 Mám kamarádku Věru. Obě bydlíme v paneláku, obě máme pejsky, obě jsme v důchodu a žijeme samy. No, a přibližně od minulé zimy si planuju, že si k letošním Vánocům pořídím novou kuchyň. Šetřím a plánuju celý rok. Vymýšlím, dělám nákresy (bourám stěny, stavím stěny), prostě je to moje celoroční radost. Někdy v létě jsem měla konečný plán už hotový, ale z finančních důvodů jsem musela přestavbu posunout až na konec roku. Samozřejmě, že jsem o svých plánech s Věrou mluvila, nápady ji ukazovala a celkový nákres taky. Včera mě Věra pozvala na kafe k sobě domů. A teď si to představte: Její kuchyň byla přestavěna. Přesně podle mého nápadu. Mrcha! Normálně mi sprostě ukradla můj celoroční dárek! Já si to plánuju, hledám, měřím, já si všechno pěkně vyžeru, jak to udělat, co a kam, aby to dobře padlo, a ona to normálně ukradne a nechá si to udělat sama a dřív! A ještě se tváří, jako by nic. Sama si mohla vymyslet million jiných variací, přitom ona ani nikdy neříkala, že by chtěla jakoukoli přestavbu. Přestala jsem se s ní kvůli tomu stýkat, ale když se venku náhodou sejdeme, tak se ptá, co se děje. Tvrdí, že to přece není nic tak hroznýho, a že aspoň jsem viděla, jak to bude vypadat. Já už to ale nechci, vzala mi všechnu náladu a radost z přestavby. Co si o tom myslíte? Přeháním, nebo mám důvod k tomu být naštvaná? Jak se mám k Věře chovat? SVĚTLANA
|
