 Milá Danielo, prosím o Váš názor. Po dost dlouhém trápení se naše manželství ukončilo. Manžel se po odluce rozhodl od rodiny definitivně odejít. Přál si rozvod co nejdříve. Před Vánoci jsme měli nezvykle otevřený rozhovor, domluvili jsme se, že děti bude navštěvovat u nás doma. Praxe se vžila, pokud to tak lze říci v tomto marastu, a vyhovuje nám to.
Jezdí ob víkend + každé pondělí bere děti do školy, ze školy, v pět odjíždí. Důležité dny (narozeniny, Vánoce atd.) tráví s námi. Občas vypomůže, když já mám výjimečný delší pobyt v práci, přijede a pohlídá. Ovšem na paragraf ho nikdo nedostane. Děti už to nejhorší překlenuly - stav je sice trápí, ale zmizely jejich psychosomatické potíže, které naše předrozvodové období vyvolalo - lépe spí, ale dobré to není. Starší syn je úzkostlivý, není noc, kdy by se nevzbudil 2x, 3x a pak si přijde lehnout ke mně, stále se mě drží za ruce, chce se mazlit, neustále - třeba 50x za den, nepřeháním! - mi říká, že mě má moc rád, maluje a píše mi různá vyznání. Domáhá se táty, chce mu volat, trápí ho vymezený čas s tátou jako nedostatečný. Mladší syn se otřepal lépe, ale vše spíše prožívá uvnitř sebe, pak to z něho vypadává naráz. Je víc do světa, myslím, že tátu pozvolna odepíše, naučí se ho nepotřebovat. Starší bude trpět léta. Něco se strašně pokazilo. Navenek působíme jako harmonická rodina - nehádáme se, ani se moc nedělíme, odcházím, jak mám chuť, vše mohu - kamarádky, kulturu, cvičení. Nejradši jsem ale v rodině. Víte, přesto se snažím si ho postupně odstranit i ze srdce. Že jsem ale doživotně zmrzačená, vím. Není si však na co stěžovat - tolik koncentrovaného štěstí, kolik jsem měla s manželem, nemusí někdo prožít nikdy. Podnikáme časté výlety, vedeme poměrně aktivní život. Těší nás vzájemné sdílení. Na druhou stranu si manžel striktně hlídá vymezený čas, do výjimek se musí nutit (když je starší syn moc ztrápený apod.; dvakrát se podařilo, že přijel i mimo smluvený čas), o prázdninách s nimi ale skoro nebyl. Mluvení na téma milenka je tabu. Ona má zakázáno k nám v čase, kdy je manžel doma, volat, nikdy o ní nemluvíme, nechci. Děti o ní neví. Několikrát jsem poznala, že tento vztah manželovi nějak zaskřípal - okamžitě se to projevilo nezvyklou vstřícností a pozorností ke mně. Zdá se, že jejich soužití ztrácí na přitažlivosti zakázaného. Myslím, že jí vadí manželova nevyřešená minulost a nastavený režim s námi. Ráda by ho dostala ode mě (pochopitelně) a chce, aby si manžel bral děti k nim. Kdysi jsme o tom s manželem mluvili, takže ví, že to je pro mne naprosto nepřijatelné - mám spoustu důvodů: další zásah do dětí (ještě nezpracovaly ani rozchod, natož nového partnera), nemorální chování otce, strach, že ho za to odepíšou a taky mám přirozeně výhrady k charakteru té úžasné bytosti. A taky je to poslední svobodný prostor, který mi před ní zůstal - vlezla mi jinak do celého života. Jsem - po roce od rozchodu - tak posílená, že už vím, že dokážu děti vychovat i bez otce. Až na tuhle hranu chci jít - pokud bude manžel trvat na milence, raději se jeho podílu na výchově vzdám. Zodpovím si před dětmi, sebou i Bohem, všechny následky, které to bude mít. Musím uznat, že je manžel člověk hodný i citlivý, ale bohužel i dost nezralý a sobecký. Za dobu, co je s milenkou, nadělal obrovské dluhy. Ke každé výplatě potřeboval zhruba 10 000 navíc. Do naší domácnosti nešla ani koruna, všechno to jsou spotřebitelské úvěry a kreditní karty, za které nyní jako manželka ručím. Vyřídil si je bez mého vědomí. Před tím ale ještě postupně utratil celé naše úspory… Žije si teď dost bohémským životem, hodně pije. Ono to tak v té jeho společnosti chodí. Myslím si, že už má velmi vážný problém s alkoholem. Že to není už ta jejich "norma", to vidí i přátelé, se kterými v těch hospodách sedí (pracuje mimo domov, v jiném městě, nemám nad ním kontrolu, nevím, kde, kdy jde spát... nevím). A konečně má otázka: Měla bych ho v případě rozpadu jeho vztahu s milenkou vzít zpět? Mohu ho ještě - po všech těchto anabázích - polidštit? Děkuju za Vaše moudré rady, milá Danielo... Anička
O D P O V Ě Ď : Milá smutná a obětavá Ančičko, věřím, že ti mnohé kudlanky také napíšou svůj názor - já ti už jeden napsala tenkrát, před rokem. A jak to tak vidím, nic moc se nezměnilo. Ty svůj život obětuješ dětem a touze, aby se všechno "někdy, jednou - zase vrátilo zpět" a on byl zase takový, jako kdysi... Jenže to už takové nikdy nebude. Tvůj exmanžel (všimni si, že ty ho stále tituluješ "manžel"...) je nyní už někdo úplně jiný a stejně jako se nevrátí odteklá voda v potoce, nevrátí se zpátky ani ta původní hezká a spokojená léta. Ale jen si vzpomeň, v tom soukromém dopise bylo i pár odstavců, které dokumentovaly i to, že je v podstatě velký sobec, že ve všem naprosto upřednostňuje sebe - a to i před vlastními dětmi... A to, že nasekal dluhy, aniž by se sebeméně staral, kdo je bude platit? To bys mu taky byla schopna odpustit? Aničko, velký průšvih je, že jste to uspořádali tak, že se i když málo, tak ale pravidelně stýkáte, a ty neustále žiješ v jakési iluzorní naději, že jednoho dne se ta ošklivá housenka zakuklí a vyleze z ní nádherný, hodný, pečlivý, starostlivý... atd. atd... Ale ne, bude to zase jen přelétavý motýlek, který klidně odletí jinam, protože na téhle adrese ho to už nebaví. Takže holka - jsi mladá, nesmírně nadaná a talentovaná, začni se věnovat nyní přednostně sobě. Ano, a to říkám zvláště důrazně. A myslím tím, že i o něco víc, než dětem. Protože pravděpodobně je nyní obléváš velkou přemírou své lásky. Uvědom si, že tolik, kolik ti je dnes, ti už nikdy nebude, že léta, která se protrápíš a která se dobrovolně stáváš jeptiškou, ti nikdy nikdo nevrátí. Děti dospějou, budou mít své zájmy a starosti, a pak najednou budeš sama. Zoufalá a schovaná někde v koutě s antidepresivy nebo flaškou. A to snad nechceš, nebo ano? Tak přestaň uvažovat o tom, že bys ho mohla vzít zpátky. Na to je mnoho hezkých pořekadel - Starého psa novým kouskům nenaučíš, Čím hrnec navře, tím už navždy smrdí... atd. atd. Začni zase žít svůj život, nežij jen dětmi a marnou nadějí! d@niela (a ozvi se zas, určitě!)
|
