Celá léta jsem v létě jezdívala na Moravu ke své milované tetce. Bydlela kousek od Šumperka a celý život pracovala v Moravolenu v Oskavě, střediskové obci, kam tetina víska patřila. Někdy začátkem osmdesátých let, když jsem zrovna u ní byla na dovolené, přišel k ní kluk, tak v mém věku, něco ke třicítce… Poněkud výstřední, hrozně ukecaný, nazrzlý a už neměl moc vlasů, zato řídkou bradku.. Prý Libor... S tetkou dělal v Moravolenu a k ní chodil na tvarohové buchty.

„Když jsme se přestěhovali do Oskavy, tak tam děcka na výběr, čím by chtěla být, moc neměla. U mě se rozhodlo, že půjdu na zahradníka, což znamenalo na učiliště v Zábřehu na Moravě. 

Dva roky školy, třetí rok praxe, kterou jsem absolvoval ve Velkých Losinách. Zahradníci byli saláti, zemědělci zase hnojaři.

Okopávali jsme stromy, pěstovali zeleninu, vozili hnůj a podobně. To mě nebavilo, nadchl bych se pro nějaké bizarní rostliny, extrémní květiny, ale tohle zahradnictví mě ubíjelo. Tak jsem byl rád, že mě povolali na vojnu a po ní šup do Moravolenu, kde jsem dělal s textíliema až do roku 1980.

Ale že by mě nějak tato práce bavila, to se také nedalo říct. Pracoval jsem deset let u stroje, dělal jsem nemačkavou úpravu tesilenu, české rifloviny Denim. Míval jsem noční a měl čas si dělat skicy, které jsem potom doma dopracovával."

K tetce nechodil jenom na tvarohové buchty, ale i na úžasné dvojctihodné koláče a když měl narozky, tetka mu upekla i dort. Ne ledajaký. Na zahradě měla dva velikánské ořechy, o vlašáky se pak dělila se sousedy a k nim přidávala i recept na ořechový dort, kterému se po vsi, podle tetky, říkalo „Zázrak Vlčková“. 
Když Libor v Moravolenu končil, tak tetce na rozloučenou namaloval obraz. Tetce se moc nelíbil, byly tam sice její oblíbené kočky, ale také tygr a na její vkus byl moc barevný. Tak ho dala půdu, vedle almary. Později ho nabídla mně, jenže já  ho nechtěla vlakem tahat domů, a tak jsme se domluvily, že ho pošle poštou, před Vánoci, až bude posílat vlašáky. Ale pak se na to zapomnělo… Příště, když jsem přijela, tak už obraz tetka neměla. Někdo jim půdu vykradl, sebral strejdovi kulovnici, dalekohledy, myslivecké oblečení a zmizel i obraz.

„Jednou měl narozeniny kamarád Franta Korcina, co vedl Rabštejn. Dal jsem mu svůj obraz. Moc se mu líbil, ukázal ho ve Šternberku chlapovi, co dělal ředitele muzea v Olomouci. A ten mi nabídl místo zahradníka na šternberském hradě. Byl jsem ale víc než zahradník spíš takový poskok."

Začátkem roku 1980 se Libor – ano, asi jste to už uhodli, píšu o Liborovi, co se jmenoval Vojkůvka - nastěhoval do podhradí šternberského hradu. Staral se o zahradu, ale protože pár dnů nato zemřel hlídač zdejšího hradního objektu, začal dělat práci i za něho a dostal velký byt, kam se pak přistěhovala i jeho žena s dítětem. 

Při návštěvě Šternberského hradu jsem Libora Vojkůvku letmo zahlédla ještě jednou. Zrovna tam měl nějakou zahraniční návštěvu a tak jsem s ním ani nemluvila. To už byl dost známým malířem a začal se prosazovat i ve světě. 

Jeho díla plná vlastního pohádkového světa visí v mnoha světových galeriích a jejich cena se dnes počítá v milionech.

Fotograf, muzikant, cestovatel

a jeden z nejvýraznějších českých malířů současnosti,

Libor Vojkůvka,

zemřel na nádor na mozku v 71 letech 21. 9. 2018.

deeres

Komentáře (8)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : mia I no vida deeres jaký máš zážitek. Není to tak dávno, Libor Vojkůvka byl ve Všechnopárty (možná šlo o reprízu dříve odvysílaných dílů) a opravdu správný kolík. Škoda, že měl tak smutný konec, nádor na mozku - to bývá zlé. září 24, 2018 06:44 ... : Míša šíša deeres, tak tomu se říká pech září 24, 2018 06:57 ... : Sidon Deeres, nevím, jestli si jezdila taky na "Rábl" a znala toho Frantu Korcinu - Jednou měl narozeniny kamarád Franta Korcina, co vedl Rabštejn., jak se o něm Libor zmiňuje. Pozůstatek ze zříceniny hradu byla stará konírna, která tehdy patřila pod ČSTV Olomouc - Horolezecký oddíl, a Franta dělal správce objektu. Na Rabštejně oslavovali horolezci "První slanění" (většinou na Velikonoce), a "Poslední slanění", někdy začátkem listopadu. Já jsem tam sedmdesátých letech byl několikrát taky. Měl jsem pár kamarádů-horolezců, kteří mě tam vzali a taky mě mučili "lozením" po skalách. Mezi jinými tam byly dvě, kterým se říkalo Malý Rigo a Velký Rigo. Malý Rigo se dalo zvládnout celkem lehce, ale na Velkým jsem se jednou skoro loučil se životem. Tak mě napadlo, že jestlis tam jezdila, tak ses těch "slanění" možná zúčastnila taky. září 24, 2018 08:38 ... : *deeres* Mio, on jako mladý byl ještě víc střelený, než jsi mohla vidět ve Všechnopárty a k tomu ta jeho typická moravská mluva, to byl fakt zážitek. Sidone, do Mostkova jsem jezdila přes třicet let a Rabštejn jsme nikdy nemohla vynechat. Pamatuji to tam ještě koncem šedesátých let, kdy tam bylo pusto prázdno, nikde nikdo. Ani bouda tam ještě nebyla, dneska je tam penzion a kolem se hemží horolezci a trampové. A snad pořád jenom oni, nahoru z Bedřichova se pořád ještě musí po svých. Už jsem to jednou psala, jak jsem tam poprvé byla s tetkou a ta měla takovou radost, když jsme tam dorazily, že mně může ukázat všechny krásy v okolí. Sama nahoru nelezla, mně bylo blbý jí odmítnout a tak jsem lezla až nahoru. Tehdy tam byly shnilé žebříky a některé špricle chyběly a někde chyběl i ten žebřík. Nahoru to ještě šlo, dolů vůbec, dodnes se divím, že jsem se tam nepřizabila. Nějaké lidi jsem tam znala, ale jak se jmenovali, vůbec netuším. září 24, 2018 09:49 ... : doktor deeres,krásné i moc smutné.Ale zůstaly úžasné obrazy. deeres díky. září 24, 2018 12:25 ... : Sidon Deeresko, já jsem od těch sedmdesáttých na Ráblu nebyl, ale stará budova (prý to bývala konírna), tam snad být musela. Pamatuju si tu cestu do kopce z Bedřichova na Rábl. Někdy se dalo jít i řečištěm potoka, když nebyla voda, bylo to o něco kratší, ale trošku krkolomné. Tam vymyslel jeden kámoš-šprýmař takovou pěknou repliku - Znám zkratku! Je to sice o kousek dál, ale zato je tam horší cesta. Dneska, vlastně už delší čas je ta budova opravená a zrenovovaná. Autama se tam normálně jezdí. Majitelé jsou Natálka a Tom. http://www.bubyhosmes.com/alba/velikonoce 2006/stranky/predjari_JPG.htm září 24, 2018 17:37 ... : *deeres* Sidone,nějaká zavřená, spadlá bouda tam byla, ono to je už pomalu padesát let, co jsem tam byla poprvé. Ale lidé tam nebyli žádní. Já tam byla naposledy v roce 2001, to bylo parkoviště dole v Bedřichově a lesem se tam jezdit nesmělo, vyjímka pouze pro lesníky a správce. Včera jsem se dívala na net, kde je reklama penzionu a tam pořád je informace, že auta se musí nechávat dole na parkovišti. Tohle jsem našla o historii hájenky asi ze začátku 18.století: Po druhé světové válce končí trvale obývání hájovny, ta ztrácí postupně svoji důležitost. Je využívána jako zázemí lesní školky, později jako dočasná ubytovna lesních dělníků. V tomto období začíná postupná devastace objektu. V roce 1967 začíná nové období hájenky. Pro svou jedinečnou polohu začíná být využívána jako turistická základna pro horolezecké a turistické tábory. Díky těmto dočasným obyvatelům není objekt zdevastován úplně, je alespoň minimálně udržován. V roce 2002 prý už opravený objekt vyhořel a byl zrekonstruován jako penzion. Teď jsem koukla na jejich stránky, parkoviště je pořád dole v Bedřichově a pořád tam je zákaz vjezdu. Jenže to neplatí pro všechny: Výjezd na chatu a parkování je zdarma pouze pro ubytované hosty. Pro ostatní návštěvníky nejsme schopni zajistit povolení ani za poplatek. A to je vlastně dobře, i tak to tam je jak na Václaváku. září 25, 2018 10:25 ... : *deeres* Tady máš odkaz na historii hájenky a hradu: http://www.rabstejn.cz/pruvodce.html září 25, 2018 10:32

Napsat nový komentář     Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

Jméno

Komentář

Tyto znaky opište

Přidat komentář