 Náš pradědeček koupil a přestavěl nádhernou chalupu u jezera, kde co si pamatuju, naše rodina vždy trávila celé léto. Rodiče taky provedli hodně úprav, chata je velká a opravdu dobře vybavená a patří k ní i dost velký pozemek. Když rodiče zemřeli, připadla chata mě a mým dvěma sestrám. S manželem jsme pak obě sestry - cca před dvaceti lety - vyplatili. Pochopitelně, že starost a náklady o udržování chalupy bylo od té doby jen na nás. Ale jinak se nic nezměnilo, na chaloupku jezdili všichni příbuzní dál, a všichni jsme tam měli mnoho nádherných zážitků.
Jenže jak stárneme, tak údržba začala být pro nás dva příliš velkou zátěží. Jak fyzickou, tak finanční. Obzvláště proto, že poslední roky tam nikdo jiný, než můj manžel a já, už nejezdí. Naposledy tam byli příbuzní před třemi léty. A tak jsme se rozhodli, že chalupu prodáme. Oznámili jsme všem, že pokud si chtějí vyzvednout nějaké rodinné věci, upomínky, případně něco, co by jim chalupu připomínalo, tak mají čas do konce léta.
Neuvěřitelná reakce... Všichni byli najednou v šoku, naštvaní, rozzuření. Neteř mi brečela do telefonu, že tam plánovala svatbu (nemá ani vážnou známost), jedna sestra tvrdí, že jsem sobec a ničím rodinnou tradici, druhá nám navrhla, že chatu odkoupí (nabídla však jen zlomek ceny). A já teď nevím, co s tím. Všichni ze mě dělají teď tu špatnou, a přitom si tři roky na chalupu ani nevzpomněli. (Což jsem všem vysvětlila, ale je to jako hrách na zeď házet). Nehledě na to, že veškeré náklady jsme celou tu dobu táhli my!
Manžel si myslí, že bude nejlepší se na všechny vykašlat, a chalupu prodat. Mám ale příšerný pocit zrady a viny. Co mám dělat?
MARTA Milá Marto, pro dobrotu, na žebrotu... :-))) Trápíš se úplně zbytečně. Je to stejné, jako kdybys chodila k sestrám domů na návštěvu, a pokud by ony chtěly svůj byt prodat, tak bys jim ty udělala podobnou scénu... Připadá ti to hloupé? Ano, je to tak... Chaloupka byla a je váš majetek, do kterého vám už nikdo nemá co mluvit. Navíc, když jste se o ni posledních dvacet let starali jen vy... Od tebe je naopak velmi milé, žes jim nabídla, že si mohou vzít nějakou tu upomínku... Takže dej na svého manžela a nech je být. Ono je to snad přejde - a když ne, je to jejich smůla... d@niela
|
