 Je úpadek lékařské etiky jen dalším příznakem celkového úpadku západní civilizace? Jak ukazuje případ z Německa (to neznamená, že se to nemůže stát u nás), je možno chorobu vypěstovat, aby se následně vydělalo na léčení. Zdravotnictví, oblast dosud mimo úpadkové jevy, nemůže zřejmě zcela ignorovat celkový úpadek, ale je nejspíše indikátorem, že už to zašlo hodně daleko.
Když naši lékaři opustili své pacienty, aby odešli do zahraničí za většími penězi a dokonce jim to nikdo nevyčítal, uvědomil jsem si, že se děje něco nekalého. Další vývoj to jen potvrzuje. V tomto článku nekritizuji ty lékaře, pro které lékařská etika na prvním místě stále platí. Úpadek postihne každého Jak jednoduché se najednou jeví vydělávání peněz v komoditě, ve které se náhle překročí morální mez, která byla celé dlouhé věky nepřekročitelná. Lékaři bohaté pacienty s chorobou ledvin snadno přesvědčí, že potřebují dialýzu a potom se jim navrhne transplantace. To vše samozřejmě za velké peníze. Ostatní nemajetní pacienti se odsunou v pořadí transplantací, někteří z nich mezitím zemřou a transplantace se provede těm, kteří ji zatím nutně nepotřebují, ale zaplatí. To se může dít s jakoukoliv chorobou, samozřejmě peníze nejsou tak závratné jako v případě transplantace. Princip je ovšem stejný. Nemysleme si, že úpadek civilizace a celkové morálky nepocítí bohatí, že peníze je zachrání. Právě uváděný příklad jasně říká, že obětí jsou především bohatí, protože ti peníze mají a jsou tedy na prvním místě vydírání, útoků, manipulací a zločinů. Má-li si někdo v klidu užívat peněz, musí žít ve společnosti, kde platí právo a morálka, jinak jsou i velké peníze k ničemu. Zdravotnictví nebylo a nemohlo být za peníze. Proto jej také vykonávali obvykle členové církví (kláštery) jako dobrovolnou službu. Zdravotník měl v každé normální mravné společnosti zvláštní postavení. Na vojně neběhal po cvičišti v bahně, ale dělal svoji profesi. Zároveň s nabídkou pracovního místa dostal byt (to se sice ve velkých městech nedělo, ale v méně lukrativních místech ano). Celá společnost si jej vážila, sousedé se k němu chovali uctivě. Bylo trapné, když komunistická společnost si práci zdravotníků nevážila a málo je platila. Správně musí dostat lékař slušný plat, který se odvíjí od úrovně společnosti, ve které žije, aby byl „na úrovni“, což ovšem neznamená, že musí „hrabat prachy“ a také s tím počítat nemůže, zato má jakousi jistotu. Tak jako všechny veřejné profese nemůže srovnávat svoji životní úroveň s Amerikou nebo Německem, ale se svými sousedy ve svém městě nebo obci. To samozřejmě platí pro úředníky, soudce a advokáty také. Stížnosti by se měly řešit v případě, že se veřejné služby opravdu špatně platí, zneužívá se morálky těchto lidí. Nechci tedy tvrdit, že stávky lékařů jsou vždy jen neoprávněné. Vždy ovšem jen, když srovnání se svým okolím vyznívá jako podhodnocení. Zapracovaný lékař musí mít příjmy vyšší střední třídy ve vlastní zemi nikoliv ve srovnání s cizinou. Různé zavádění trhu do zdravotnických služeb je zhoubné. Pacient by měl platit nelékařské služby a nějakou přiměřenou spoluúčast znemožňující nadužívání. Lékař nemůže být podnikatel, rozkládá to jeho morálku, musí se věnovat své profesi bez nějakých jiných úmyslů, prostě pokračovat v praxi klášterů. Globalizace - snadný přesun člověka kamkoliv bez jakékoliv závislosti na prostředí, ze kterého vyšel, je zhoubou evropské civilizace. Zatím na ní vyspělé země západní Evropy vydělávají, brzy ale na ně dojde také (jak ukazuje případ německých bohatých pacientů), protože úpadek je minout nemůže. Veřejně činní lidé dělají „službu lidu“. Zní to sice komunisticky, ale u nás zároveň s odsouzením komunistických idejí se odsoudila jakákoliv sounáležitost mezi lidmi a tím se vlastně komunistický režim postavil do lepšího světla, protože on sounáležitost hlásal. Nedivme se, že lidé volí komunisty, očekávají totiž především návrat lidské solidarity. Další hřebík do rakve liberalismu a dalším stupněm k návratu komunistů jsou právě tyto případy rozpadu morálky. Všechny liberální politické strany a také ty, které si říkají konzervativní (většinou jimi nejsou) nikdy po převratu nemluvili o lidské sounáležitosti. Poslední takové projevy byly za první republiky, kdy se liberalismus spojoval s vlastenectvím a tím se požadovala jakási národní soudržnost a solidarita. Po pádu komunismu bylo vlastenectví prohlášeno za sprosté slovo nejspíše také proto, že jej komunisté často používali. Pádem vlastenectví padl poslední svorník mezi lidmi, poslední už dosti omšelá výzva k sounáležitosti. Samotné občanství na to nestačí, mechanická příslušnost ke společenstvu neznamená ještě niterný vztah solidarity. Většinou evokuje pouze využívání státu jako „dojné krávy“. Jiný druh celonárodní sounáležitosti, vyjma požadavků na státní výdaje, není. Sounáležitost v rámci fotbalových klubů, hospodských partiček a ekologických nátlakových skupin k ničemu nevede. Takový pojem občanství, které občanskou zodpovědnost nevyžaduje a občan jen natahuje ruku a stěžuje si na státní politiku, je spíše cestou k chaosu, který úpadek nezastaví. Veřejné finance se touto cestou rychle spotřebují a ruka se potom natahuje do prázdna za hlasitého reptání bez představy, že by se měla také přiložit k dílu. VLASTIMIL PODRACKÝ (pokračování zítra)
|
