 Vlastně ani nevím, jak začít. Kdy začala ta moje nemoc zvaná „Život se zvířaty“... První, na co si vzpomínám, byla má nejoblíbenější hra ve školce byla na Gora (v televizi právě frčel seriál Goro, bílý pes. Pamatujete si na něj?). Spolužák, který představoval Gora v mém vysněném světě, byl (dle pár záblesků vzpomínek) mojí první platonickou láskou...
Co si vybavuji dále, tak jsme se hodně stěhovali. Jednou jsem se pokusila počítat, a jen do první třídy jsem to bylo kolem 10 míst, zvaných domov. Nevím, zda je to normální, ale jsem vlastníkem pouze drobných vzpomínek na ta různá místa. Jen střípky toho nej, co stálo za to si pamatovat. Na školku, kde se odpoledne chodilo „ven“ ke zřícenině hradu, kde jsem se na nádvoří proháněla v rytířské zbroji na koních – ve „svém“ snovém světě samozřejmě. Nebo když jsme ještě bydleli u babičky a sousedovic holčina (výtvarně nadaná) mi nakreslila houf barevných poníků, se kterýma jsem prožívala další dobrodružství v jejich zemi... Ale to už jsem trochu utekla od tématu, ale snad to dokazuje, že zvířata mne provázela od nepaměti, i když jsem vlastně žádné neměla. Když už jsem byla v „předškoláku“, čili skoro velká holka, bydleli jsme v jednom podhorském městečku. To byla jedna z těch dob dětství, na kterou mám vzpomínek více. Mamka se totiž stala skautskou vedoucí a já (i když věkově nemaje správný věk) mohla jezdit na chaty a chodit na schůzky jako ostatní. Protekce, uznávám. A při stezce odvahy (v noci po lese) jsem jako jediná měla privilegium baterky :-)) A pak to přišlo – tedy další stěhování. Ani už nevím proč a zač. Pamatuji si jen, jak jsme hystericky protestovaly. Já a moje sestra. A jak nám to nebylo nic platné. Nakonec jsem byla „uplacena“ slibem, že mi v novém domově (měl být na vesnici), naši pořídí oslíka. Náhle vše dostalo jiný rozměr a už jsem se stěhování nemohla dočkat. Přestěhovali jsme se do patra firemního dvojdomku a oslík se nekonal. Zrada pro moji duši to byla obrovská. Pamatuji si ji dodnes.
Uběhlo pár let a já chodila do školy. Bydleli jsme tentokrát zas ve vesnici, kde jsme měli příbuzné (mamka bratra a tátu, u kterého naši v té době pracovali). Mohla jsem si půjčovat „na venčení“ strejdova psa NO. Moje první skutečné a objevné cesty do „psí duše“. Sebevědomí, když jsem kráčela s majestátním psem „na volno“ a slyšela jsem poznámky: „krásný pes a vede ho kočka“.. V té době (to už jsem navštěvovala ZŠ) domluvil ředitel školy pionýrům (byl jejich vedoucí), kroužek u soukromníka „péče o koně a jízda“, aneb kdo má zájem, může chodit pomáhat, něco se dozví a možná se i sveze. Od té doby jsem neměla chvilku klidu. Pionýr jsem nebyla, bylo to v rozporu s přesvědčením rodičů (já bych asi pro koně zapomněla i na své působení ve skautu - já z toho ještě neměla rozum). Vím jen, že jsme byli velmi politicky nekorektní rodina. Táta se pokusil „zdrhnout“ ještě než jsem se narodila, ale babička a děda ho tenkrát z Rakouska přivezli zpět. Přesvědčili ho, že kvůli rodině to nemůže udělat. Děda by přišel o práci ve výzkumu a vlastně by tu po něm zbyla potopa. A tak se vrátil. Jeho bratranci ne a mají se v Kanadě dodnes parádně. Oženil se s mamkou (ta navzdory tomu, že děda-její táta byl vojenská šarže a u komunistů byl).  Takže moje vyhlídky na splnění snu nebyly růžové. Starší sestra tenkrát chodila na gymnázium a začala se už zajímat o kluky. Já, s klíčem na krku, se snažila dostat ke koním a mamka zrovna otěhotněla. Naši začali stavět dům a tak jsme se konečně připoutali k určitému místu. Nakonec se mi to podařilo – nebyl takový zájem ze strany dětí jak se čekalo a já kamarádila s ředitelovou dcerou. Která tam chodit chtěla a neměla s kým. Dostali jsme přidělený den – středu – ve který jsme mohli chodit do stájí pomáhat. V maštali stáli tři konští velikáni a dva poníci. Starý pán, co to vedl, nás naučil, že koně mají být pro radost. Že jejich duši škodí násilí a že člověk TO v sobě má a nebo ne. Většina dětí TO neměla. fotka je z doby pozdější, ale koníček stejně nádhernej Chodit za každého počasí vyvážet koblížky ze stání, čistit prach ze sametové srsti a koukat do hlubokých koňských očí, je výsadou těch, jež to dokáží ocenit. I když jim při tom třeba drkotají zuby zimou a čvachtá v botách. Ač to nechápu, větší části lidstva to za to nestojí … Příhod byla spousta, nebudu vypisovat všechna ta dobrodružství. Ale - pak přišel rok, kdy umřel strejdův NO (to jsem už chodila ke koním půl roku) a za pár měsíců i starý pán. Jeho synové (tehdy tak 25 letí) jezdili taky, ale „otravovat s kroužkem“ se nechtěli. Já tam pár týdnů ještě docházela, neb jsem tam byla víc než přidělené středy. Takže jsem byla v té době (co se péče o koně) samostatná a nepotřebovala jsem až takový dozor. Pak došlo i na mne. Koně byli na větší ježdění staří, tak šli pryč... Majitel domu si pořídil pro svoji potřebu „mladší model“ a já byla opět sama na světě... VERONIKA pokračování co nejdřív, jen to napíšu 
|