Premiérka Mayová vystoupila opět ostře proti Rusku a jeho údajnému ovlivňování voleb v západních zemích. Je viděl obrovský strach z propíchnutí informační bubliny, kterou vytvořily vládnoucí elity na celém Západě. Tento strach je spíše hypotetický, skutečné informace o aktivitách Ruska nejsou dokázané, spíše se operuje s možnostmi, které dnešní informační technika umožňuje.

  Rusko je otloukánek, na kterého se všechno svede, ale strach má obecnější charakter, totéž, co se přičítá Putinovi, může přece dělat kdokoliv, když jsou metody známé a otevřené. Naopak prezidentu Zemanovi Rusko nevadí. Opět jede za Putinem, se kterým se setká v Soči a dokonce se má setkat s Gorbačovam. Sbírá body před volbami a lednu uvidíme, jak mu to prospěje. Vidíme, že nejen v Evropě, ale i nás je národ rozdělen, to není samozřejmě jen náhledem na Rusko, ale příčiny jsou hlubší.

  Informační vílka proti Rusku je toho jenom jakýmsi obrazem, jakýmsi vnějším projevem. Na Rusko je možno si dovolit plivnout, dokonce je to v módě (kdo neplive, není správný Evropan), horší by bylo plivnout na Mohameda, za to se už dnes v Evropě trestá, pokud nepotrestá zákon, potrestají muslimové samotní. Putin musí být zničen, ne proto, že by byl komunistický nebo diktátorský, to samo o sobě dnes nikomu nevadí, ale proto že je konzervativní a je ideovým spojencem přirozených konzervativců v evropské civilizaci.

Poslední revoluce

  Pokud chceme pochopit podstatu současných událostí, pokládám za důležité se zamyslet nad genezí oněch dvou skupin, které proti sobě vystupují na domácím kolbišti a zatahují do toho okolní státy. Vidíme nejradikálněji v Polsku a Maďarsku, že reakce na světový globalizační vývoj vede k jakémusi národnímu konzervatismu. Podobný zápas vede i Trump.

  Každá doba má svoje pokrokáře a konzervativce. V podstatě se mění jen ideová náplň těchto směrů a pochopit ji, je klíčem k pochopení dilematu doby. Pokrokáři bojují, vedou války, dělají revoluce. Konzervativci hájí současný stav a dejme tomu hodnoty běžného života, který je ohrožen revolucí. Pokrokáři se nemusí nutně rekrutovat z bývalých pokrokářů a konzervativci z bývalých konzervativců. Může to být úplně naopak. Dnes pokrokáři ovládli establishment a konzervativní lid se bouří. Spouštěcím momentem této bouře je migrační krize, která vytrhla konzervativce z šedé zóny a vzbudila u nich obranné reakce. Tyto reakce vlastní jen ten, kdo je bytostným přirozeným konzervativcem. Globalističtí odpadlíci, které budoucnost národa nezajímá, tento instinkt ztratili na školení o „evropských hodnotách“ nebo jiném vymývání mozků.

  Dnes jsou pokrokáři globalistickými aktivisty, odmítli hájit historické národní zájmy, už se vznášejí ve vlnách „světového oceánu idejí“ a multikulturní existence. Charakteristickým znakem je otevřenost světu; rovnost každého s každým; rozdávání majetku, který nevlastní; život bez rodiny; obvykle též cestování, zahraniční školy a část života v zahraničí; ale hlavně odloučenost od domova a ztráta odpovědnosti za svoji zemi. Typickým příkladem globalistické revoluce je akce Antify na Národní třídě v době letošních oslav 17. listopadu: „náckové táhněte, migranti vítejte“, je přesně to, co globalisté cítí. Chtějí si uzurpovat minulost, chtějí si přivlastnit Havla a každého, kdo jen trochu byl kosmopolitní a evropeistický. Ale povšimněme si jejich jakési nezodpovědné svobody: co se stane s naší zemí, když se potopí do moře migrantů? Ale jim je to jedno, oni mají jen svobodu, nikoliv zodpovědnost, tu předali jiným, aby je za to mohli nazývat nácky.

  Tuto revoluci nedělají jen mladí kosmopolité, ale tato revoluce strhuje i ty, kteří se neorientovali v tomto světě, třeba bývalé antikomunisty, kteří bojem proti komunismu ztratili vztah je svému lidu a své zemi. Emigranti se zařazují na tu nebo onu stranu, buď jsou z nich národní konzervativci, chtějí zachovat svoji někdejší vlast, nebo je pro ně globalismus východiskem z jejich komplexů. Tato revoluce není ani socialistická, ani liberální, nebo je obojí.