Minulé povídání končilo u Watzlawickovy továrny. Další naše cesta vedla kolem Štraubovy pily. Minuli jsme odbočku ke Zlatému potoku a pokračovali stále vpravo. Až se objevila zajímavě vyvedená cedule s červeným nápisem Vogelsang, svobodná země, a zde jsme odbočili. U můstku přes Losenici stojí studánka s krásným křížkem, jehož detaily jsem si neopomněla vyfotit, ráda se podobnými maličkostmi kochám, jsou prostě krásné.

Pak už ale cesta stoupá do prudkého kopce a značka upozorňuje, že v zimě pouze se sněhovými řetězy,  pokud je tedy bílo. Však se také dostáváme do nadmořské výšky 800 m a více.  Okem pátrám po amerických bizonech, kteří tu mají údajně za ohradníky být;  zvířat plno, ale bizoni se zrovna schovali. Navzdory podmračenému dni se z Vogelsangu otvírá nádherný pohled, kocháme se všichni, syn, vnouček i já.

Vogelsang (v překladu název znamená  ptačí zpěv) kdysi tvořila obrovská sklárna , dvorec  a také mešní kaple sv. Barbory.  Sklárna vyráběla hlavně páteříky potřebné k výrobě růženců a skleněné výrobky ze Šumavy putovaly až do Itálie či blízkého Německa.   Koncem 19. století sklárna zanikla.

V historii Vogelsangu figuruje i jméno Schwarzenbergů, nicméně později došlo ke změnám majitele. V 70. letech objekt dvorce (resp. hájenka) vyhořel a chátral. Stav byl žalostný. Zásluhou pana Romana Halbhubera , syna někdejšího majitele, Vogelsang povstal jak Fénix z popela.  Před úsilím této rodiny mám tedy neskutečný respekt. Když vidím na fotografiích (z internetu) třeba jen původní  rozpadlou kapli a což teprve samotný objekt –  říkám si, že objem práce na obnově musel být veliký, což je poměrně slabé slovo. Tady jistě nešlo o práci na rok, dva, ale o mravenčí úsilí.

Já však hledám na Vogelsangu ještě jednu zajímavost a brzy ji nacházím. Kámen s otiskem ruky.  Váže se k němu zajímavá pověst, a vysvětluje přívlastek Vogelsangu na ceduli v údolí – Vogelsang svobodná země. 

Básník Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené krom popisu krás Vogelsangu píše

 „ …. památný kámen se znamením vtisknuté ruky, který tu leží už z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové obklíčili Vogelsang a řádili jako ďábli. Obránců bylo málo a už se schylovalo k bitvě. Tu švédský důstojník , opíraje se o skálu , zpupně zakřičel – jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás tady přimějete k útlocitu. Tu najednou povolila tvrdá skála a ruka zpupného Švéda se zabořila do kamene, v okamžiku změklého jako máslo. K smrti polekán tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplně porážkou Švédů“.

Když jsem minule zmínila, že mne v sušickém muzeu zaujala dřevěná plastika Madony z Podlesí (český název  Podlesí se neujal a více se používá původní Vogelsang),  ráda bych ještě zmínila, že stačilo málo a nezachoval se ani tento  němý svědek časů minulých. 

Vogelsang totiž využíval stejně jako Watzawickovu továrnu i podnik SOLO Sušice, a nějaký „moudrý“ člověk sošku přihodil do palivového dřeva. Zásluhou jiného pracovníka se na poslední chvíli podařilo dřevěnou plastiku zachránit, a posléze zrenovovat.

Z Vogelsangu se mohou zdatnější poutníci  dostat lesní cestou na Kozí Hřbety (Cimruky) či Zhůří, ke kterým se mj. váží dvě smutné události. 

Bojíte se rádi? Tak tedy čtěte.  

Život na Šumavě nebyl nikdy životem na růžovém obláčku. Žili zde hlavně dřevaři, skláři, ale i pastevci. Krásná Šumava byla od nepaměti drsná, tvrdá, nemilosrdná a ti, kteří zde žili, museli počítat s tím, že na chléb se vydělává těžko. Museli však počítat i s vrtochy počasí.