O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

MOJE PUTOVÁNÍ SE ZVÍŘATY - 2 PDF Tisk E-mail
Pondělí, 08 únor 2016
Tak zas po nějaké době budu pokračovat ve vyprávění na téma „já a zvířata“. Byla jsem školačka, a v té době jsme měli doma pudlíka – vlastně pudlí slečnu.. Tenkrát jsme si – vy dvě se ségrou - psa prosadily s odvoláním na „kauzu oslík“- Takže jsem úplně sama nebyla. Jen to bylo zvíře celé rodiny, tak se do výčtu mých životních parťáků počítá jen částečně.

 

 

 

 

 

 

Uběhlo pár měsíců, narodil se mi malý sourozenec (věkový rozdíl nad 10 let) a mamka ho měla jako jedináčka. Snad se snažila dohnat to, co nám dřív dát nemohla (teprve budovali domov a peníze nazbyt nebyly, takže my byly takové děti s klíčem na krku – měla nás jako hodně mladá, v necelých 18 a pak ve 20).

 

Takže  „opatření“ ohledně mimča probíhala festovní, jako by šlo o první dítě. Kdo ho chtěl pochovat, nebo být u jeho koupání, musel být zcela zdráv a vybaven rouškou. V rámci těchto „miminkovských manévrů“ bylo i opatření „pes musí na zahradu“, aspoň přes léto, než bude miminko starší.

 

Byla jsem ve čtvrté třídě  - pozdní jaro. Prázdniny klepaly na dveře a plán na ně byl jasný: koupání, toulání se psem, lelkování u vody a a a .. Jenže - jednoho dne vyjížděl táta někam a nezavřel bránu. Pudlice ve jménu spravedlivé uraženosti z nového bydlení venku, okamžitě utekla a srazilo ji auto (tak si to tedy pamatuji a vysvětluji já, protože normálně se od „svých lidí“ nehla – v tomhle bodě se s mamkou vždy přeme).

 

Pak bylo období temna – i v naší rodině jsou strašáci ve skříni, které nechci vytahovat. Mamka se věnovala převážně věcem mateřským, tudíž nebylo času na rodinu jako celek. Táta to pocítil taky a řešil věci, jak uměl. Zkrátka se udělala „tlustá čára“;  kdo uměl, odpustil – kdo ne, pohřbil to někam hluboko do svého nitra. Rodiče jsou spolu dál a toto tabu se nevytahuje.

 

Každopádně já (a hrdá na to nejsem) dokážu zašpuntovat svoji ulitu a vyrovnat se se spoustou věcí po svém. Tehdy jsem použila regulérně vydírání táty (za což se stydím ještě víc) a výsledkem bylo postavení kotce na zahradě a před koncem prázdnin jsem dostala štěně – fenečku takzvaného vestaje – možná znáte tuhle „rasu – vesnické tajemství“. No, jak dokládají dobové fotografie – největší podíl viditelných genů patřil jejím jezevčíkoidním předkům :-)

 

Malé kulaté nic jsem pojmenovala Rony a začala jsem to ošklivé cosi učit. Přijít, když zavolám. Sednout si za piškot … Jo, měla jsem velké plány. Pejska mne poslouchala přesně (nebo vlastně nepřesně, páč přesné datum jejího narození mi nebylo prozrazeno) do cca 9 měsíců.. Pak se promítnula její tvrdohlavá povaha loveckého psa, toužícího po samostatném rozhodování, putování i lovení, a všechny moje začátečnické chyby děcka. Jako psovod jsem neměla zkušenost, autoritu ani cvičák po ruce.

 

 

 

 

A tak mi začala Rony utíkat za zvěří a já ve snaze o ní nepřijít. přišla o možnost nechat psisko vylítat „na volno“. Toulala jsem se tedy s vodítkem (mě to tenkrát až tolik nevadilo, jen jsem měla touhu jít na cvičák a přijít na to, kde udělali soudruzi v NDR chybu. Poprvé mi přišlo nefér, že vesnice je tak daleko od města a já se na tamní cvičák sama nedostanu.

 

Dnes už vím, že pes se dá unavit i psychicky (a dokonce si to vyžaduje), a o to víc, pokud se nemůže unavit běháním bez vodítka. Tenkrát mi to ale nikdo neporadil a tak jedné krásné a hluboké noci – skoro nad ránem - se vzbudím a koukám do tmy. V podstatě nevím, proč nespím. Převalím se na druhý bok a pak už to slyším. Štěkot mé drahé paní psové se nese nocí.

 

Nezbylo mi než vstát z teplého pelechu, sejít do přízemí a .. otevřu dveře – vyhubuji hříšnici (která -  jak si naivně myslím, že takhle tedy nee, a je ticho). Skoro po paměti doputuji zpět do své postele. A postýlka ani nevystydla a já, spokojena sama se sebou, usínám sladkým spánkem.

 

Vystřízlivění přijde hned další noc a po ní další a další…

 

Jsem v situaci, kdy spím v obyváku na gauči (z něj vedou dveře na terasu, naproti které býval Ronyin kotec) a od dvou chodím v půlhodinových až hodinových frekvencích peskovat pejskovou. Ráno mám zalepené oči, usínám ve škole a zaspání se stává častější..

 

Navíc jsem „vyfasovala“ podmínku od rodičů – buď to zvládnu, nebo musí pes z domu (sousedé si kupodivu taky začali stěžovat). Proto došlo na noviny a Rony byla několikrát za noc „bita“ (tímto se jí do psího nebe omlouvám – odpusť mi prosím, neb jsem tenkrát nevěděla, co činím). Nejsem tyran, - to pro klid ochranářů, začínajících na mne sepisovat stížnost - a navíc je to již promlčeno :-)).

 

Pro pořádek ještě vysvětlení: prosím, neberte to, že byla nějak extra bita, že šlo o jako mlácení hlava x nehlava. Šlo spíš o „plácavý zvukový efekt“. Ale po pravdě, najít se tenkrát někdo, kdo by mi všechno vysvětlil... Stačilo říci, že.. Že moje běhání v noci ke kotci a pak navíc nadávání, bere pejska jako odměnu (i negativní pozornost je pozornost a je to pro ni lepší než samota), a mohla jsem si tuto kapitolu života ušetřit.

 

Jediné, co beru pozitivně, je to, že to cca po 2 – 3 dnech  téhle nevýchovy novinami,  zabralo a já se mohla vrátit ke klidnému nočnímu spánku ve své posteli.

 

Příhod, ve kterých to bylo „kdo z koho“ byla ještě spousta. Příhod plných pohody, sluníčka a užívaní si jeden druhého ještě víc. S věkem se Rony uklidnila – výlety, zážitky a vlastně veškěrý společně trávený čas (a to že byla starší a rozumnější) plus její postupně se snižující potřeba pohybu, mi nakonec přeci jen pomohlo ke šťastnému výsledku. K vychovanému parťákovi, chodícímu se mnou bez vodítka, s bonusem v podobě spousty zkušeností …

 

 

 


VERONIKA

pokračování co nejdřív, jen to napíšu Kiss

 

 

 

 

Komentáře (3)add feed
... : deeres
Měla si kliku, s jezevčíkem, obzvláště, když to je drsňák, je to
kdo z koho
až do konce jeho života. Jezevčík moc rád velí smečce, snad spíš fenky se dají ukecat k tomu, že velet bude člověk a ne chlupatec.
únor 09, 2016 12:32
Ne vždy se zadaří, : Milena.
já nemohu nevzpomenout, jak se nám v přítomnosti dětí utopila welšspringeršpanělka. Den předtím jsme jí nechali úspěšně odoperovat podkožní nádor na břiše. Druhý den šla s dětmi na náves, mě bohužel nenapadlo, že fenu napadne jít si zaplavat do rybníčka! S nasáklou srstí se hrabala ven na břehu, kde je prudký svah a než děti pro mne doběhly, byla mrtvá. Naštěstí jsme měli psy dva, takže to nějak děti přežily, ale dodnes mě mrzí, že jsem Astu s nima pouštěla...
Druhý případ byl, když jsem dcerám "slíbila" že z očekávaných hříbátek bude jedno starší a druhé mladší dcery, chtěla jsem je potěšit, a dopadlo to jinak. Jedno z hříbat nám asi 3 týdenní uhynulo.

Když to šlo, tak jsme malým dětem o zvířatech lhali - když jednoho z našich druhých psů přejelo auto, tak oficiálně si ho odvezla paní, co neměla žádného pejska nebo když hřebečka Goldan Cavaliera (o něm chystám 2. díl vyprávění o hřebcích) od nás jeho majitel odvezl na jatky, vymýšlela jsem si, jak se má dobře v novém domově.

Lhala jsem nerada, ale nač přidávat dětem další traumata?


únor 09, 2016 12:49
... : deeres
Vysoké břehy jsou nebezpečné i pro psy, kteří jsou vodomilní. Pointerka se nám málem utopila v nádrži pro hasiče, pozvolné betonové břehy,kluzké vodním slizem, sama nedokázala překonat a málem se mně tam utopila i dcera, když jí tahala ven.
Dalmatinka, ta mně skočila v zimě, kdy bylo mínus 10°C, nedopatřením, v rozběhu, z vysokého břehu za kachnama, u Trojské lávky a tam ta voda teče hodně prudce. Ta vodu nemusela, jen se jí podařilo vyhrabat, mazala domu a zmrazky z ní jen lítaly. Na kachny pak už vždycky kašlala.
V Motole se mně zase topil mrňous, oba psi jsou sice plavací, ale mrňous do vody vlezl první, protože bylo hodně vedro a ten větší pes skočil za ním a na něj. Já za nima nemohla, protože opět vysoký břeh a pěkně rozbahněný, to bych tam slítla taky. Nakonec se nějak vyhrabali, ale bylo to o fous.
Známá chová americké pitbully, teď má pár a říkala, že se jí předchozí fenka utopila. Tahle rasa prý vůbec neumí plavat, mají tak těžký zadek, že je to stáhne ve vodě ke dnu. Já si vždycky myslela, že psi umí plavat všichni, akorát, že některé rasy vodu nemusí. :-
únor 09, 2016 16:38
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]