O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

JSME CHUDÍ PŘÍBUZNÍ? PDF Tisk E-mail
Středa, 11 říjen 2017
Přejít na obsah
JSME CHUDÍ PŘÍBUZNÍ?
Strana 2
Strana 3

 

 

Jak jsme se stali chudou zemí (relativně k Západu)

Země východní Evropy se vyznačují zvláštním paradigmatem: mají vyspělé obyvatelstvo přibližně jako na Západě a problémy s obnovou obyvatelstva shodnou s blahobytnými zeměmi, ale přitom životní úroveň se pohybuje od 25% do 60% svých západních vzorů. Bez jakési „domácí pracovitosti“ (lidé si vytváří mnoho věcí samozásobováním, samoslužbami a sdílením služeb v rámci rodiny a známých) by to bylo ještě mnohem méně, protože platy jsou většinou v rozmezí 20 – 40%. Tato situace je dána historicky, protože obyvatelé těchto zemí nevlastní investice a trhy. Prostě ztratily čas komunistického a postkomunistického režimu k zaujetí světových trhů a k vytvoření vlastnictví investic do význačných podniků majících nejvyšší zisky.

Dnes jen velmi málo záleží na nějaké „vzdělanosti národa“, na „pracovitosti“ apod. To jsou už zastaralé pojmy. Vzdělané lidi je možno získat ze zahraničí a pracovitost se využije v Číně; naopak je to výhodnější, ušetří se investice do vzdělání.

Důležité je vlastnictví investic a trhů. Vysoké vzdělání je potřebné ojediněle, nové technologie jsou „uživatelsky orientované“ a potřebují k obsluze jen středně vzdělané lidi, kvalitní střední škola úplně stačí, podstatě techniky není potřeba rozumět (potřebujeme snad znát, jak funguje počítač nebo mobil?). Pro nás je dokonce důležitější člověk, který nedělá zrovna nějakou významnou práci, ale pracuje a platí daně, než člověk, který ze státu vyždímá zdarma vzdělání, ale uplatní ho v „blahobytné zemi“. Tak se postkomunistické země stávají jakýmisi „vzdělávacími středisky“, zaplatí vzdělání, ale ztratí nejen náklady na vzdělání, ale i lidi.

Před válkou jsme patřili mezi vyspělé země. Struktura blahobytné země byla u nás tenkrát podobná západním a při normálním vývoji bychom mohli být na úrovni Rakouska. Zničující byla železná opona, odtržení od západních trhů, ze kterých plynuly největší zisky. Trhy nebylo možno navrátit a dodnes navráceny nejsou. Vzpomínám si, jak v Moravii vyráběli sporáky pro Francii, ale neprodávali je tam. Sporáky se vyvezly do Francie za nízkou cenu a tam dostaly značku francouzské firmy, pod kterou se prodávaly.

Totéž bylo s mixéry a dalšími výrobky. Peníze v takovémto případě plynou převážně do kapsy „vlastníku trhu“ nikoliv výrobci. Baťa to dobře věděl, ve svém prvomájovém proslovu v r. 1928 pronesl, že musí odstranit „velkoobchodnickou spekulaci“. On jako vysoce produktivní výrobce obuvi by vydělával peníze obchodníkům, kteří by kupovali od něj levně boty a draho prodávali. Proto přistoupil k výstavbě obchodních domů a obchodu v každé obci. Vydělával potom na obchodě, kterým mohl zaplatit mechanizaci práce v jeho továrně.

Vůbec nejhorším artiklem vzhledem k výdělkům jsou subdodávky. Košile se vyrobí u nás a knoflíky v Rumunsku, ale německý konečný výrobce knoflíky přišije, dá na košili svoji vizitku, a prodá ji za několikanásobnou cenu než je prostý součet ceny košile a knoflíků, a to všechno proto, že je „vlastníkem trhu“. Mnohdy to prodá nazpět u nás nebo v Rumunsku a vyřadí i našeho výrobce, který by stejným způsobem košili zpracoval, protože obchody obvykle chtějí „známou značku“ a nemají důvěru v ty, kteří nejsou „vlastníky trhu“.

Ale nemysleme si, že vzdálenost od zákazníka je podstatná, nikoliv, podstatné je, kdo je vlastník a manažer. Vždyť montovny jsou opět jen zaměstnáváním laciné pracovní síly. Vlastníci jsou v zahraničí a jim plynou zisky z výroby i obchodu. Všechno to jsou pro nás jen jakési „podřízené práce“ bez velké přidané hodnoty. Vlastnictví je podstatné, ale jen tenkrát, když je (jako u Bati) spojeno s „vlastnictvím trhu“.

Po pádu komunistického režimu se už s tím nedalo nic dělat.

Ztratili jsme i východní trhy, protože všichni kupovali západní zboží, které bylo konkurenceschopnější (někdy ani nebylo kvalitnější). Západní firmy obsadily trh a ještě více zbohatly, zatímco my jsme byli jenom „zachráněni“. Hlavní podíl na tom měli zákazníci a jejich přesvědčení.



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]