Brexit, jako viditelný signál návratu uzavřenosti, zároveň s množícími se nacionalistickými projevy v různých zemích, nám ukazuje, že začíná z nitra národů vystupovat něco mimo oficiální ideologii kosmopolitismu. Brexit není, stejně jako jiné separatistické projevy, nějakým organizovaným konspiračním převratem, ale výrazem vůle většiny vyspělého národa. Kosmopolitismus ovšem mrtev není a jak je vidět na výsledcích hlasování, jeho vitalita ještě neskončila.

Žijeme v širším dobovém paradigmatu vyznačujícím se civilizačním zlomem způsobeným globalizací. Technické prostředky dovolují snadnější komunikaci a cestování, taktéž doprava bez překážek může dnes zajistit světový obchod. Nová generace, vychovaná v tomto prostředí, se už chová jinak, odložila staré hodnoty a přijala nové.

Moc se přesunula od států k anonymním globálním oligarchům a jejich pravé ruce – bruselským byrokratům. Občané jsou proto znechuceni politikou, protože nemohou prosadit svoje zájmy. Obviňují kdekoho, ale ti, kteří mohou za základní problémy, nesedí nikde v dosahu institucí státu ani občanů samotných. Výkon povinností státu k občanovi se stává stále více problematickým.

Tento jev se stává stále zřetelnějším, Evropská unie jej urychluje, vystavuje do popředí svoje administrativní opatření, kterými nahrazuje demokraticky zvolené orgány a poutá na sebe hněv, ačkoliv dělá jen to, co internacionalizace žádá, vlastně vytváří její laboratoř, jakousi předzvěst světové administrativní moci.

Ve hře jsou dva fenomény, jedním je otevřenost hranic, druhým bruselská administrativa. Bylo by velmi dobře, kdyby bylo možno se zbavit bruselské administrativy, ale zachovat otevřenost. To ovšem není možné. Když zmizí nadvláda Bruselu, vzniknou hranice pro východoevropské pracovníky, o jejichž statutu bude rozhodovat britská administrativa, vznikne mnoho jevů uzavíracího charakteru. Brusel je tedy jakýmsi garantem otevřenosti, přináší pozitiva i negativa, ale určité uzavření brexitem je nezvratné.

A tak se projevuje pomalu rozdělení na ty, kterým otevřenost vyhovuje a bruselská administrativa nevadí, a na ty, kterým vadí především bruselská administrativa a v některých případech i otevřenost hranic, z čehož vyplývá požadavek na návrat suverenity státu. Tyto skupiny se od sebe stále více oddělují v souladu s tím, jak se globalizace prosazuje a jak se snižuje rozhodovací pravomoc státu a tím i možnost občana se účastnit procesu řízení svého osudu.

Tak vzniká příkop mezi kosmopolitismem a nacionalismem. EU se stává vystrčenou lící, která schytává facky rozdávané nacionalisty za internacionální a integrační vývoj, který nemůže být v podstatě jiný než ten, který je; lze pouze jen otěže povolovat nebo utahovat. Pochybuji, že nyní, po brexitu, najde EU jinou cestu integrace. Těsnější integrace souboru národů, které nemají jednotnou identitu, je buď nemožná, nebo vede k nedemokratickým způsobům vlády. Nemyslím si, že je nějaká třetí cesta, jsou pouze kompromisy.

Paradoxem je, že právě nedemokratický Brusel garantující otevřené hranice zvyšuje svobodu jednotlivce, ale omezuje svobodu národního kolektivu. To je zcela nové paradigma, dříve nevídané. Negativní vztah k Bruselu tedy budou mít především ti, pro který je důležitý národní kolektiv, demokracie a státní samostatnost (které zde nazývám nacionalisty), zatímco pozitivní ti, kteří nejsou spojeni se svým národem, jeho osud je příliš nezajímá, jsou ukotveni ve světovém prostoru (které zde nazývám kosmopolity - internacionalisty). Na první pohled jsou kosmopolité rozpoznatelní tím, že obvykle pro ně demokracie není nejdůležitějším poltickým prvkem, protože demokracie je bytostně spjata s národní svébytností.