Prezident Trump vyjel na svoji obchodní a zabezpečovací misi do Helsinek, kde se setkal s ruským prezidentem Putinem. Už samotná cesta byla jeho odpůrci kritizována a posléze její závěry zvedly vlnu odporu. Konflikt prezidenta Trumpa s jeho levicovými oponenty v USA a neomarxistickou Evropskou Unií je ukázkový příklad používání zdravého selského rozumu ve srovnání s ideologickou zabedněností. Prezident Trump se stal jakýmsi symbolem doby. Doby, kdy se vrací vztah ke své zemi a jejím zájmům. Vidíme to i jinde, třeba v Polsku.

 V Rusku to mnozí považovali za útočný Putinův nacionalismus, ale jak vidíme, tento trend jde kupředu i jinde. Obvykle se dostává do popředí, když je země nějak zanedbaná, má nějaké problémy, nebo se objeví nebezpečí, které je potřeba řešit. To se stalo ve Východní Evropě migrační krizí, kterou většina lidí těchto zemí vidí jako hrozbu. V Americe je problémů více. Je to samozřejmě migrace také, ale hlavně jsou to hospodářské problémy – neuvěřitelně velký záporný obchodní deficit s Čínou a nevýhodné obchody s Evropou, nerovné postavení v NATO. Nebezpečné režimy zahrávající si s jadernou zbraní jsou stálým nebezpečím.

  Prezident Trump vidí svět naprosto realisticky. Je vlastenec, který chce pro svoji zemi co nejlepší postavení. To dohromady dělá jeho politiku, která je pro mnohé nečitelná, zmatečná, nekonsistentní. Trump přenesl do politiky svoje metody z byznysu. Proto ta nepřehlednost a údajná nekonsistentnost. Má svoje metody klamání, říká něco jiného, když obchod začíná a něco jiného, když konečně končí a dělá se trvalá dohoda. Pro politiku si vyhodnotil se tvářit jako nepřítel, hrozit, udělat nějaké nepřátelské kroky, až se nepřítel zalekne, tak přikročí k dohodě.

  Trump má naprosto reálné představy o světě. To je proti Obamovi a vůbec předchůdcům v úřadě amerického prezidenta velký kladný posun. O východní Evropě mu možná referovaly jeho ženy. V Rusku byl a jistě si dobře všiml, co je potřebné vzhledem k této zemi. Jeho předchůdci opakovali o Východě zlidovělá klišé, o zlém Rusku, o zaostalých východoevropanech, o asijských metodách ruské politiky. Trump dobře ví, jak to je, dobře ví, v čem jsou tato klišé nepravdivá a kde mají reálné jádro. Ideologická jednostranná klišé a černobílé pohledy studenoválečníků jsou pro něj nejšpíše směšné, bohužel s nimi musí bojovat. Už při volbách řekl, že se chce s Putinem domluvit. To se teď naplňuje navzdory téměř dvouletému boji s nařčeními, že Rusko ovlivnilo jeho volbu.

  Typický příklad naprostého nepochopení jeho politiky novináři přinesl případ schůzky v Helsinkách. Trump prohlásil, že prezidentu Putinovi věří, že se Rusko do amerických voleb nevměšovalo. To nadzvedlo ze židle i úctyhodné americké senátory: prý je to zrada, je to nedůvěra v americké tajné služby apod. Ve skutečnosti je to zdvořilostní fráze. Copak už diplomat nemá ani takovou svobodu vyjadřování, aby lichotil soupeři při zápase? Opravdu je přece nutné jít dopředu a snažit se nové pojetí. A tady právě je vidět, že Trump je přesvědčen o novém pojetí. Proto dělá schůzky a je ochoten lichotit. Vždyť přece dobře ví, že USA se vměšuje do ruských voleb permanentně.

  Ohledně Krymu nemělo padnout ani slovo, ale nakonec padlo. Výsledek je jakýsi status quo, uznání současného stavu. To není jen nějaký ústupek z dosavadního pevného postoje válečníka. Trump přece ví, že takových území, která získala nový status proti mezinárodnímu právu, bylo víc a bez uvědomělého „zapomenutí“ se řešit nedají. Určitě je Kosovo takový problém, vyhlášení jeho samostatnosti za přispění cizích vojsk, ale také severní Kypr, svého času obsazený Tureckem. A také Golanské výšiny odebrané Sýrii Izraelem. Copak se na tom dá něco změnit? Nevidím, že by se kvůli tomu třeba vypisovaly sankce na Izrael nebo Turecko. Konečně, kdo by měl být sankciován v případě Kosova?