O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

PŘÍBĚH ČLOVĚKA PDF Tisk E-mail
Pondělí, 07 srpen 2017
Přejít na obsah
PŘÍBĚH ČLOVĚKA
Strana 2
Strana 3
Strana 4
Tenhle příběh mi vyprávěl člověk, který považoval svůj život za marný, zpackaný a zavrženíhodný. Nebudu soudit, ale vyprávět to, co svěřil člověk člověku. V sedmdesátých a osmdesátých létech naslouchající člověk působil v redakci regionálního tisku. Byl součástí redakce a zažil nespočet rozhovorů a nepřeberných příběhů. Příběh sudetského kluka z česko-německé rodiny v období rozvracející se republiky ho zaujal nejvíce.


 


 

Sedím v kavárně. Kávu a práci na stolku. Do lokálu kavárny vchází člověk. Rozhlíží se. Studuje tváře jednotlivých hostů. Položím šálek s kávou a čekám, co bude následovat. Pozorování lidských tváří a jejich chování v určitých situacích se v mé profesi může hodit. Jeho zrak spočine... nemýlím se... u mne. Kývne a váhavě přistupuje.

 

A poté promluví:

“Dobrý den, redaktore. Mohu se posadit?“ Ukáži rukou.. Usedne proti mne a pokračuje: “Víte zaujal mne váš článek o starých časech v Krásném Březně. O čtvrti města, kde jsem se narodil a prožil část svého života. Část toho příjemnějšího. Dětství.“  

 

Na můj udivený výraz pokračuje:

 

“Jmenuju se Neuman, Wenzell Neuman. Žili jsme v Růžové. Zde se narodil bratr Walter i má maličkost. Walter o pět let dřív. Mamka byla Němka. Otec Čech. V té době úplně normální. V Krásňáku bylo mraky smíšených rodin. Nikdo nic neřešil. Čech nebo Němec bylo úplně fuk. Ani mezi dětmi. Jo, kluci si občas dali do huby. To platí furt, ne? Všichni byli v pohodě až... až... do doby, kdy začali blbnout hnědý košile. Hnědý košile od jistý doby byly víc a víc agresivní, arogantní a začaly řešit národnostní otázku. ČEŠI NAJEDNOU BYLI VE VLASTNÍ ZEMI NEPŘÍTELEM.

Byl jsem vejrostek a ničemu nerozuměl. Táta pracoval v překladišti a dohlížel na nakládání šífů v přístavu. Jasně, že byl zapálený sociální demokrat, jako každý dělňas. Krásné Březno bylo čtvrtí dělnickou, čtvrtí přístavu a překladiště, šífáků, hospod a lehkejch holek. U většiny rodin byla na pořadu dne dřina, dřina, lopota, hospoda, chlast a holky. V hospodě se řešily i nové politické pořádky. Jak zdůrazňoval Walter. Po jedné politické provokaci hnědých košil, našli mého tátu zmlácenýho a tuhýho. Máma se zhroutila. Brácha zmizel. No, kam asi, žejo? To už se psal rok 1937. Mne bylo sotva patnáct. Ničemu jsem opět nerozuměl. Vybrečel jsem se mámě na rameni. Na toho cucáka toho bylo příliš. A mámě jsem slíbil, že budu pro ni oporou. Jak sám víte, vše bylo jinak.

 

Nestačil jsem ani dospět a byl tu posranej rok 1938. Třetí říše se rozrostla o naše pohraničí. Většina Čechů opustila svoje domovy. Brácha Walter se jako mávnutím proutku vrátil. Byl někdo. Na rukávě nosil hákovej kříž. Neumím popsat bolest, když po všem, co nás potkalo, tohle matka nezvládla a rok po tátovi odešla. Odešla nadobro. Mého smutku využil Walter. Vlákal mne do mládežnické organizace Hitlerjungend. Za krátkou dobu i přes můj smutek, jsem byl hrdej, že někam patřím. Oddíl vedl brácha. Pro něho velká čest. Pro mne měla být též. Ale bylo mi teprve šestnáct, tak jaká pak čest.. 

 

V okolních lesích jsme si hráli na vojáčky. U pasů nosili dýky, na krku šátky. Bubínky a píšťaly budily respekt, když jsme pochodovali. Čas her skončil. Nezadržitelně přišel rok 1941. Válka hořela po celé Evropě. Na německé vítězící a postupující armády byl německý lid i národ hrdý. Zapomněl jsem, že jsem Čech. Dnes vím své, ale tenkrát? Zvednuté pravice, pochody, hořící pochodně a hulákání: „Wir sind zu Hause!“ To bylo něco. Stydím se, ale v té době jsme se s hrdostí i s bráchou nechali naverbovat do řad Waffen-SS. Takřka roční výcvik se uskutečnil někde v Čechách ve vojenském prostoru. A pak?

 

Začala nová éra života. Mašírující a zlo páchající hovado, voblečený do uniformy. Naše jednotka působila někde na Ukrajině či Bělorusku. Jména a dílčí podrobnosti byly z makovice vytěsnány hrůznými událostmi. Jinak bych se zbláznil. Už rok jsem s bráchou dupal po ruské nekonečné zemi. V naší oblasti působil pravděpodobně partyzánský oddíl. Neměli jsme nikdy klid ani v noci. Stále hrozilo přepadení. Po jednom našem „zásahu“ v malé vesnici, přišla v noci odplata. Napadli nás kolem čtvrté ráno. Probudil mne děsnej bengál, výbuchy, střelba, nadávky německý, ruský, řev raněnejch a světlo... světlo jako ve dne. Dál si nic nepamatuju. Fakt klika. Trefili mne do palice a zad. To se dovídám se později. V mžiku se rozprostřel klid. Klid a tma. Co bylo dál?  Nic. V palici je vymeteno.. Jak dlouho mé vědomí bylo v limbu? Těžko říct. Jedné noci (asi) se probudím. Koukám, kde jsem - udusaná hlína, sláma, suché listí a trocha sena. Vše v nějaké díře. Možná proto ta tma.

 

 

Bolí mne celý člověk. Zafačovaná hlava. Ležím na břiše. Na zádech asi obvazy. Trhne to se mnou. Leknu se. Bolest projede celým tělem. S vrznutím se odklopí víko nebo poklop. V té tmě to nejde poznat. Díra? Později se dovídám, že je to zemjanka. Němci vypálili vesnici. Vše pochopil a bylo mi stydno... Odbočil jsem a tak pokračuji v příběhu muže, který neměl žít.

 

Do díry vkročila postava omotaná hadry. Sehne se a přiklekne. Člověče, zírám! Je to ženská. Docela mladá a pěkná. Lámanou němčinou s ruským přízvukem se dovídám, že přeživšího našla jen mne. Co je s ostatními neví. Mrtví nebo utekli. Myslím na Waltera. Dále se dovídám, že manžela má na frontě. O řádění mých soukmenovců taktně mlčí. Jsem ji vděčnej. Mám furt tu zatracenou uniformu.

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]