|
 Dobře se podívejte na špendlíkovou hlavičku a představte si, že je to naše zeměkoule, ztracená v nekonečnu Vesmíru. Ne, nemám na mysli žádnou virtuální realitu, ale prostý fakt, snadno změřitelný. Vesmír přece tvoří biliony částeček (podobně jako Země rotujícího) nebeského prachu. Naše planeta ale dostala to privilegium, aby si na tomto kousíčku dokulata zaoblené hmoty vytvořila mikrosvět k obrazu svému.
Dochází vám to? Chováme se podle toho? Mnozí z nás jsou jeden velikáš vedle druhého, ženou se pouze za kariérou. Ale - jsou snad hektické ambice smyslem našeho života? Kdo z nás není vejtaha, co chce jen vítězit, hnát se za úspěchem, naplněním svých nabubřelých snů a kdo si nehraje, že je pupkem vesmírného nekonečna? ... Politik, vášnivě hovořící o mocenském pojetí světa, tahá za nitky svých voličů a je hrdý na svoji evropskou či světovou hegemonii, aniž by si uvědomil, že on sám je dávno pevně vesmírnou mocí navázaný, jak loutka na provázcích... ... Fotbalista, jenž si myslí, že jen pro něj a kolem něj se točí modelky i celé světové dění, že nic důležitějšího, než mičuda že neexistuje, mnozí zpěváčci zas trylkují, jakoby jen oni měli život nejlíp ze všech zmáknutý.
... Všechny Missky žijí iluzí, že nebýt jejich silikonů, byl by svět ochuzený o nejslastnější prožitky. A prahnou po tom nejbanálnějším okamžiku; aby měly po vzoru některých hollywoodských ikon ve sprše kohoutky z pravého zlata a mohly si ke kadeřníkovi létat soukromým letadlem, odkudkoliv kamkoliv, z Londýna do Paříže, kdy se jim zachce... ... Ani novináři na tom nejsou nejlíp - žijí v očekávání špatností jiných, bez nichž by si nevydělali ani na slanou vodu. ... A spisovatelé, co nezabránili svým hlavám, aby se nenosily vysoko v oblacích? Jak krvelačné klíště se jich drží ošidný pocit, že jen oni jsou schopni držet „své prsty na tepu doby" a jen oni že umějí zastavit čas paměti lidstva. Toho velkého mraveniště, co si neuvědomuje, že stačí jedno atomové šlápnutí a všecko přijde vniveč... 
Nu, konečně by se jednou provždy setřela nerovnost mezi čtyřmi stovkami nejbohatších lidí světa - kteří si vydělají ročně víc, než přes dvě miliardy nejchudších obyvatel naší mikrozemičky. Vždyť ve zbrojních skladech máme ukryto tolik jaderných hlavic, že jen setina z nich by mohla náš pokrytecký mikrosvět rozmetat v ještě mikroskopičtější prášek... Život je prý smrtelná choroba. Sotva se narodíme, začneme umírat. Pokud je smrt svoboda a svoboda poznaná nutnost, je tedy i smrt poznaná nutnost - ta naše špendlíková hlavička i se svými politickými aférami, globálním oteplováním, hospodářskými krizemi, válkami, genocidami a holocausty je i velkým nic v černé díře Vesmíru. Ovšem - my se budeme dál zarputile zabíjet, vázat si kolem pasu dynamit, probodávat se dýkami a házet kojence do popelnic. A život mezitím dál rozkrádá koláč našeho drahocenného času... Teprve pak, když se končí naše pozemské bytí, zjistíme ve své bláhovosti to, nač jsme nechtěli nikdy předtím ani pomyslet; že opravdu nejsme nesmrtelní... Jak směšní jsme vejtahové, co nedohlédnou ani na špičku vlastního nosu, toho jediného povoleného místa, kam až můžeme dohlédnout... Břetislav Olšer
|
