dojezdová vzdálenost záchranky k babičce je 3 minuty, vydržím klidně půl hodiny, protože chápu už, proč je v telefonu nejvíc zajímá ročník narození. Kluci, když vidí, že "mamka je toho večera neklidná" a razí k babičce, tak už bez vyzvání jdou se mnou, je toho přeci jen na jednoho dost. No a pak, protože si to vysvětlit neumíme, ale funguje to, tak se tomu, po celé té šílené akci, smějeme, abychom se z toho nezbláznili. Takže tak. Krásný den!
leden 25, 2008 07:06
Evo, : mamča
můj muž tomuhle nutkání říká z legrace "...k jezeru ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti." Ale je rád, že takhle funguju, protože jeho máma už taky tu pomoc potřebovala.
Někdo má prostě citlivější "senzory".
Moje maminka měla v mládí těžkou autonehodu, při které utrpěla mj. i těžký otřes mozku s krvácením do mozkových plen. Když se z toho úrazu vydrápala, následující asi tři roky dokázala číst druhým myšlenky. Stačil jí k tomu kontakt očí. Nikdo to nechápal, a maminka o tenhle "bonus" nestála. Říkala, že je jí to nepříjemné, tak radši uhýbala očima. Stejně jak se tahle schopnost záhadně objevila, tak náhle i zmizela.
Ze začátku to maminka říkala doktorům, ale chtěli jí kvůli tomu dát na psychiatrii. Když jim předvedla, že fakt, že to není žádný výmysl choré mysli, zase jí chtěli zkoumat jako pokusného králíka.
Nakonec radši řekla, že už je to pryč, že už jí to čtení cizích myšlenek nefunguje. Ale trápila se s tím ty tři roky.
leden 25, 2008 07:58
Milá mamčo, : Eva
díky a ani možná nevíš, (spíš víš), jak Tvé mamce rozumím. Sama to považuji za dar-nedar se kterým jsem se narodila, o nic takového jsem neusilovala a byla období, kdy jsem to úplně nesnášela. Číst myšlenky neumím, ale vnímám nejen ty umírající, nemocné, nebo potřebné obecně. Ale nejsem a nebudu nikdy "léčitel".
Mám výčitky, abych tu nebyla, jako grafoman, tak napíši jen jeden příběh: můj muž měl od narození atopický ekzém jen na krku, léčba klasická, kortikoidy, antibiotika atd. V jeho 35 letech mně se zdálo, jak se narodil, jak měl omotanou pupeční šňůru kolem krku, byl modrý, téměř udušený. Jsem několik dní "obíhala dvorky", zda mu to mám říci, nakonec ze mne vylezlo, ať si o tom myslí, co chce, ale že mi připadá, že má vlastně dosud postporodní trauma, že mu to do vědomí vystupuje dost na to, aby mu to dělalo fyzické obtíže, ale málo na to, aby si tzv. vzpomněl na příčinu. Vyslechl, nic neřekl, do týdne se definitivně vyhojil a paní kožní primářka ho občas předváděla na konferencích, jako výsledek jejího geniálního léčení. Myslím, že se jen propojilo, co mělo a vyléčil se sám.
A takto to občas jde kolem dokola. Holky, já to vždycky horem dolem profiltruju všemi mně známými vědeckými teoriemi, poptám se opatrně i na ty mně neznámé... a skončím zase u iracionální racionality. Jen mám občas výčitky, třeba naposledy, když jsem našla mamku již odejitou, proč té intuici "nevěřím" dříve. No, to zatím, nemůžu.
Ale mamčo, není úplně nemožné, že ten Tvůj alt je vlastně naděje, sestra Ti může dávat vědět, že to není úplně definitivní, že to vědomí, ta energie, která ani podle profesorů fyziky nemůže zmizet, nějak existuje. Náš problém je, že my čekáme "důkazy" ve formě nám známé a nejlépe ještě s ohňostojem.
smilies/wink.gif
leden 25, 2008 09:12
Evo, : mamča
hodně je to výchovou naší generace k materialismu. Na co si nemůžeme sáhnout nebo spočítat, tomu nevěříme. Moje maminka učila matematiku, stála oběma nohama na zemi, někdy se až bořila po kotníky. Proto jí nelze podezřívat z nějakého okultismu nebo podobných pavěd. Přesto se jí po tom úrazu mozku stala takováhle zvláštní věc, a ona žádala od lékařů LOGICKÉ vysvětlení. smilies/grin.gif
Je prostě spousta věcí, které dnešní lékařská věda nedokáže vysvětlit, změřit, dokázat, ačkoli k tomu má spoustu přístrojů.
Já si nemyslím, že jsem zdědila polohu hlasu po sestře. Mluvím pořád ve stejné poloze, je to jen nějaká náhoda nebo zádrhel na hlasivkách, že mi to zpívání nejde. Hlubší tóny se u člověka s větším hlasovým rozsahem prostě zpívají snadněji.
Atopickým ekzémem trpěla moje nedonošená dvojčata. Prošli jsme kortikoidovou léčebnou kůrou, ale stále se to vracelo. Pak jsem jednou dávala klukům při nachlazení olejový obklad na prsa, a pod tím obkladem ekzém zmizel. Od té doby jsme mazali kluky Vegetolem od hlavy po patu, a ekzém se už nevrátil.
Výčitky, že jsi maminku nenašla včas, si nedělej. Nemůžeš být všude a všem k dispozici. Člověk se rodí a umírá sám.
leden 25, 2008 09:38
Vždycky oceňuji, jaký má život dost často smysl pro humor, : Eva
protože, mamčo, já, podobně, jako Tvoje mamka, se v profesi zabývám exaktními výzkumnými postupy a statistikou smilies/grin.gif To nepíši rozhodně, ale rozhodně proto, abych byla "důležitá", ale abyste se třeba také zasmáli smilies/cheesy.gif
Já v tom nakonec vidím i nějakou souvislost,až MOŽNÁ zákonitost, rozhodně mne to tedy občas nutí k pokoře.... smilies/smiley.gif
Vzkaz pro Českymo: díky za Tvůj krátký vstup do mého života, nelžu, když řeknu, že na Tvoje příspěvky k tématu asi nikdy nezapomenu.Opravdu si na Tebe během dne občas vzpomenu, je to vlastně legrační, já tu třeba jedu trolejbusem a Ty zatím hospodaříš na Aljašce, a já si tak říkám, že Ti moc přeji převelice dobrého a především chápu, že bude občas trochu smutně, že na radosti i starosti se syny budeš už sama, i kdybys s někým v budoucnu svůj život sdílela. Mám kolem sebe také hodné lidi, ale tohle už není, nikdo se o ně už tolik a stejně nezajímá, není to biologický rodič, prostě. Svátky, maturity, promoce, svatby, vnoučata...vždy mi v těch okamžicích chybí a chybět bude. Takže pro tyhle případy já tu klidně budu, když budeš chtít, samozřejmě. Ale žádné terno se mnou není smilies/grin.gif V životě Tě asi neuvidím, ale úplně iracionálně, přesto Tě mám fakt ráda!
leden 26, 2008 17:08
Vzkaz pro Zuzanku, : Eva
myslím na Tebe rovněž a neméně. Na to, že díky tomu, co jste tu skvěle popsaly, díky materialismu, neexistenci soužití vícegeneračních rodin a ústavnímu umírání, je starost o blízkou osobu v současné civilizaci strašně náročná. Kolektivně se mlčí o tom, že umírající lidé dokáží být nesmírně agresivní (lidsky pochopitelně), umírání je považováno za "zásluhu" člověka, nikoliv logický děj. Proto máme obrovské morální zábrany se proti jejich, sice důvodné a pochopitelné, agresi bránit. Rodinní příslušníci občas žijí v permanentním pocitu viny, vydírání, neskutečného nevděku, jsou konfrontováni s obrovskou sobeckostí. To by občas ani svatý nevydržel smilies/smiley.gif Míváme soucit s umírajícími, ale neumíme si představit, že soucit, pomoc a sounáležitost zaslouží především ti pomáhající.
Zuzanko, třeba se mýlím, ale Tys dala mamce 2. šanci, aby ještě nezemřela, aby třeba získala trochu pokoru před životem, co já vím. Ale není úplně nikdy jisté, zda toho člověk využije. Zdaleka ne všichni umírají usmíření. Člověk ke svému životu, ale především ke smrti potřebuje MÍT NADĚJI. Z celého svého srdce Ti přeji, abyste ji nalezly! A kdykoliv se ozvi, mně knížky také moc zásadně nepomohly smilies/smiley.gif
leden 26, 2008 17:27
Pro mamču : Eva
ani náhodou jsem nemyslela, že bys alt po sestře "zdědila". Leč všem nám někdo chybí, všichni bychom rádi měli naději, že něco je, trvá, že to není definitivní.... Já to taky nevím, nemůžu, jak bych mohla, ale znám dobrý vtip, který možná leckteří znáte (se omlouvám a jsem dost pohan):
Praskne hráz rybníka a na nejbližší vesnici se žene povodeň, lidé se z okrajových částí postupně evakuují, těm potřebným pomáhají hasiči, staví hráze, někteří jdou ještě do kostela, aby se s panem farářem pomodlili, aby vše dobře dopadlo. Přijde tam i hasič a posílá je domů si zabalit, včetně pana faráře, který odmítne. Voda stoupá. Už je vidět, že bude třeba evakuovat většinu obce. Záchranné akce pokračují, pan farář již musel vylézt před vodou na kůr, ale dál odmítá z kostela odejít. Voda zaplaví celou vesnici, lidé jsou v bezpečí, jen pan farář ve věži kostela se stále modlí. Hasiči se pro něj znovu na loďce vrací, přemlouvají ho dlouho, ale pan farář si vede svou, nechce kostel opustit, jeho zachrání jistě bůh. Dlouho se dohadují a nakonec hasiči s velmi těžkým srdcem od faráře odjíždějí. Farář se utopí. Když předstoupí před boha, je jedna velká výčitka:" Já jsem Ti celý život sloužil, pomáhal jsem lidem, celou dobu jsem věřil, že mne zachráníš právě ty? Jak jsi na mne mohl zapomenout? A bůh odpoví: "Mýlíš se, synu, kdo myslíš, že tam pro tebe ty hasiče 3X poslal?"
leden 26, 2008 17:53
Evi, : Ceskymo
dekuju ti, taky se mi porad honi hlavou ty vase prispevky - ted myslim od vas vsech - ale mam pocit, ze sis me spletla s Polarkou, ta je na Aljasce... ja jsem ve slunny Kalifornii... no ale vona je to taky dalka k cely rodine, ktera je v Cechach. Nastesti synek uz je dospelej a zije si svuj zivot v Praze, takze jsem tu sama. No, sama - mam kolem sebe hodne fajn lidi, jenomze uz tu nejak nemam stani.
A v tom tvym prispevku pro Zuzku me zaujalo, zes tam zminovala tu agresivitu umirajicich... to me vzdycky znova a znova prekvapovalo. Porad jsem si rikala "Jo, kdybych tak ja mela kolem sebe nekoho, kdo by se o me takhle staral, to bych se nevztekala vubec", a nemohla jsem pochopit ty jeho zachvaty vzteku, az nenavisti nekdy... Az mi jeden kamarad rekl "Vidis, on se ti ten svuj odchod snazi ulehcit, jak se da" - a donutil me k zamysleni... no, mozna ze nase mozky takhle fungujou - kdyz na ni budu hodne zlej, tak bude rada, az odejdu a nebude ji po mne tolik smutno...? Ale mozna ze je to proste jenom bezmoc a odnese to ten, kdo je nejbliz, to znamena ten, kdo se o nemocneho stara, kdo je s nim 24 hodin denne, vetsinou.
leden 26, 2008 19:29
Ceskymo : mamča
Ono to bohužel funguje i z druhé strany. Mě tak strašně deptalo sestřino dlouhé umírání, i proto že ona byla vždycky strašně hodná. V životě i v umírání. Abych si zachovala zdravý rozum, hledala jsem ve vzpomínkách drobné dětské křivdy, kterých se na mě kdy dopustila, jen abych jí neměla v tuhle smutnou chvíli tak strašně moc ráda. Abych bez ní dokázala dál žít, a nevyčítala si, že jsem s ní měla být ještě víc, a držet jí po celou tu těžkou cestu za ruku.
leden 26, 2008 21:07
No, vidíš Českymo, jak ten náš mozek občas, často nedokonale logicky funguje : Eva
jsem si udělala nevědomky asociaci: Českymo=Eskymo=bydlí v zimě smilies/grin.gif Má omluva Tobě i Polárce! Už jsem si to přiřadila do správného šuplíčku smilies/smiley.gifAle to místo vlastně nehraje žádnou roli, na Zemi jsi a vše ostatní nadále platí smilies/wink.gif
Víte, když zemřel můj taťka, tak já se cítila doslova, jak po vlastní amputaci. Kromě toho, že byl můj otec, byl mi bytostí nesmírně blízkou. Nevěděla jsem, co teď s tou obrovskou láskou k němu a nedovedla si představit, jak budu žít bez jeho existence, i když jsem rozumově chápala, že rodiče prostě odejít jednou musí.Zemřel v 62, po všech infarktech nakonec náhle. Tudíž bez "rozloučení". A já zanedlouho potkala jednu starší paní ze sousedství, která mi najednou povídala, děvenko, ty musíš svého otce nechat odejít, on tu musí zůstávat, protože tě chce utěšit v tvém zármutku, ale on už tu zůstat nemůže. To bylo to, co jsem měla slyšet, ta paní byla asi ten můj "hasič". Tak jsem se s taťkou rozloučila, poděkovala, omluvila za svou "sobeckost", ujistila ho, že už to bez něj dokážu, protože mi nezůstal nic dlužen.Od té chvíle jsem se po těle i po duši cítila významně lépe.
A výčitky ohledně mamky, že jsem jí nenašla včas, jsem měla, hlavně když jsem to srovnala s tím, že "zachraňuju" babičku, která nám nikdy nic v životě dobrého, bohužel, zásadně nepřinesla a mamku "nestihnu. Ale trvaly jen do té chvíle, než mi patoložka (další nevědomý asi "hasič"), než jsem stihla dotaz položit, vylíčila, že by ji pravděpodobně nezachránili, ani kdyby se jí to stalo na neurochirurgickém operačním sále- aneurisma, prasklá výduť.
Atd. atd. , takže já mám tak nějak "ověřeno", že se nám odpovědí, ujištění a nadějí dostává, jenom mají úplně, ale úplně jinou formu, než očekáváme a logicky žádáme. Nepřijde, nezjeví se žádný "duch" s celou filmovou parádou a efekty, našich milých, ale nějaký normální človíček (hasič)nám, sám kolikrát ani přesně neví, jak k tomu přišel, řekne přesně to, co vědět máme a potřebujeme. Záleží už jenom, jak jsme zrovna "na příjmu". Ale příroda není nemilosrdná, když zrovna máme anténky zasunuté, opakuje, opakovaně kolem nás někoho vysílají, aby nám "pomohl pochopit", zbavit úzkosti, bolesti. Já, jako chybující a hloupý tvor, když mne něco trápí, nevím si rady, taky občas poprosím, že pořád nechápu, že prosím ještě více nějak polopaticky, ještě, je-li to možné, další hasiče, které bych "konečně" rozeznala. Výsledek je ten, že už si dávno "nemyslím", že bychom na náš život byli tak úplně, zoufale sami. Však si to třeba zkuste, poproste o odpověď na to, co Vás bolí a trápí, z čeho pociťujete úzkost a bezmoc...vždy máme odpověď nějak na dosah...., jen občas ty hasiče nevidíme.
A to nemá nic společného s magií, okultismem atd. To jsou věci, které úplně bytostně nesnáším, mohou být životu nebezpečné.

leden 27, 2008 10:18
Já teď třeba prosím, : Eva
abych rozeznala a konečně uviděla nějakého hasiče, který by mi pomohl vysvětlit, jak mám, ve 45 letech naložit s absolutně novou rolí "nejstarší ženy v rodině" (když všichni mí vrstevníci a spolužáci atd. toto prozatím vůbec neřeší)a kde mám nalézt "sdílení ženské role, solidaritu mezi ženami v rodině", když mamka zemřela a já nemám žádnou sestru, dceru, tetu, nevěstu (jedna se rýsuje, si ji hýčkám, podobně, jak mamča), použitelnou švagrovou. Kamarádky mám, ale znáte to, 2 jsou na tu roli hodně vhodné, ale jako silné ženy toho mají také dost na starost. Není tu, prosím, čirou náhodou, nějaký další hasič? Díky!
leden 27, 2008 10:37
Evičko : Zuzka
myslím,že všem nám tady na foru jsi udělala hasiče a my ti moc děkujem.Taky popřemýšlej nad tím,že my jsme tady taky skoro rodina,spojuje nás všechny nějaký problém,utrpení,obavy.Možná na chvíli vyměníš sdílení rodinné se sdílením s námi.Podle mně,je důležité už jenom to slovo "sdílet ".A pokud člověk dokáže sdílet a pomáhat,je to nejúžasnější věc na světě.
Prosím,sdílej s námi.Z.
leden 27, 2008 11:03
Evi, : Zuzka
možná sdílení s námi ti dá zase něco do pozdějšího sdílení rodinného.Víš,já ti popíšu,jak jsem se dostala na Kudlanku,ju?
Normálně na Štědrý den jsem dostala přání od Daniely,kterou jsem do té doby vůbec neznala.Byla jsem dost na dně a neosobní přáníčka jsem mazala,aniž bych je četla.Ale nějak mě to zaujalo a vlítla jsem na Kudlanku.Početla a rozhodla se nabídnout toto téma/stálo mně to dost sil,nečekala jsem moc odezvu/.
Najednou jsem zjistila,že je nás strašně moc,že nejsem sama a Hlavně! mohla jsem mluvit,poslouchat,čerpat.Myslím nejen já,ale i všichni ostatní si z toho vzali,co nejvíc šlo.Otevřeli dvířka,který pevně zavíraj v domění,že to nemůže nikdo pochopit.Že toto musí člověk nést sám.
Docela mne děsí,že stačilo jedno kliknutí a nic.Prostě nic takového bych nepoznala ani já,ani vy všichni.Zůstali by jsme zavření ve svých docela utrápených dušičkách.
Jako ty i já věřím,že můžu prosit o pomoc a ve správný čas přijde a nikdy nevíš odkud.
Evičko,přeji ti obrovskou vnímavost pro hasiče.Z.
leden 27, 2008 18:34
Milá Zuzanko, : Eva
nesmírné díky za Tvá láskyplná slova a příběhy! Omlouvám se moc za opožděnou odpověď, ale měla jsem tu celý víkend "plnou chalupu" svých milovaných chlapců a chlapa smilies/cheesy.gif
Víš, velice ráda bych Tě časem osobně poznala. S tebou to "sdílení" jde, jak po másle smilies/wink.gifA mně určitě tedy také pomáhá. Přeji Ti krásný den! smilies/wink.gif
leden 28, 2008 11:03
Evičko, : Zuzka
to stejné si myslím já o tobě,řekla bych - stejná krevní skupina?Strašně ti přeju,aby ti ti tví úžasní chlapi dovedli stejně úžasný ženský/ono to totiž asi ani jinak nejde,když v tobě mají vzor,ne?/ a aby si svou moudrost a lásku mohla předávat dalším generacím.Víš,to je další krásná etapa která tě čeká - já se do ní dostala právě ve 45 a padla jsem na zadek úžasem,čím vším mě to obohatilo.
Zatím se potkáváme v diskuzích a v podstatě si podepisujeme názory.
I tobě přeju krásný den!
leden 28, 2008 21:52
... : Eva
díky za ta pohlazeníčka. Upřímně se těším, že "noví lidé v rodině" mne něčemu přiučí, protože k moudrosti mám, jako většina, daleko, daleko.
Víš, zajímá mne vřele, jak si vedeš, zda je muž již doma z nemocnice a co maminka, ale je to hodně soukromé a to zcela respektuji. Tak to řeším tak, že když jdu spát, tak se za tebe "přimlouvám" u přírody, aby tu skvělou holku Zuzanku a její blízké opatrovala, jak nejlépe umí... smilies/smiley.gif Nikterak Tě tím sice prakticky nevytrhnu, ale... smilies/smiley.gifPosílám Ti jedno lidské objetí.
leden 29, 2008 22:11
Ne,ne Evi, : Zuzka
vytrhneš mně víc,než si myslíš.Protože já vážně zvládám daleko líp,brečím míň a začínám taky přemýšlet o jiných problémech.Navzdory tomu,že manžel je ještě v nemocnici - oni neví,co s ním a jediný,co naznačili - ochrnutí třetího hlavového nervu - nikdo ti neřekne,jestli vratné,či nevratné,docela blbý.Ale jsi tady ty a sposta ostatních a i já mám svůj předspací rituál -
Kéž všechny bytosti žijí v klidu
Kéž všechny bytosti žijí v míru
Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti
Tak si vlastně začínám teď to každý předspaní spojovat s tebou i se všema ostatníma a..a najednou vím,že nejsem sama.
Lidské objetí posílám i já - pro tebe,Evi,pro tebe Ceskymo,pro tebe mamčo,pro tebe,úžasnej NČ,pro Polárku,pro všecnny ,který to musí porožít.Taky obrovský objetí pro Danielu,která to za nás táhne,nutí nás do akcí a rve se o naše jekékoliv problémy.
leden 30, 2008 23:01
Zuzanko, děvče zlaté, : Eva
tak ti tu, v tom "kudlančím propadlišti" chci moc poděkovat a nahlásit ti, že na tebe setrvale myslím, a že mi scházíš smilies/wink.gifI když úplně chápu, že jsi určitě také vytížená.
Víš, doktoři jsou velmi vzdělaní lidé, ale v mozkových záležitostech mnohdy přesně, do budoucna, také neví. Ale většina rozhodně vratná je! A mám iracionální pocit, stejně, jak ty, že tvůj muž tady prostě zůstává. Jen jsem nevěděla, už pár dní, jak ti to napsat, formulovat smilies/wink.gif Tak promiň tu neobratnost.
Potěší mne, když se ozveš, jak se ti daří. Přeji ti mooooc noci bez pláče a dny vždycky s nějakým sluncem smilies/smiley.gif
únor 07, 2008 22:08
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]