O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

MOJE PUTOVÁNÍ SE ZVÍŘATY - 1 PDF Tisk E-mail
Neděle, 24 leden 2016
Vlastně ani nevím, jak začít. Kdy začala ta moje nemoc zvaná „Život se zvířaty“... První, na co si vzpomínám, byla má nejoblíbenější hra ve školce byla na Gora (v televizi právě frčel seriál Goro, bílý pes. Pamatujete si na něj?). Spolužák, který představoval Gora v mém vysněném světě, byl (dle pár záblesků vzpomínek) mojí první platonickou láskou...


 

 

 

 

            Co si vybavuji dále, tak jsme se hodně stěhovali. Jednou jsem se pokusila počítat, a jen do první třídy jsem to bylo kolem 10 míst, zvaných domov. Nevím, zda je to normální, ale jsem vlastníkem pouze drobných vzpomínek na ta různá místa. Jen střípky toho nej, co stálo za to si pamatovat. Na školku, kde se odpoledne chodilo „ven“ ke zřícenině hradu, kde jsem se na nádvoří proháněla v rytířské zbroji na koních – ve „svém“ snovém světě samozřejmě. Nebo když jsme ještě bydleli u babičky a sousedovic holčina (výtvarně nadaná) mi nakreslila houf barevných poníků, se kterýma jsem prožívala další dobrodružství v jejich zemi... Ale to už jsem trochu utekla od tématu, ale snad to dokazuje, že zvířata mne provázela od nepaměti, i když jsem vlastně žádné neměla.

 

            Když už jsem byla v „předškoláku“, čili skoro velká holka, bydleli jsme v jednom podhorském městečku. To byla jedna z těch dob dětství, na kterou mám vzpomínek více. Mamka se totiž stala skautskou vedoucí a já (i když věkově nemaje správný věk) mohla jezdit na chaty a chodit na schůzky jako ostatní. Protekce, uznávám. A při stezce odvahy (v noci po lese) jsem jako jediná měla privilegium baterky :-))

 

            A pak to přišlo – tedy další stěhování. Ani už nevím proč a zač. Pamatuji si jen, jak jsme hystericky protestovaly. Já a moje sestra. A jak nám to nebylo nic platné. Nakonec jsem byla „uplacena“ slibem, že mi v novém domově (měl být na vesnici), naši pořídí oslíka. Náhle vše dostalo jiný rozměr a už jsem se stěhování nemohla dočkat. Přestěhovali jsme se do patra firemního dvojdomku a oslík se nekonal. Zrada pro moji duši to byla obrovská. Pamatuji si ji dodnes.

 

            Uběhlo pár let a já chodila do školy. Bydleli jsme tentokrát zas ve vesnici, kde jsme měli příbuzné (mamka bratra a tátu, u kterého naši v té době pracovali). Mohla jsem si půjčovat „na venčení“ strejdova psa NO. Moje první skutečné a objevné cesty do „psí duše“. Sebevědomí, když jsem kráčela s majestátním psem „na volno“ a slyšela jsem poznámky: „krásný pes a vede ho kočka“..

           

            V té době  (to už jsem navštěvovala ZŠ) domluvil ředitel školy pionýrům (byl jejich vedoucí), kroužek u soukromníka „péče o koně a jízda“, aneb kdo má zájem, může chodit pomáhat, něco se dozví a možná se i sveze.  Od té doby jsem neměla chvilku klidu.

 

         Pionýr jsem nebyla, bylo to v rozporu s přesvědčením rodičů (já bych asi pro koně zapomněla i na své působení ve skautu - já z toho ještě neměla rozum). Vím jen, že jsme byli velmi politicky nekorektní rodina. Táta se pokusil „zdrhnout“ ještě než jsem se narodila, ale babička a děda ho tenkrát z Rakouska přivezli zpět. Přesvědčili ho, že kvůli rodině to nemůže udělat. Děda by přišel o práci ve výzkumu a vlastně by tu po něm zbyla potopa. A tak se vrátil. Jeho bratranci ne a mají se v Kanadě dodnes parádně. Oženil se s mamkou (ta navzdory tomu, že děda-její táta byl vojenská šarže a u komunistů byl).

 

 

 

 

            Takže moje vyhlídky na splnění snu nebyly růžové. Starší sestra tenkrát chodila na gymnázium a začala se už zajímat o kluky. Já, s klíčem na krku, se snažila dostat ke koním a mamka zrovna otěhotněla. Naši začali stavět dům a tak jsme se konečně připoutali k určitému místu.

 

         Nakonec se mi to podařilo – nebyl takový zájem ze strany dětí jak se čekalo a já kamarádila s ředitelovou dcerou. Která tam chodit chtěla a neměla s kým. Dostali jsme přidělený den – středu – ve který jsme mohli chodit do stájí pomáhat. V maštali stáli tři konští velikáni a dva poníci.

 

           Starý pán, co to vedl, nás naučil, že koně mají být pro radost. Že jejich duši škodí násilí a že člověk TO v sobě má a nebo ne. Většina dětí TO neměla.

 

 

fotka je z doby pozdější,

ale koníček stejně nádhernej

 

 

          Chodit za každého počasí vyvážet koblížky ze stání, čistit prach ze sametové srsti a koukat do hlubokých koňských očí, je výsadou těch, jež to dokáží ocenit. I když jim při tom třeba drkotají zuby zimou a čvachtá v botách. Ač to nechápu, větší části lidstva to za to nestojí …

 

            Příhod byla spousta, nebudu vypisovat všechna ta dobrodružství. Ale - pak přišel rok, kdy umřel strejdův NO (to jsem už chodila ke koním půl roku) a za pár měsíců i starý pán.

 

     Jeho synové (tehdy tak 25 letí) jezdili taky, ale „otravovat s kroužkem“ se nechtěli. Já tam pár týdnů ještě docházela, neb jsem tam byla víc než přidělené středy. Takže jsem byla v té době (co se péče o koně) samostatná a nepotřebovala jsem až takový dozor. Pak došlo i na

mne. Koně byli na větší ježdění staří, tak šli  pryč...

 

          Majitel domu si pořídil pro svoji potřebu „mladší model“ a já byla opět sama na světě...

 

 

VERONIKA

pokračování co nejdřív, jen to napíšu Kiss

 

 

 

 

 

 

Komentáře (18)add feed
moc hezké, : Eva12
tolikrát jsme se nestěhovali, ale také dost. naši taky nebyli ti praví a tak se jezdilo za prací. Jenže my bydleli většinou ve měste, takže zvířátka ani ťuk.
Těším se na pokračování.
leden 25, 2016 08:16
o koních? : Milena.
Tak to se těším. Taky bych toho měla na romány, ale musím postupně. A ráda si tedy zatím přečtu o jiných koňských láskách.
leden 25, 2016 08:42
Veroniko, : deeres
příjemné čtení, těším se na pokračování. Koně jsem nikdy neměla, jenom jako malá holka, jsem párkrát na nich jela, když je bratranci o prázdninách jezdili z Ledčic plavit do Vltavy u Mlčechvostů. Bratranci byli o hodně starší a prcka sebou nikdy nechtěli. A nakonec děda o koně stejně přišel, protože v JZD potřebovali tažné koně a ne jezdecké. A pak ani ty tažné.
Ale protože jsem zvířátkomilná, naší domácností prošlo ledacos, od rybiček a andulek, přes strašilky, morčata a kočky až ke psům.
leden 25, 2016 11:19
deeres : Justík
Je to jen takové zachycení toho, co si pamatuji.. Určitě to je již dobou zkreslené a taky člověk si rád pamatuje to pěkné, to horší má tendenci zapomínat. Jinak naše rodina byla "zvířátková" jen částečně. Víc se objevoval povzdech "po kom to dítě je"..
leden 25, 2016 11:38
Veroniko, : deeres
i u mé mámy to byl podobný povzdech. Bílé myšky mně spláchla do záchodu a kočku vyhnala na zahradu do vnitrobloku, protože kočka do městského bytu nepatří. Naštěstí se jí někdo útlocitnější, než byla moje máma ujal.
Jen jsem se osamostatnila, nastala přehlídka živočichů v mém bytě a dcera to podědila a tak většina zvířectva, co u nás skončila, byla bezdomovci a holka je odněkud přitáhla s tím, že je někdo vyhodil, nebo vyhodit chce.
leden 25, 2016 12:01
Ahoj Justíku... : Vodoměrka
už jsem tě tu dlouho neviděla - nečetla... naposledy si vybavuji, jak jsi popisovala, jak jsi to své "chlupaté telátko" zachraňovala z přehrady... tak tě zdravím a pesana pěkně podrbej za ušima... smilies/smiley.gif
leden 25, 2016 12:49
Vodoměrko : Justík
Taky tě zdravím. To víš, tiše čtu a koukám, jak život jde v obou nesmyslných táborech kudlánků.. Nemám ráda extrémy a škatulkování. Jen mi to nedalo, abych se nepokusila "pomoci" Danielce když marodila a chtěla nějaké články. No a s tím mým časovým vytížením to dopadlo až teď. navíc nevím, zda se to číst dá a jestli to zajímá.. tak jsem to nechala na ní.
Mimochodem, chlupa už mám jiného smilies/sad.gif Ale o tom život je. Plemeno je to stejné, takže to není až tak fotka mimo. I když pár let stará bude :-)
leden 25, 2016 14:22
derees : Justík
když ono to nakonec bylo jinak. Já po kom měla být, jen jsem to v té době nevěděla. A ani nevím, zda se k tomu ve vyprávění chci dostat. Je to totiž dost spletité a já se chtěla držet pouze zvířecí linie příběhu - teda života :-)
leden 25, 2016 14:24
Justíku, : Vodoměrka
tak my máme pořád to naše rezaté psisko... Keš bude mít 15 let... ale jak vidí fenku, zapomene na to, že je ctihodný kmet a předvádí se pořád... akorát je teda trochu nervní, když si ho fenečka nevšímá a tak štěká takovým tónem, že každý říká, že si stěžuje, chudák náš... hahahaha... no jo, no... letí to... prťata rostou, ze psa je dědeček a já jsem babička... tož sranda musí být, jak se u nás říká...
Jo, taky se dívám, jak se tu ty dva tábory perou a jak to převládá nad vším ostatním...
leden 25, 2016 15:01
Vodoměrko : Justík
On ten můj až takový dědeček nebyl. Ale to Ty věkem taky až tak babička taky nejsi pokud pamatuji :-)
Byl nemocný..
Nejde o to, že by témata měla být jiná, diskutéři jiní, ale jde o to nevybíjet si svoje frustrace. Já se ale nedokáži zařadit ani na jednu stranu, tak raději mlčím, no..
leden 25, 2016 15:08
Ahoj, : Lenka1
Justíku. Píšeš krásně, těším se na pokračování.
leden 25, 2016 21:01
Justíku : mia I
mám upřímnou radost, že Tě tu vidím. A zeptám se tradičně - co divadlo??
leden 25, 2016 22:09
Mio : Justík
Ahoj, divadlo dál šlape, bohužel už loňský rok jsem hraní vzdala. Děla se spousta věcí. Díky tomu, že jsem přišla o pesa, jsem pořídila štěně. To potřebuje víc času, navíc "malá" kobylka dosáhla věku na obsednutí, připravovala jsem si ji na zkoušky.. Takže nebyl čas dělat kvalitně tolik věcí najednou. A tak divadlo už je jen kulturním zážitkem na pár večerů, kdy se chodím kouknout jak hrají..
leden 26, 2016 08:27
Justíku, : Myška
pěkné. Je dobré jít za svými sny.
leden 27, 2016 06:39
Krásný počtení ! : wendy
Už zprofanovaná fráze, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu, se přesto nikdy neočte. Já nejsem žádný jezdec, občas za kamarády do jezdeckého klubu, a hlavně na chalupě - sousedi mají koně, a když je sedlají a i já můžu na chviličku, to je paráda.
Vůbec zvířata miluju a soucítím s nimi, každýho týranýho pejska v Tv obrečím.

A víte, co je pro mě jednou z nejdojemnějších situací ? když záchranáři hodiny zachraňují nějaké zvíře, a je jedno jestli to je štěně nebo kůň. Jdou do toho s takovým entuziasmem - a jakou pak mají radost. I to je pěkný pohled na svět, že ?
smilies/cheesy.gif
leden 27, 2016 10:18
wendy : Justík
Zdravím,
taky většinou "obrečím" takové ta zprávy v TV. I když teď se zpravodajství spíš vyhýbám. Mamku to hrozně rozčílilo, když byla reportáž o požáru, kdy pes stihl varovat obyvatele a sám tam umřel . A já hrozně nadávala, místo abych byla ráda, že se lidé zachránili smilies/smiley.gif
leden 28, 2016 10:20
hezké počtení, Justíku : bb.
naši smečku čtyřnožců taky tvoří převážně imigranti ;-)

Od doby, co jsem ve stoleté (tisícileté?) vodě rozvodněné řeky z mostu viděla usilovně plavat vyděšeného, vyčerpaného psa, který pak zmizel pod hladinou, nechodím ani k rozvodněnému potůčku a nesleduji záběry z povodní v televizi, na netu.
Jednoho plaváčka jsme měli doma dlouhé roky, to byl šťastný konec :-)
leden 28, 2016 22:47
bb : Justík
Ty jo, tak to takový zážitek nezávidím. Ten s tím špatným koncem. Už jsem tedy starší a možná i rozumnější. Ale nevím, zda bych v té vodě neskončila taky. Dřív je velká pravděpodobnost, že jo. Vážně jsem po zvířeti toužila celou svou duší smilies/smiley.gifTeď už má člověk zodpovědnost za ty ostatní a než něco udělá , tak aspoň maličko přemýšlí..
leden 29, 2016 12:09
Napsat nový komentář

    Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley


Tyto znaky opište


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]