O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

Syndicate


VELKÝ BÍLÝ PES PDF Tisk E-mail
Pondělí, 08 leden 2018
Výsledek obrázku pro big white dog at nightJe to už pár let zpátky, ale dneska jsem si (nevím proč) vzpomněla. Prostě, najednou mi to vytanulo na mysli. A jsem za to ráda, je to taková magická vzpomínka, a málem by už úplně zapadla. Kdybych to napsala jinak, byl by z toho i dobrý vtip o tom, jak jsem se bála, a jak to dopadlo. Ale ten okamžik byl tak hluboký, že zkrátit to ve vtip se mi nechce. Tak své následující vyprávění začnu citátem z Řeka Zorby:

 

 

 

 


„ ...a na břehu jsem před sebou slyšel moře, jak řve a olizuje pláž, jako když šelma vyplazuje jazyk a pije. Byl jsem šťasten, věděl jsem to. Pokud prožíváme štěstí, sotva jsme si toho vědomi. Až když přejde a pohlédneme za sebe, uvědomíme si je najednou – někdy jsme překvapeni, že jsme byli šťastni.

Já jsem na tom krétském pobřeží prožíval štěstí a zároveň jsem věděl, že jsem šťasten. Nedozírné moře se prostíralo až k břehům Afriky. Často vál odtud horký jižní vítr sirocco, přicházející z dalekých žhavých pouští.

Ráno vonělo moře melouny, v poledne se vypařovalo, zvedalo se a rýsovalo jako malá, nevyvinutá ženská ňadra a večer zrůžovělé sténalo, svítilo všemi barvami, především vínovou, fialovou a temně modrou.

Odpoledne jsem si hrál, nabral jsem si do hrsti jemně žlutý písek, propouštěl jej mezi prsty a nechával padat teplý a jemný. Ruka se mění v přesýpací hodiny, život plyne a ztrácí se.

Ztrácí se, dívám se na moře, slyším Zorbase, a v spáncích mi buší štěstím...

 

 

A i já jsem to pocítila, okamžiky, kdy se vůbec nic neděje, ale zalykám se štěstím, uvědomuju si, že jsem právě teď šťastná. Jak často jsem ležela na horkém písku a koukala se na sametově černou oblohu s milionem hvězd. U nás není nikdy vidět tolik hvězd, vesmír nevypadá tak hluboký. Vnímala jsem zvuky moře, samotu okolo, drsné hory nad sebou. I to, že jsou v nich tu a tam drsní lidé. Žila jsem mezi nimi, jedla jejich jídlo, po několik let se protloukala, jak se dalo... Ale toho psa, toho jsem uviděla hned v prvním roce života tam. Možná i proto jsem pozapomněla...

 

 

 


 

 

Pláže jsou tu obrácené směrem k Africe. Ze severu je chrání masiv hor se sněhovou čepicí, k moři se dostanete jen úzkou cestou, klikatící se mezi skalními masivy, kamením, houževnatými keři a trávou bičovanou větrem. To není nic turistického. Naštěstí.

Po chladném horském vzduchu vás omámí vůně horských bylin, tymiánu, a ucítíte přítomnost rozpáleného písku. Jsme blízko. I dneska jsme se rozhodly s mojí německou kamarádkou přenocovat na pláži.

 

Dlouho do noci si jen tak povídáme, sedíme na písku a čekáme, až nás únava přemůže. Jsem taková, že vnímám všechno okolo. Nejen to kouzlo a krásu, zvuky moře a chladnoucí písek. Vnímám i určité nebezpečí, které mi zrcadlí, že stále žiju a dýchám, vnímám tu samotu, exponovanost všem náhodám i nehodám.

Lidé jsou tu drsní, to už jsem říkala. Někdy strašně hodní, jindy nevyzpytatelní.

 

x x x

 

I toulavých psů bylo plné Řecko. Byli to většinou velcí psi, zdivočelí a žijící podle zákonu vlků. Pravda, dneska už tam nejsou, před Olympiádou proběhla „čistka“, ale tehdy nebylo nic neobvyklého, když jste si vyšlápli na Akropoli, a z jámy na vás vyletěla rozlícená fena, okolo které se motal houf štěňat.

Ti zdejší psi měli špatné zkušenosti s lidmi, viděla jsem na vlastní oči několik napadení psy, pokousaného člověka, co šel jen okolo. Na autobusovém nádraží se ve změti lidí potulovalo vždycky pár psů obřích rozměrů, a někdy jim někdo nepadl do oka. Byli to psi, co už se narodili divokým psům, ta situace byla strašná, psů mi sice mohlo být líto, ale také jsem se i bála mezi nimi procházet. Vždycky.

 

 x x x

 

Jsem zpátky na té pláži, poslouchám svoji německou kamarádku a usmívám se. Také ona tady žije, protože tu našla něco, co jí v Německu chybělo. Na druhou stranu mě vždycky dostane řečmi, jak by tu nejraději lidi měnila a vychovala... je to absurdní, ale neškodné. To ona to nakonec vzdá, vím to dopředu.

 

Mezi řečí zahlédnu na skalách okolo pláže bílou siluetu. Je obrovská, v té černé tmě mi přijde přímo nepřirozená. Bílá skvrna pomalu, ale jistě klouže ze skalisek směrem k pláži. Měkce sjíždí, skáče, klikatí se mezi balvany, doleva a doprava, tak jako silnice z hor. Jímá mě hrůza, černá noc, nikde nikdo, a na nás jde obrovský bílý pes, možná má vzteklinu. Co budeme dělat? Ale nejde k nám, za chvíli se ztratí, naštěstí nestojí o setkání a šel si svojí cestou.

 

 

 


 

 

Dál si povídáme, ale já jezdím očima po skalách okolo, propichuju tmu jak nejlépe umím a zaostřuji na všechny předměty. Dokud není jasné, že ten bílý kolos je už pryč, dokud neuběhne další hodina, dokud se neunavíme a neuložíme na písek. Spánek přijde záhy. Ale ne moc hluboký. Za nějakou dobu se probouzím, stále slyším moře, stále je sametově černé nebe s milionem hvězd nade mnou. Kolik může být hodin? Přemýšlím. Tři nebo čtyři ráno? Ležím na boku a prohlížím si skály na své straně. Vzpomenu si na psa, na tu obří bílou siluetu a začnu pátrat očima ve tmě. Jezdím sem a tam, dokud zrakem nepřejedu všechna zákoutí a každý keř mezi balvany a skálou. Dlouho zkoumám, přemýšlím.... až si řeknu, že už jsem opravdu paranoidní a je čas zase spát. Ráno nás totiž sluníčko probudí brzo. Mám přeleženou ruku, takže se otočím, přidržím si spacák a otočím se na druhou stranu. A bez hlesu zírám na hustou bílou kožešinu dvacet centimetrů od mého obličeje.

 

Ten pes. Ten obrovský pes!!! Leží vedle mne, tak blízko, že se nemohu ani leknout, myšlenky se zastaví, dech se mi zastaví, srdce se zastaví. Leží mi před obličejem, ale přece ne tak blízko, aby se mne dotkl. Jen zírám. Vidím jeho oči, jak mne sledují, ale není v nich nic víc, než čirá odevzdanost svému osudu. Zvíře pomalu zvedne hlavu a dívá se na mne. Jeho pohled není ani divoký, ani radostný. Ale ani smutný. Jen se na mne mlčky podívá, pomalu vstane, sklopí hlavu a odchází.

 

Zírám němě dál, ale cítím, že jsem něco pokazila. To mně je najednou smutno. Že odchází. Zvednu se na lokti a koukám, jak bílý přelud mizí ve tmě, a za chvíli už stoupá po skalách nad pláží... svírá se mi srdce nepopsatelným pocitem. Všechno mi to najednou dochází. Ta osamělá duše počkala, dokud úplně neusneme, aby si přišla pro trochu toho kontaktu, společnosti. I když jenom spící společnosti. A jakožto spící ho neodeženeme, neublížíme mu.

 

Žádné známky útoku, zloby či agrese z jeho strany. Jediné co chtěl, bylo se aspoň na chvíli cítit zase psem – odvěkým společníkem lidí. A vybral si mne. Zřetelně cítím tu poctu. Lehl si na moji deku, vnímám najednou, že jsem byla privilegovaná. Ale strach mu nedovolil se přitisknout. Bál se, že by mne probudil a všechno by skončilo. Takže se stočil na dvacet centimetrů od mého těla a bez sebemenšího zvuku tak zůstal nehnutě ležet, několik hodin, nebo stihl jen chvíli??

 

Nespal, jen odpočíval a hlídal. Nevím.

 

Cítím najednou obrovský zármutek a prázdnotu. Vnímám toho psa, hranice našich těl a myslí se ztrácí. Vnímám jeho existenci a osud. Jde to téměř nahmatat všude kolem. Vnímám to úmyslné ticho, tu odevzdanost. Najednou jsem tím psem. Čekám schovaná, až ti jediní lidé široko daleko usnou, a pak se připlížím, a hraju si na to, že jsem jejich. Chci se na chvíli cítit užitečný, že mám svého člověka a dělám mu strážce, přítele. Jsem ten pes, pohybující se po osamělých plážích a skalách pod sametově černou oblohou a vesmírem s milionem hvězd. Jsem pes a toužím. Ale jsem moudrý a přijímám život, jaký je. Ale můj okamžik skončil a vracím se zpět na svu osamělou cestu.

 

 

 

Discovering History’s Direwolves

 

 

Zkazila jsem to, vracím se zpět do své mysli. Bílý obr je pryč, kamarádku nebudím, uléhám zpět a už se ničeho nebojím. Neboť to, čeho jsem se dneska v noci nejvíc bála, mne poctilo a předalo mi svou zkušenost, kus sebe. Magický okamžik je u konce, srdce mi bije pomaleji a pomaleji, až nakonec na té pláži opět usínám, pod stejným nebem jako to osamělé zvíře.

 

Ne, nebyl to sen.

I když příběh je to možná banální, je pravdivý a toto setkání se stalo.

 

 JANA PILI
 
 
 

 

Komentáře (12)add feed
... : Sidon
"Dejá vu"
leden 08, 2018 22:48
... : Ivan Kolář
Překrásné... Teď, když to píšu, je noc. A já měl při čtení pocit, že tam také jsem (protože jsem tam taky jednou byl, v Řecku).
leden 08, 2018 23:25
... : *deeres*
Moc dojemný příběh a skvěle napsáno.
Psi si lidi vybírají a dobře vědí, kdo je jejich přítel a kdo ne.
leden 09, 2018 09:37
... : Míša šíša
Krásný.
leden 09, 2018 11:01
... : doktor
Jani,moc krásný příběh,škoda,že něco takového nemůžeme prožít všichni.
leden 09, 2018 12:15
... : Lasička
Děkuju vám. Nahlásila jsem se opět mezi vás, a při tý příležitosti jsem nechala zveřejnit tuhle vzpomínku. Pět let jsem tu nebyla...tak nějak :-)
leden 09, 2018 19:09
... : NČ
Lasičko, vítej a piš dál, jde ti to a fakt UMÍŠ.
smilies/smiley.gif
leden 09, 2018 19:53
... : Sidon
Já mám takovou tuchu, že už jsem ten příběh tady na Kudle kdysi četl. Proto jsem hned prvně napsal to Dejá vu. Ale možná to bylo někde jinde, pátrat po tom nebudu.
leden 10, 2018 18:01
... : d@niela
Sidonku, je to možný....
Protože jak "lasička" psala, už před lety na kudlanku chodila i psala... Ale za těch dlouhých neuvěřitelných patnáct let... Ne nezvládnu si to pamatovat
leden 10, 2018 20:23
... : Lasička
Než jsem to nedávno Daniele odeslala, zkusila jsem to tu pohledat, protože jsem si sama jistá nebyla. Otázka zodpovězena :-) Je vidět, že jste pozorní a máte skvělou paměť. No, chtěla jsem zpět mezi vás, a napadlo mě přijít "s článkem v podpaží", ale ano, je to z vlastního archivu.
leden 11, 2018 11:35
... : Milene
Víš, jenom někteří mají takovou sloní paměť. smilies/cheesy.gif smilies/cheesy.gif smilies/cheesy.gif
leden 11, 2018 14:42
... : alka..
Já chodím na Kudlu od prvního článku. Pavla mi tehdá dala kontakt. Na ten článek si pamatuju,ale ráda jsem si ho přečetla znova.
leden 12, 2018 16:52
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]