 Zdravím Kudlanku i vás všechny, a prosím o radu: Bydlíme na sídlišti v paneláku, a kdo to zažil, tak si jistě dokáže představit, že to v určitém smyslu může být horší než na malé vesnici. Všichni se známe, všichni se pravidelně vídáme, bydlíme tu skoro všichni stejně dlouho. Průšvih je, že mi manžel byl nevěrný s naší sousedkou. Naštěstí z jiného vchodu, ale stejně je to pořád dost blízko. Stalo se to před rokem, manžel se mi vzápětí přiznal a společně na našem manželství pracujeme. Tedy, oba se nějak navzájem snažíme... Problém je v tom, že se s ní pořád vídáme. Já mám téměř pokaždé, když ji vidím, panickou ataku. Je to příšerné. Kdo to nezažil, nepochopí. Stejně tak je mi úplně zle, když vidím jejího manžela, neboť ten o ničem nemá ani ponětí. Obskakuje si ji jak královnu a já, když to vidím, mám sto chutí mu vykřičet do tváře, jaká ona ve skutečnosti je. Samozřejmě, že to ale neudělám, ale myšlenky na to mám, přeci jen je to ženská, která mi převrátila život úplně vzhůru nohama… Nějaké stěhování jinam to taky nehrozí. Děti tu chodějí do školy, mají tu své kamarády… No, a manžel začíná být permanentně naštvaný, protože já jsem pořád naštvaná a citlivá …no, začarovanej kruh. Chtěla bych se přes to nějak ladně přenést, ale nějak mi to nejde. Takže nějaké rady, byly by? LÍDA
O D P O V Ě Ď : Milá Liduško, já vím, že ti to připadá jako největší průser tvého života, ale neber to tak. Na jednu stranu je hrozný, že ti to ten tvůj drahoušek okamžitě vyzvonil, že se k tobě „utekl jako k mamince“, ale i z toho si vem, že jsi přeci jen ta jeho nejbližší. A že si uvědomil, jakou udělal koninu, kravinu, volovinu (stejně je zajímavé, že lidé dávají svým průšvihům jména nevinných zvířátek). Chápu, že teď, kdykoliv se opozdí, tak už ho zas vidíš v její náruči, či s nějakou jinou, ale neber to tak. Bohužel, chlapi jsou od přírody rozsévači, a holt některý se neumí zas až tak ovládnout. Takže se musíš ovládnout ty. Neříkám, abys na to zapomněla, ale snaž se, aby ses k němu chovala pokud možno stejně, jako dřív. Nebo ještě o něco líp. Ne, nemyslím, abys mu nějak nadbíhala, ale aby se jednoduše domů těšil, abyste zase byli spolu bezva kamarádi. Aby z tebe necítil toho naježeného ježečka, tu nejistou a přednaštvanou ženskou. Musíš sama sobě dokázat, že to zvládneš, protože chceš zachovat manželství. Ano, on ulítnul, ale co ty víš, jestli by se ti to někdy nestalo taky? Třeba ne, ale jsou případy, kdy jak se říká „nejvíc hoří stará stodola“ – a to je pak průšvih! A taky se nedá kvůli tomu rozvracet všechno. Hele, pokud to jinak všechno funguje, oba máte práci, staráte se o děti, bavíte se (doufám) spolu, tak se to snaž brát jako nepříjemnou chorobu, která se vyskytla a snad už nepřijde. Jo – a ještě něco: je to hodně i ve tvých rukách – protože, jak říkám, když se bude domů těšit, když se doma budete spolu bavit (tím myslím zábavu, nejen nejnutnější řeči), tak ho to už ani nenapadne. Protože stopro! už si to netroufne, jednoznačně toho lituje a uvědomuje si, oč by přišel… Jo, zcela sobecky – přišel by o rodinu, pohodu, děti… Tak to zvládni. Dávej si třeba už v práci takové jako „domácí úkoly“ – o čem si budete pak spolu povídat, co třeba spolu doma uděláte… Držím palce, a kdyby něco, tak napiš. d@niela
|
