O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

NEMLUVÍME SPOLU PDF Tisk E-mail
Středa, 29 červenec 2015
Přejít na obsah
NEMLUVÍME SPOLU
Strana 2
Milá kudlanko, tuhle stránku jsem objevila před pár měsíci a od té doby jsem pravidelnou návštěvnicí. Inspirovaná předcházejícími příběhy, chtěla bych Ti i já vylíčit své manželství. Mě je 37 let, manželovi 44 a jsme spolu téměř 18 let. Máme  dvě děti. A naše manželství? Už půl roku spolu sice bydlíme, ale nemluvíme, nejíme, nespíme a protože bydlíme v rodinném domě, snažíme se nepotkat a docela se nám to daří. I když sem vdaná, žiju v podstatě sama. Můj muž je jako cizí člověk...

 

 

 

 

 

 

 

     S mým manželem chodíme (nebo budu spíš psát v minulém čase) hodně mezi jeho a moje přátele. Ale vždycky to oni zorganizují a pak ho postaví před hotovou věc, nebo tam chodím sama. Jezdíme s nimi na dovolenou a na hory. Ale NIKDY za 17 let manželství jsme nebyli SAMI na vycházce, v kině, na dovolené. 

 

       Nikdy nic nenavrhnul, neřekl pojď, půjdem tam a tam, nebo pojď se se mnou dívat na film atd. I na ty akce s kamarády spolu jen přijdeme a odejdeme, jinak se bavíme každý zvlášť. Můj manžel je velmi aktivní člověk, sportovec, má spoustu známých a kamarádů. Jezdí závodně motokros, to znamená, že v sobotu a v neděli závodí, v týdnu trénuje, samá schůze a zařizování... Pak je to fotbálek, plavání, saunička... Ale to by mě tolik netrápilo.

 

     Náš hlavní problém je komunikace. Nejenže je špatná, ale ona v podstatě vůbec neexistuje! Můj manžel prostě se mnou nemluví. Ve společnosti je zábavný, výřečný, ale jakmile nasedneme do auta nebo odjedeme, nepromluví ani slovo. Na dovolené v pokojí nemluví, leží a nudí se, pospává, nanejvýš se zeptá, co bude k jídlu, holou větou odpoví, když se ho na něco zeptám, tak řekne hm...

 

     Když přijede ze závodu a zeptám se, jaké to bylo — řekne "dobrý". Když se zeptám, co se dělo, ať mi něco řekne — dozvím se: "nic, co ti mám říkat?" A pak zazvoní telefon, přijde návštěva a je k nezastavení. A potom se mnou — zase mlčí.

 

     Nedávno se mě jeden jeho kamarád (co mě zrovna nemusí) zeptal — a copak se začátku nechoval stejně? Choval. Ale já byla po uši zamilovaná, uchvácená jím i jeho kamarády — byla jsem dříve spíše knedloidní typ — a to jsme spolu chodili jeden a půl roku! Myslela jsem si, že se to musí změnit, přijdou děti, starosti, budeme je spolu řešit... Velký omyl. Když jsme stavěli, byly malé děti, k tomu zaměstnání, spousta starostí, byl můj život docela naplněný. Ale jak děti odrostly, bylo více volného času a já zjistila, že je v mém životě nějak prázdno, rodinný krb vyhaslý, nebo spíš nikdy nehořel.

     Tehdy jsem byla v docela špatném psychickém stavu, ale pomohli kamarádi. V té době začali jezdit na kole, já s nimi, posléze i děti. Takže v současné době to vypadá tak, že o víkendech na závodech, nebo na výletech s přáteli, na tréningu, na pivečku... Taky k tomu dělám aerobik, chodím do břišních tanců atd. Mám kamarádky, s kterými občas někam vyrazíme, pořádáme pravidelné měsíční schůzky, ale na nějaké kávové sedánky mě neužije, kde bych na to taky vzala čas! Takže život mám docela pestrý, užiju si spoustu legrace a sport je opravdu antistresový program.

 

     Takže já bych byla v podstatě velmi spokojená se svým životem, ale jen kdybych vedle sebe někoho měla... Já nepotřebuju s někým trávit celé dny, nejsem koule na noze, ale chci, když se doma sejdeme, abychom byli spolu rádi a abych cítila trochu zájem o to, co dělám. Ale já mám jen nějakého spolubydlícího, se kterým si nemám co říct. Odcházíme a přicházíme, aniž bychom druhému říkali kam jdem a kde jsme byli.

 

     Nevím, jak je možné, že se to dostalo do tohodle stádia, ale ve mě se najednou něco zlomilo a nemám sílu se dál snažit, abychom aspoň budili zdání nějaké normálnosti. Asi když dva táhnou za jeden provaz a jeden se ulejvá, nemůže to dopadnout jinak. 

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]