Šibenice na demonstraci proti migrantům jsou signálem nové konfliktní linie ve společnosti, konec ospalých sporů mezi levicí a pravicí. Dnes už není důležité, jestli někdo patří k některé ze starých škatulek, nově se konečně krystalizují dávno existující a dosud odsouvané postoje k národním zájmům. Něco takového muselo jednou vybuchnout, protože už dlouho lidé cítí, že jejich přirozené a dlouhodobé zájmy, nejen ty materiální a momentální, jsou opomíjeny a dokonce zrazovány.

Existenční obavy různé povahy

Výbuch existenčních obav není jen na straně těch, kteří vidí nebezpečí v migrantech, ale nyní, po extrémních obviněních i na straně těch, kteří zastávají názory vedoucí k nějaké újmě obyvatel současných nebo jejich dětí. Pokud migranti budou znamenat obrovské bezpečnostní problémy a značnou materiální újmu ústící do nějaké revoluce a lidové pomsty, je možné, že se to bude dávat za vinu těm, kteří se dnes zastávají migrace na naše území.

Toho je si tato skupina lidí vědoma, proto je šibenice tak pobouřily a povstali proti tomuto způsobu myšlení.

Typický projev je v petici Vědci proti strachu a lhostejnosti: „Především ale prosíme veřejnost, každého jednoho z vás, tedy nás, o opatrnost v soudech a kritický pohled na svět! Své názory musíme stále znovu konfrontovat s fakty, s vlastním svědomím i obyčejným selským rozumem. Jen tak nepodlehneme primitivním pudům a zůstaneme důstojnými bytostmi obdařenými svobodnou vůlí.“

Z petice vyplývá strach, mluví o komunikaci, o metodě, nikoliv o řešení situace. Druhá strana má také strach. Příznivci migrantů mají strach z pomsty ulice a jí nadbíhajících politiků, druhá strana má strach, že establishment pod tlakem ze zahraničí přijme migranty.  Ale podstata strachu není jen o ztrátu svobody slova.

Odpůrci migrantů mají přirozený strach z migrace jako takové, strach o svoje děti, o jejich budoucnost, protože migranti vytvoří menšiny, kterých se už nikdy nezbavíme, budou dělat problémy, budou chráněny mezinárodně a využívány k zasahování dovnitř státu pod pláštíkem ochrany jejich práv.

Příznivci migrantů mají strach o sebe, protože jsou více „odloučeni“ od prostředí, problémy s migranty se jich možná ani tak nedotknou nebo mohou před nimi uniknout. Neohrožují je tedy migranti, ale domácí obyvatelé.

Příčina postojů

Váhám, jak bych nazval obě opoziční skupiny, které se vytváří postojem k dlouhodobým zájmům národa a státu. Nemyslím si, že jde o dočasnou konfliktní linii. Skupiny se oddělily způsobem života a myšlení, nemohou jen tak hned zaniknout, budou určitě figurovat v dalších konfliktech, které tvoří nově se formující mocenské paradigma světa.

Už dlouho existuje skupina, která by za našich předků nemohla existovat, protože nebere na zřetel zájmy společnosti a vůbec už ne dlouhodobé zájmy národa. Mnozí z těchto lidí si na to zvykli jako na samozřejmost, ale najednou stojí snad poprvé tváří v tvář drastickému vyjádření, že jejich postoj je nesprávný.

Jejich reakce, symbolicky vyjádřená právě shora uvedenou peticí, naznačuje, že si to uvědomují. Proč tedy existuje skupina, jejíž zájmy jsou v naplňování univerzalistických ideologií, ale přirozené zájmy společenstva utvářeného tisíciletí je zajímají daleko méně? Kde se vzala?

Řekl bych, že odklon od ideologického nacionalismu a jeho zatracení jako zhoubného jevu, který vede k nacismu a rasismu, a vůbec odklon od veškerého kolektivismu, měl určitě svoje oprávnění. A to do té doby než se začala z tohoto odporu formovat další ideologie jakéhosi odmítnutí společenské sounáležitosti a vyzdvižení lidského jedince jako modly.

Začalo to lidskými právy, které postrádají reciproční povinnosti ke společnosti, jakoby už společnost neexistovala a práva prostě padala shůry. Jakoby práva prostě bylo možno rozdávat zcela zadarmo každému, kdo přijde třeba z druhé strany světa, a společnost, tedy většina občanů, je povinna je plnit.