Nikde žádná známka kempu, a tak jedeme polní cestou kus dál a vjíždíme do jakéhosi oploceného dvora s cedulí, která hlásá, že zde prodávají ryby. Zastavíme u sádek plných pstruhů, kteří mají téměř černou barvu. Z nedaleké chalupy vychází obtloustlá ženščina, které se jdeme zeptat na možnost kempování. Okamžitě nás obklopí psi, z nichž jeden - odrostlé štěně - mě poměrně neurvale okusuje nohu a botu.

     Pejsky hladím a přemýšlím, kolik tak asi chytnu blech. Žena neumí anglicky ani německy, a tak se domlouváme česko-rusko-bulharsky (docela nám to jde). Dozvídáme se, že kempovat můžeme kdekoliv, což je dokládáno rozsáhlým pohybem paže. Ptáme se na cenu, na což žena odpovídá, že 5 Leva za všechny (1 Leva = 14,35 Kč). Směšnou sumu platíme a až později zjišťujeme, že zcela zbytečně, protože kemp je divoký a tahle žena z rybárny s ním ani nemá nic společného. Ale co, aspoň jsme přispěli na rozvoj její chudé domácnosti.

     Ptáme se ještě, zda můžeme rozdělat oheň, to ale zamítá – v národním parku se oheň rozdělávat nesmí. Nabízí nám, že si můžeme uvařit u ní, přičemž ukazuje na plechový zrezivělý gril, pohozený u jakési boudy. Raději nasedáme do auta a odjíždíme si hledat místo k noclehu.  

     Projíždíme přes rozsáhlou louku kolem kamenité Rilské říčky, kde jsou poměrně hustě rozmístěné dřevěné stolky a lavičky, u kterých v sezóně lidé stanují. Teď je tu ale pusto a prázdno, pouze v jednom místě mají nějací Bulhaři piknik a o kousek dál se jiní cachtají v potoce.

     Nikdo z nich však nevypadá jako potencionální spolunocležník, z čehož máme radost. Zastavujeme poblíž dřevěného altánku s pramenem nějaké zázračné vody.   Na altánu je cedule s označením Národního parku a s pokynem, že máme udržovat čistotu. Tu tady ale nedodržuje nikdo ani náhodou. Všude se válí plno odpadků a pro nás je to dost tristní pohled. Na našich toulkách českou přírodou nás dokáže rozčílit jeden odhozený papírek od tatranky či PET láhev, a tady jsou všeho podobného haldy. Vybíráme si místo, kde je poměrně čisto a také je příhodný plac pro postavení stanů.

     Chlapi si fotí panorama rilských vršků vykukujících za nedalekým lesem a Terka se ubírá přímo do něj, aby vykonala tolik oddalovanou potřebu. Záchody v tomto kempu pochopitelně nejsou.

     Na tábořišti je betonová skruž se zbytky popela, takže v těchto místech se s největší pravděpodobností oheň rozdělávat může. My ale nakonec netopíme a vaříme si na plynu nějaké dehydratované jídlo, přičemž za doprovodu mohutného slinění vzpomínáme na ty nádherné pstruhy v sádkách.   Také si dáváme do ledové vody v řece chladit nějaké pivko a víno na večerní siestu. Navštěvují nás dva psi, kteří přišli bůhví odkud. Jsou přátelští a vrtí ocasy,  když ale zvedáme ruku k pohlazení, krčí se strachy. Je poznat, že spíš než pohlazení, dostává se jim tu bití.    Házíme jim nějaké jídlo, musí být velice hladoví, protože hltavě žerou i suchý chléb. Jeden pes pak odbíhá, druhý si ulehá kousek od nás a pospává. Jsme rádi, že budeme mít hlídače, protože najednou kolem nás postupně projíždí několik aut, ze kterých si nás velice zvědavě prohlížejí jejich řidiči.