|
 Axl šel do chaty, zda si tu můžeme postavit stany - a zjistil: správkyní chaty je prý pěkná „roštěnka" a umí anglicky. Navíc mu prozradila, že se na chatě vaří a můžeme si tu dát i kus nějaké flákoty. Axl, zaslechnuvší o mase, září jak sluníčko, že bysme se od něj mohli opalovat, a dostavuje se u něj Pavlovův reflex.
Jinak se od roštěnky dozvídá, že stany si můžeme postavit - ovšem na vlastní nebezpečí, protože sem chodí na kontroly policie a mohli bysme za stanování zaplatit pokutu (údajně až 200 euro). V národním parku se mimo vyhrazené kempy totiž stanovat nesmí. Riskujeme to, protože pochybujeme, že by sem někdo zrovna večer chodil, a ráno chceme brzy vypadnout. Hledáme místo, ale najít vhodný plácek se jeví jako problém. U jezera, kde je rovina, stanovat nesmíme, a nad chatou je příkrý svah s roztroušenými kameny. Nakonec nacházíme alespoň trochu rovný plácek, ze kterého ovšem vykazujeme Axla, ať si jde chrápat o kus dál.  Ten pak najde místečko asi sto metrů od nás. Ještě než začneme stavět stany, oslovuje nás mladý český pár, který vyrazil do Rily od Černého moře. Chvíli s nimi diskutujeme, dvojice je ráda, že narazila na soukmenovce, se kterými lze pokecat česky. Slečna je ubrebtaná, a tak nám líčí, jak cestovali vlakem z Burgasu. Jízdní řád v Bulharsku prý nefunguje - vlak, který měl odjíždět v šest hodin, odjede klidně už v půl čtvrté, a tak podobně. Původně chtěli přespat na chatě uvnitř, ale když prý viděli tu habešárnu, rozhodli se pro stany i za cenu rizika pokuty. Okoukli i místní toalety a srovnávali je se záchody, které zažili při loňské dovolené v Africe. Záchody na horské chatě Sedemte ezera z toho vyšly hůř. Je to vlastně taková betonová kadibudka postavená v dostatečné vzdálenosti od chaty (odérový důvod), a aby ji člověk mohl použít, musel by mít tak tři promile v krvi, aby mu bylo všechno jedno (a i tak by to možná radši udělal do kalhot). Po družné debatě se loučíme a my konečně stavíme stany. Začíná se docela ochlazovat, a tak vytahujeme z báglů termoprádlo. Vaříme si kafčo a kocháme se okolní přírodou. Pod námi v údolí se převalují oblaka, jak když se vaří kaše v kotli a nad nimi vystupují vrcholky kopců a hor. Se soumrakem padá parádní mlha a je vidět akorát tak na krok před sebe. Za svitu čelovek sestupujeme k chatě a Axl se těší na nějakou tu bulharskou flaksu jak panic na lepou děvu. Bohužel nám v chatě roštěnka sděluje, že jim přestal jít generátor, a tak nefunguje elektrika. K jídlu nám nabízí pouze „salátovou" polévku uvařenou předem. Nevíme, o co se jedná, ale máme hlad, tak to bereme. Malá světnice je plná lačných krků a je zde nádherné teploučko od rozpálených kamen. Jinak pološero, svítí tu jen pár svíček. Nacházíme si svůj koutek k sezení a vzápětí dostaneme polévku. Je fazolovo-čočková, a i když jsem zvyklá na hustší, je poměrně dobrá. Zajídáme bílým chlebem a po celodenním trmácení máme co dělat, abychom se ovládli a talíře nevymetli jazykem. 
Sousedící mladý Bulhar se nás pak anglicky ptá, odkud jsme, a má radost, když říkáme, že z Čech. Vsadil se totiž s kámošem, který oproti němu hádal, že jsme Poláci - no a vyhrál. Gratulujeme mu ke skvělému lingvistickému odhadu a vracíme se ke stanu, kde si vaříme čaj s rumem pro zahřátí. Dlouho si ale idylku večerního popíjení nevychutnáváme, protože začíná pršet, a tak se rozcházíme do stanů. Celou noc se pak nad námi honí bouřky s hrozivým burácením hromů a déšť nám rachotivě bubnuje do stanu, takže toho v tom kraválu moc nenaspíme... Míša z Humplu, cestovatelka n. v. n.
|
