Od okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy uplyne letos v srpnu 50 let, což bývalo považováno za dvě generace (dnes při pozdním zakládání rodin to bude asi jinak). Dvě generace už je dost dlouho, aby se ledacos zapomnělo. Vzhledem k tomu, že většina dnešních občanů tenkrát nebyla dospělá, nebo tu vůbec ještě nebyla, domnívám se, že je zapotřebí připomenout tehdejší okolnosti (události byly mnohokrát uvedeny a všichni je znají).

Tenkrát nás napadlo pět států, z nichž čtyři byly vazalové a jeden dominantní světová velmoc. Samostatnost jsme tenkrát už vůbec neměli (my jsme tedy v srpnu r. 1968 žádnou samostatnost neztratili, pouze bylo potvrzeno, že ji už dávno nemáme), a bylo to dáno najevo celému světu, ale především těm ostatním vazalům, co by je čekalo, kdyby se chtěli nějak osamostatnit. To samo o sobě znamenalo potvrzení všem komunistům světa, co je čeká, když nebudou poslouchat. Do nějaké míry to přispělo k dalším událostem i ke konečnému pádu komunistických režimů. Myslím si, že komunisté v Nikaragui, Angole, Mozambiku a jinde, bojující za svoji ideologii, si to museli uvědomit. Proto také sověti hned vyrukovali s pohádkou, že tu byla kontrarevoluce a oni vykonali pouze „bratrskou pomoc“ naší vládě, která je o to požádala.

Myslím si, že informace byly tak prolhané, že jim jen trochu myslící člověk věřit nemohl.

Přitom „pražské jaro“ nebylo žádnou revolucí, která by měla přinést změnu statusu našeho státu, ale pouze odlišné vnitřní politické prvky, které vedly k větší demokracii a svobodě. Je samozřejmě otázka, co by se stalo, pokud by tento politický vývoj pokračoval. Byli sovětští komunisté tak předvídaví, že věděli, co tento vývoj znamená?

Já se domnívám, že vývoj by asi skončil někde na úrovni tehdejších západních sociálních států. Ale v politické oblasti by jistě zůstal určitý totalitní prvek, asi jako v Jugoslávii. Vzhledem k tomu, co dnes o dalším vývoji víme, bylo by to jistě velice přínosné, dnes bychom byli určitě mnohem dál, alespoň bychom měli zkušenosti se soukromým podnikáním.

Je dost těžké dnes rozšifrovat, proč to vlastně udělali. Dostali strach z vývoje? Vpád do Československa opravdu nepřinesl nikomu nic, vyjma vojenských výhod pro SSSR, který zde vytvořil předsunuté základny. Ale o ty potom už nešlo, mohly zde být základny, ale náš vnitřní vývoj mohl být nezávislejší. Nedokážeme se dnes vžít do tehdejších komunistických mozků, kterým se nepodařilo postavit komunistický režim na přirozených společenských mechanismech, a museli každou věc řešit ideologicky,  neustále zasahovat do každodenního života, což v podstatě znamená totalitu. Režim nefungoval sám, a pokud se ideologicky nezasahovalo, rozpadal se. Největší část energie byla spotřebována na udržení režimu, nikoliv na jeho rozvoj. Komunistické myšlenky, téměř v každé zemi podporované určitou skupinou obyvatel, mohly být využity SSSR k provedení různých revolucí. Sověti vládli pomocí místních komunistů, kterých bylo vždy dostatek. Šlo jim o realizaci eschatologické vize lepšího života, které věřili. Nicméně postupně jim vyklouzla Jugoslávie, Albánie, později Rumunsko, ale už předtím miliardová Čína.

Ve Vietnamu probíhala válka, kterou komunisté nakonec vyhráli. Podpora těchto válek a obsazování území si vyžádalo obrovské prostředky. Podpora místních komunistů znamenala stále větší náklady na udržení tohoto stavu pomocí sovětské síly. To se projevilo naplno v Afganistánu, kde nastal ozbrojený odpor. Slábnoucí hospodářství nemohlo trvale udržet takovou zátěž. Z toho se lze poučit, že nelze vnucovat svoji vůli území, na kterém není převažující souhlasící skupina obyvatel.

To vidíme na některých příkladech i dnes.

Sovětskou okupaci v r. 1968 nemůžeme srovnávat s nacistickou. Naši občané se k sovětským vojákům chovali jako k lidem, kteří sdílí stejný nedůstojný osud a byli zmanipulováni, mysleli si, že voják se samopalem na tanku pochopí, že byl zneužit. Vyplývá to i z transparentů, které vidíme na snímcích. Nepřátelství směřovalo k režimu, nikoliv k lidem, kteří na tom byli ještě hůře než my.

Po návratu Dubčeka a dalších představitelů z Moskvy byla stále naděje, že bude možno v nějaké nepříliš extrémní míře pokračovat v demokratizačním procesu, v domnění, že sovětům šlo o to, získat na našem území základny, ale do našich vnitřních poměrů zasahovat nebudou. Jenže nová klika plnila nové příkazy z Moskvy. Pomalu prosazovala svoji vůli omezovat demokratické chování a svobodné vyjadřování.

Lidé rezignovali.