 OLGA je psí andělíček. Tedy, ona není pejsek, ona je krásná mladá holčina, nesmírně hodná a empatická, která věnuje velkou část svého volna (i svého srdce) nešťastným a mnohdy i nemocným pejskům. Jednoduše takového malého zoufalce "vyfasuje" a teprve když ho zdravotně i psychicky dá dohromady, tak pak teprve ho "pošle dál", do jeho nového báječného domova... A - mimo to Olinka umí skvostně psát. 
To, co ona popíše, by jiný odskuhral, ale
od ní to vyzní úžasně. Její zprávy o každém tom pejskovi jsem nesmírně oblíbené
a velmi, velmi čtené.
K ní přijede třesoucí se uzlík, a ona psího drobečka vždy postaví na nohy.
Olinka je dočaskářka – což znamená, že má každého toho svěřence jen v „dočasné“
péči. Snad jedině to, že má svého vlastního "Mazánka", ji chrání
před velkým smutkem, když se s tím kterým pesánkem po určité době zas musí rozloučit. = MAZÁNEK
xxxxxxxxxx
On to ještě
neví, jako každý večer hrabal deku s velkou vervou, a teď spí. Já jsem ten, kdo
ví. Vím, že za pár dní se rozloučíme.
Stejně jako se
dívám teď na něj, jsem se dívala už desetkrát. Možná to takhle prožívám jen já,
možná to takhle prožívá každý dočaskář. Možná je ten vztah mnohem
intenzivnější, protože ten rozhovor nevyslovený nahlas je vždy na začátku
stejný. Je tu někdo, kdo je prvním krokem k ‚už všechno bude dobrý‘ a je tu
někdo, kdo se učí zase být. A tenhle vztah je
prostě intenzivnější než jakýkoliv jiný.
Jsem jen někdo na začátku, co se snaží ukázat, že slovo ‚bezpečí‘
má nějakou váhu a něco znamená, ale stejně jako těm deseti před ním nemůže dát
to, co opravdu potřebují. Přesto má ale ten pocit u loučení nádech
nespravedlnosti, neoprávněně, ale je tam.
Jsem jen někdo, kdo má už pár let ve slovníku ‚tady se nečůrá‘
a ‚slibuju, že už všechno bude fajn‘. Jsem jenom převozník za tím pravým
domovem. Někdo, kdo je tu jen na první chvíle. Vím to, a přesto si pamatuji
každý jeden pohled ‚kam jdu‘ při loučení a potom hodně smrkám. Někdy rovnou a
někdy až když uklízím misku, kterou za pár týdnů zase vytáhnu.
Stejně jako desetkrát před tím si říkám, že nesmím
zapomenout vyslovit nahlas, že má rád drbání na zadku a na ležení potřebuje
deku a ne polštář, protože si to rád hňácá pod sebe. Ale pokud je na posteli,
tam že je polštář potřeba.
Jsem někdo, kdo se tu pokaždé emočně vyždímá a ten něžnej
balík pošle dál. Někdo, kdo dostává otázky, proč to dělá. A tomu někomu se chce
snad jen říci, že kdyby se svět točil v pořádku, takhle by tu nestál. Ale vy si
prostě pořád děláte štěňátka a ono se to prostě stalo nebo je to roztomilé a
strašně se mýlíte při nalhávání si, že tomu najdete dobré domovy a co bude dál,
nevidíte. Nevidíte, že je to kruh, na jehož konci je strašně moc utrpení. Já to
bohužel vím a někdo tu stát musí. Milý Štefánku, jako vždycky jsme ti v Dočaskách De De
sehnali báječnou rodinu a tak tě za pár dní pohladím naposledy. Víš, ta co tě
přivezla, se jmenuje Dita, na tu si někdy vzpomeň, protože ta může za to, že ty
a stovky dalších budou mít budoucnost. Takovou tu vesele psí. Možná mi tvoje
nová máma řekne, že tě můžu navštívit a já se zase usměju. V duchu ale budu
vědět, že už se nikdy neuvidíme, protože po tobě přijde další a skloubit tohle
s prací a normálním životem je strašně časově náročný.
Řeknu ti to narovinu, dělat tohle je prostě strašně na
hovno, ale má to větší smysl než vydělat miliony. I když mi zase někdo zítra
položí otázku, proč to dělám, ta počůraná podlaha a ten čas, zase nebudu vědět
jak mu odpovědět, protože co bys řekl člověku, který ten život bere asi jinak.
A tak se ještě párkrát vyspíme a potom půjdeš.
Pošeptám ti, jako jsem šeptala všem před tebou, když
spíte a ještě nevíte, a já už vím, že tu vždycky budu, kdyby cokoliv. A věř, že
je to pravda pravdoucí. Ale vím, že i u tebe to nebude pořeba, že i tentokrát
jsem našla někoho, kdo ti po tom všem dá nebe. Ale jsem tu, jako vždycky …
OLGA MINAŘÍKOVÁ
|
