O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

VLAKEM PO NĚKOLIKA ZEMÍCH - IV. PDF Tisk E-mail
Úterý, 22 prosinec 2015
Přejít na obsah
VLAKEM PO NĚKOLIKA ZEMÍCH - IV.
Strana 2
Strana 3
Aneb zážitky z Anglie.  O studiích jsem si vlaku moc neužila. Nastoupila jsem do práce, na nejbližší železniční zastávku to bylo 8 km, takže logicky dostalo přednost autobusové spojení. V podstatě jsem, dokud jsme měli na starosti dojené krávy, měla s výlety skoro utrum. Jednou z výjimek byla cesta s holčičkami na výstavu do Lysé.

 

 

 

 

 

 

 

Ráno jsme tedy vstávali na vlak, včetně manžela, který nás měl „hodit“ na nádraží. Jsem typ, co je rád všude včas, lépe o dost dřív než je nutné, takže když jsme zjistili, že rodinný vůz značky Trabant prostě nenastartujeme, nastartoval se traktor a my čtyři se nacpali do jeho kabiny. Traktor je pomalejší než trabant, ale díky mé časové rezervě byla šance vlak stihnout. Když jsme se blížili k nádraží, vlak už přijížděl. Objet to přes přejezd k nádraží, to by se nestihlo, rozhodl manžel a vzal to traktorem zadem po louce. Bylo to raz dva, nestačila jsem protestovat, že je to nebezpečné, když člověk nenastupuje z peronu ze strany nádraží, ale zezadu, kdy vás průvodčí ani vlakvedoucí, natož výpravčí nevidí…

 

Tohle opravdu nikdy, nikdy nedělejte! A my navíc strčili do vlaku tašku, holky a pak teprve jsem se nahoru štrachala já. Co by se stalo, kdyby holky odjely beze mne?

 

Holt jednou víc štěstí, než rozumu.
 

Vzpomněla jsem si na tuto příhodu během své vzpomínkové cesty minulý měsíc. Na nádraží v Českých Budějovicích jsem stála na chodbičce a pozorovala peron, než pojedeme dál.  Takže jsem si všimla, když průvodčí  nahnala do vlaku cestujícího, který pokuřoval na konci perónu. Hm, už asi jedeme, jenže současně jsem viděla, že v podchodu bere schody po dvou starší pán. Tomu asi ujedeme, napadlo mne, pak mi kmitla vzpomínka, že bude riskovat podobně jako kdysi já, a šla mu pomoci – ještě než k vlaku doběhl, měl otevřeno a pomohla jsem mu nastoupit.

 

Tehdejší cesta do Lysé ale pokračovala další komplikací. Na Smíchově nás odstavili, že je na Hlaváku hlášená bomba. To může být na dlouho, bude asi lepší přesunout se metrem. Samozřejmě jsme mohly jet jen k Muzeu, ale holčičky měly o zážitek víc. Ani ne tak metro, jako jezdící schody. Nejprve se bály, pak by nejraději jezdily nahoru dolů.

 

A to mi připomíná ještě něco úplně jiného – když v Praze otevřeli první trasu metra, tak jsme se na ni s mými rodiči jeli podívat! Bráchovi se dokonce podařilo se ztratit…ale zase se našel.

 

Já tedy chtěla jen dojet na Václavák a teprve následně jsem si uvědomila, že „díky“ vtipálkovi s bombou mají dcerky o zážitek víc, se kterým se původně nepočítalo…

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]