O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

VLAKEM PO NĚKOLIKA ZEMÍCH - V. PDF Tisk E-mail
Úterý, 29 prosinec 2015
Přejít na obsah
VLAKEM PO NĚKOLIKA ZEMÍCH - V.
Strana 2
Strana 3

 

 

 

 

 

Nejsem „taxíkový“ typ, donedávna jsem mohla spočítat na prstech jedné ruky, kdy a kam jsem se svezla prostřednictvím taxi. Já nejčastěji to, co potřebuji, oběhám ve městě pěšky, už použití tramvaje je výjimkou. Protože tento díl vyprávění o putování (hlavně) po železnici vyšel krátký, a protože jsem už do předcházejících dílů zamíchala i jinou dopravu, doplním ho ještě speciálním cestovním zážitkem:

 

Ještě za svobodna jsem si koupila svého prvního koně. Nebylo jednoduché pro něj zajistit dostatek krmení, sušili jsme seno, kde se dalo. Když jsem byla těhotná poprvé, čekala Soneta hříbátko. Při druhém těhotenství se kobyla ke mně nepřidala, a tak bylo jasné, že minimálně půl roku, možná až rok, se neodvážím na kobylu sednout, případně to po porodu nebudu stíhat, ale krmit ji bude potřeba stále. K tomu rýpavé poznámky tchána o držení darmožrouta (bydleli jsme v té době u manželovo rodičů). Abych měla klid, ustoupila jsem, kobylu prodala a koupila poníka s vozíkem.K poníkovi se pořídil býček, takže v podstatě krmení bylo stejné, ale na býkovi „rostly peníze“, a hřebeček s vozíkem pomáhal vozit jak zelené krmení, tak jsme s ním sváželi seno.

 

Tenkrát ještě nebyl chov koní v Česku  tak rozšířený, o nynějším značném počtu přepravníků na koně ani nemluvě. Kupec naší Sonety bydlel 20 km od nás, mohla bych to já, nebo kupec dojet pod sedlem, ale jemu se s cizí klisnou jet nechtělo (já přitom, když jsem ji před 3 lety koupila, s ní prvních 15 km z Nejdku do Varů „po kopytě“ jela) a mě se na tuto smutnou jízdu sedlat Sonetu nechtělo. Tak jsem se domluvila s kamarádkou, že počkáme pár dní na sníh a dosáňkujeme tam.

 

Hm, tak to by mě posledních pár let ani nenapadlo, doufat, že bude na silnici alespoň malá vrstva sněhu, tenkrát se to ale vydařilo, ráno v sobotu bylo všude bílo, takže jsem dala na klisnu postroj, zapřáhla staré dětské sáně doslova na dojetí a když už smutné loučení, tak alespoň fakt pořádná slitáž. Co to je slitáž? Staří sedláci neměli pro koně v zimě, v závějích, práci. Koně stáli ve stájích a bylo potřeba jim aspoň trochu protáhnout nohy, takže se zapřahalo do saní a jezdilo po vsi. Kde byl ve vsi jeden sedlák a ježdění by ho asi samotného nebavilo, zapřáhl a poté nechal děti, aby si za jeho sáně navázali ze saní vláček. My jsme se Sonetou tedy zkoušeli maximálně troje saně, protože čím dále od koně, tím je těžší udržet v zatáčkách rovnováhu, nevyjet ze stopy nebo se nezvrátit do strany! Abych se přiznala, nejsem dobrý lyžař, takže jsem nezkoušela skiering (který znáte třebas z filmu Myšáci, Lišáci a Šibeniček), i já jsem se vozila za kobylou v dětských saních, později jsme měli i jedny větší. Na poslední cestu se Sonetou jsem ale zapřáhla do naprasklých dětských, s tím, že ty domů autem už nepovezeme, jenom chomout s postrojem.

 

Daně sice bylo líto, že Sonetu prodávám, ale na saně se mnou šla. Bylo krásné zimní ráno, na silnici asi 2 cm sněhu, zatím nikde žádní cestáři, kteří by nám ho shrnuli. Soneta na zasněžené asfaltce dětské sáně zatížené jen námi dvěma ani necítila. A tak jsme jely – přes vesnici po trávníku podél silnice, zamávaly jsme pár sousedům a už vyjížděly na konci vsi na asfaltku. Jako vždycky jsem řídila kobylu tak, že jsem na cestu dopředu koukala pod jejím břichem, a jestli jsem ji přes ves držela, abychom se s někým nesrazily, teď jsem ji nechala i cválat, i když mě přitom bombardovala sněhovými nášlapky odpadajícími jí z kopyt.

 

Brzo jsme dorazily k prvnímu lesu, kde cesta vedla do údolí malého potoka. Tady, aby sáňky nevjely klisně na nohy, jsme jí je přibrzďovaly nohama (neměli jsme oje a tak kobylka sama brzdit nemohla, měli jsme jen rozporku uvázanou k příčce saní). Aby klisna neuklouzla, držela jsem jí v kroku, právě proto, aby už se nechala takto zpomalit, jsem ji předtím nechala proběhnout. Přejely jsme most a do mírného kopce už nebyl problém Sonetě opratě povolit a počkat, co nabídne. Chtělo se jí klusat, tak klusala. Protáhly jsme se s ní další vesnicí a ujížděly dál. U druhého lesa jsme slezly se saní a nechaly cestou z kopce Sonetu vydýchat. Já ji vedla u hlavy, Dana přidržovala provazem sáně, za kterými šla a hlídala tak, aby Sonetu nebouchaly do spěnek.

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]