O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

LEVICE I PRAVICE VE SPOLEČNOSTI BASTARDŮ PDF Tisk E-mail
Středa, 14 září 2016
Přejít na obsah
LEVICE I PRAVICE VE SPOLEČNOSTI BASTARDŮ
Strana 2
Strana 3
Politické směry, typické pro demokratické období, jsou na sestupu a slábnou se slábnutím moci státu a účinnosti demokratických orgánů. Levice a pravice se vztahuje k uzavřenému státu, kde státní moc je dostatečně silná a nakonec rozhodující. Když ovšem je stát stále více zavázán různými mezinárodními závazky a ztrácí suverenitu, musí dokonce prosadit věci, které lid nechce (přijmutí migrantů), jsme v situaci, kdy vnitřní záležitosti státu dobře popsané soutěží klasické levice a pravice, přestávají fungovat a na přetřes se dostávají vnější problémy zasahující jak přirozeně tak i vnuceně.

 

 

 

 


Levice a pravice nepřestávají fungovat a jejich soutěž nenabývá podřadného charakteru kvůli nim samotným, ale kvůli vnějšímu světu, kvůli globalizaci a postupnému zařazování našeho národa do otevřeného světa, kde už občané nebudou moci nic prosadit, protože demokracie je záležitostí pouze uzavřeného státního útvaru. Kosmopolité nám lžou, když mluví o svobodě v otevřeném světě. V globálním prostoru není demokracie ani svoboda. Demokracii dělají jen státy a svobodu buď zajišťují, nebo ne. Zvnějšku lze suverenitu států jen omezovat. Cestování není svoboda sama od sebe, je zajištěna vždy jen proto, že státy, které cizinec navštíví, případně v nich pracuje, nějak svobodu zajišťují, ale otevřený svět sám o sobě nic není, nic nezajišťuje, proto též otevřené hranice nic neznamenají než jen to, že se nemusí ukazovat pas.

 

 

Kosmopolitismus a omezování suverenity

 

  Kde se vlastně bere současný myšlenkový globalismus a odkud vlastně vychází všechny ty kosmopolitní ideály stavící se proti projevům národní suverenity? Profesor Bělohradský (Právo 13 – 14. srpen 2016) popisuje vznik globálně myslících lidí takto: „Vektorem osvícenecké legislativy je abolicionismus – osvobození každého jednotlivce na místních autoritách, osvobozující vůle přetnout pouta ke všemu co je místní, pokrevní, historicky omezené, co nemůže být vykázáno jako legitimní před tribunálem rozumu a vlastní zkušenosti.“ Dále pan profesor uvažuje: Multikulturalismus je matoucí výraz, v podstatě jde o jakýsi multitradicismus. Pluralita tradic však vede k relativizaci. Kultura potom je vzpourou proti tradici, zaniknou tradice etnik a vytváří jakousi novou globalizovanou kulturu, která je založena na kreolizaci.

 

Tento výraz je jakási bastardizace všech tradic, tedy nikoliv soužití mnoha tradic, ale degradace tradic. Pan profesor pokračuje: „Vzniká jakýsi postmoderní démos – společenství těch, kdo prohlédli relativitu všech tradic a vzbouřili se proti jejich nároku být pány našeho (s)vědomí. Ta vzpoura je nakažlivá a právě nakažlivost vzpoury proti tradicím v pestrém nekonečnu svých potřeb je univerzálním základem západní demokracie.“

 

  K tomu dodávám: I když existovala v západní společnosti vzpoura proti tradici, vždy končila v kultuře, která novou tradici vytvořila a umístila do kolektivu národního nebo státního, do stálého neměnného kolektivu ukořeněného v domově. Tak se to dělo celou historii, vyjma zlomových okamžiků někdejší tvorby evropských etnik po velkém stěhování národů. Kreolizace v Evropě nebyla nutná, kreolizací však vznikla americká tradice, současným lidem blízká, protože je nová, nikoliv proto, že je kreolská (mající smíšený základ). Avšak současná vzpoura má jiný charakter, nemění jen tradici uvnitř svého národního prostoru, ale charakter vzpoury je proti existenci národa samotného (národ sám je tradicí, proti které se vede vzpoura) a nahrazení jej otevřeným světem. Je to vzpoura, která nikdy nebyla, a nelze ji ztotožňovat s předchozími. Prostředím současné vzpoury a rodištěm bastardizace také není (alespoň v Evropě) nějaké výrazné admixture různých tradic na jednom místě, ale světový komunikační prostor, ve kterém se tradice střetávají.

 

Proto kulturní bastardové smýšlí kosmopolitně na rozdíl od produktů vzpour předchozích. Vzpoura má v pozadí hédonický podtext, jde o zbavení se zátěže rodiny, tradic, závazků k domovu a národu, využití volného světa k přemisťování se podle výhody. Vzpoura není pro nikoho jiného než pro jednotlivce samého jako konečný výraz individualismu, je to vzpoura končící „odloučením“ od kolektivu národního a státního, „odloučením“ lidí od sebe (což se projevuje politickou neangažovaností, neschopností se shodnout, rozkladem a nezakládáním rodin, ve svém výsledku nízkou porodností a špatnou výchovou dětí). Tento fenomén je součástí jakéhosi celkového „odloučení od všech jednotlivce přesahujících hodnot“.

 

  Tito „odloučení“ lidé, kteří se zbavili závazků, pohlížející shora na svět jako na počítačovou hru, mohou sice hodnotit svět nezávisle na svém původu a stát se nějakými „nezávislými soudci národů“, „vysokými humanisty“, „bojovníky za lidská práva“, ale jejich životnost je omezená. Taková generace hédonických a nihilistických kulturních bastardů nemůže být základem čehokoliv budoucího, nedokáže se bránit (nemá co bránit) a postupně vymře, částečně fyzicky a částečně zařazením do cizích kultur. Bude tak dlouho „nezávisle“ a „humánně“ posuzovat jevy, až ji převálcují etnika, která se na bastardizaci nepodílela. Bohužel to není jen několik „soudců“, ale celá generace mladých.

 

Současná vzpoura nenese s sebou nový řád, nese jen ideologii. Lidská práva nejsou řád, protože neobsahují povinnosti, nemají systémový charakter, nejsou definována občansky v plné šíři práv a povinností, ale kulturní bastardi si představují, že je budou shora vnucovat a trestat nedodržování, včetně samozřejmě všech projevů, které se jim nelíbí. Pokud už projevili toto chování (viz Dienstbierova radost z toho, že může trestat Babiše za jeho výroky o rómském holocaustu), vidíme, že se opírají o síly nedemokratické, vnější, mocenské, zcela mimo občanskou společnost, a také samozřejmě proti vůli většiny, která chápe, že se jedná o omezování její svobody.

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]