O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

40 LET CHARTY A LIDSKÁ PRÁVA PDF Tisk E-mail
Pondělí, 09 leden 2017
Přejít na obsah
40 LET CHARTY A LIDSKÁ PRÁVA
Strana 2
Strana 3
V roce 1977 šlo o to, aby byl poražen komunistický režim. Lidská práva byla k tomu dokonalým nástrojem, protože totalita nebyla s nimi v ničem kompatibilní a jejich dodržování nutně muselo vést k pádu režimu.


 

 


 

 

 

  Přijetí listiny lidských práv komunistickým režimem, který ji ovšem dodržovat nehodlal, byl neprozřetelný čin nabubřených komunistických pohlavárů, kteří se naučili pohrdat právem a závazky. Tentokrát ovšem už byla situace jiná. Byl tu mezinárodní legálně přijatý dokument, o který se opozice mohla opřít. To také udělala formou Charty 77 a díky neskutečné odvaze jejích signatářů.

 

  Režim byl v zájmu svého zachování nucen aktivisty pronásledovat, o podstatě dokumentu mlčet, lhát, manipulovat, věznit, zastrašovat a používat všechny ty násilné metody, které tak dobře znal a které jej nakonec donesly do hrobu. Ale jej už stejně nic jiného nečekalo než hrob. Nebyla žádná metoda, která by jej zachránila, reforem se už předtím vzdal a násilí jej mohlo spasit jen dočasně. Mohl existovat ještě déle, než existoval, ale jeho činitelé věřili ve výbušnou podstatu lidských práv, rozhodli se neexperimentovat, ale ukončit jej a zachránit svoje kůže dokud byl čas a vhodná mezinárodní situace. K tomu chartisté přispěli a dík jim za to.

 

   Při setkání chartistů ke čtyřicátému výročí založení Charty v pražské Lucerně byl znovu zdůrazněn závazek prosazovat lidská práva v zemích, kde nejsou dodržována, tak jako demokratické země Západu pomáhaly Chartě prosazovat lidská práva proti komunistickému režimu. Je to ovšem totéž? Je legitimní otázkou, zda je Listina lidských práv jen beranidlem k boření režimů, které s ní nejsou kompatibilní nebo je myšlena smrtelně vážně bez výhrad jako dogma?

 

 

Lidská práva proti funkčnímu demokratickému státu

 

  S obsahem Listiny lidských práv lze pouze souhlasit, je konečným produktem společenské evoluce humanity evropské civilizace, je potvrzením práv, za které bojovaly generace a nakonec i my v době komunistického totalitního režimu. Přesto dnes vidíme, že jeho striktní dodržování vede k problémům.

 

  Povaha dokumentu a odvozených zákonů je individuální. Vypočítává práva jednotlivce a povinnosti z práv vyplývající má konat někdo jiný, mnohdy není jasné kdo, ale nakonec vždy společnost jako celek. To je základní rozdíl oproti dosavadním zvyklostem zákonů charakteru kolektivního. Občanská práva jsou jiné povahy, byla vždy definována zároveň s povinnostmi ke společnosti. Občan má právo volit, ale tím má i zodpovědnost koho zvolí. Občan má právo na bezpečnost, ale sám se musí o bezpečnost starat, musí bojovat za svůj stát, musí pro něj pracovat.

 

  Nová doba individualismu a postupného odloučení lidí od kolektivů přináší nejen ony známé problémy rozkladu rodiny a ztráty sounáležitosti se státem a národem, ale pošetilou představu, že práva prostě „padají shůry“. Pokud se vytratí sounáležitost s kolektivem, je jasné, že to dopadnout jinak nemůže, stát a národní kolektiv jsou jen jakýmsi neplaceným a vydíraným sluhou (spíše otrokem), který má jen povinnosti, které nikdo neocení. Právní chaos a zadlužování státu, prostě snaha stát jen „ždímat“ vyžadováním povinností od něj, je potom zcela předvídatelným výsledkem. Odloučením člověka od společnosti vzniká pocit, že stát není náš, že na něj nemáme vliv, člověk přestává být občanem, případně se jím stává účelově, když něco vyžaduje. 

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]