O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

JAK JSEM SE ZBLÁZNIL ... PDF Tisk E-mail
Středa, 29 červenec 2015

Vypůjčil jsem si tenhle titulek z televizního filmu od Oty Pavla a Arnošta Lustiga, měla to původně být kniha, ale už k ní nedošlo. Před časem tu totiž proběhla diskuse u článku „Zamyšlení“ o sebevraždách a objevil se i názor, jak je to sobecké k pozůstalým. Možná ano, já tvrdím že ne. Proto jsem si ten titulek vypůjčil, abych tím uvedl vlastní příběh, vlastně přiznání.


 
 
 
 
 
 
       Abych na vlastním příkladu ukázal, že ono to může být úplně jinak. Je totiž strašně těžké přiznat sami sobě, že je tu něco v nepořádku. Přece nejsem blázen, řekne každý a říkal jsem si to i já. Jestli tahle veřejná zpověď pomůže aspoň jednomu, budu šťastný.
 
 
      Jsem člověk, který má rád lidi a potřebuje lidi kolem sebe. Samota a osamění mně ničí a to se projevilo, když jsem v Americe začal jezdit s kamionem. Bez amerických dokladů o vzdělání je to strašně těžké, málokdo dostane příležitost ukázat co umí. Tak abych nějaký papír získal, zvolil jsem cestu mnoha našinců, udělal si řidičák a začal jezdit. Sám a sám, často pár týdnů z domova pryč, Ale co jsem měl dělat.


      Nenáviděl jsem to, doma Anička a malý Péťa, tolik jsem chtěl být s nimi. Pak jsem přijel domů a věděl, že za dva dny budu zase muset odjet; a byl jsem na ně, no, mírně řečeno protivnej. Až mnohem později se mi podařilo najít práci, kdy jsem byl pryč jen tři až čtyři dny, ale nemoc už se projevovala. Nebudu popisovat všechny příznaky, to jsem si tenkrát neuvědomoval, když mi to Anička říkala, hádal jsem se s ní, že mi nic není.

 

 

x x x

 

 

      Teď musím sáhnout trochu do historie. Můj otec se odstěhoval v roce 1965 do Austrálie a díky tomu jsem strávil vojnu u mostního vojska, jak se tomu vznešeně říkalo. Most jsem neviděl, zbraň taky ne, zato vojenské stavby. Kdysi se tomu říkalo PTP. V roce 1968 odcestovala má maminka, dva bratranci po ní, zbyl jsem tu vlastně sám. Čtyřikrát mi bylo doporučeno změnit zaměstnání, protože se mé politické názory "neslučovaly", vzali mi služební pas.

 

      Běžel čas a pak mé Aničce doporučili totéž, to když udělala tu chybu a vzala si mne. V roce 1984 nám dali pas do Jugoslávie, k tomu adresu úřadu komisariátu OSN pro uprchlíky v Bělehradu a doporučení, abychom se nevraceli. Jsem srab, poslechl jsem. V tu dobu jsem netušil, kam se to vlastně hrnu. Duševně, prostě už toho bylo moc.


      Pak přišlo událost, která vše definitivně odstartovala. Bylo léto 1996, když můj podnik ztratil pár důležitých zákazníků, někdo nás vytlačil z trhu. Vyráběl okna pro rekreační vozidla a konkurence nabídla lepší a levnější. To se stává. Já okna rozvážel a nejednou nebylo komu.


      Usilovně jsem hledal práci, ale padesátka na krku, to se hledá hodně těžko. Zkrátka, nikdo mně nepotřeboval a já stál s vědomím, že jsem starej, nepotřebnej a bez práce. Přežíval jsem den po dni a věděl jsem, že to je špatně, ale žádný nápad, jak z toho ven. Nic mně netěšilo a vše jsem dělal mechanicky ve "standby" režimu.


      Tenkrát jsem nad sebevraždou vážně přemýšlel, a zachránilo mně to, co jsem sám do komentáře napsal a co mi řekl soused: "Ano, sebevražda vyřeší všechno, ale ty si to neužiješ". Přiznávám, že na Aničku a našeho Petra jsem nemyslel. Je to v tomhle stavu sobectví? S chladnou hlavou je, ale v tom duševním stavu?


      Tenkrát mne Anička odtáhla k doktorovi, brečel jsem, že se nechci zabít. Doktor se na mně kouknul a bez ptaní a vyšetřování mi předepsal lék proti depresi. Jenže to nebylo tak jednoduché, Anička mně vodila na procházky, snažila se mně rozptýlit a povzbudit. Pamatuju, jak jsme šli parkem, proti nám stařenka a Anička mi říká – podívej, jak si užívá života. Já na to podívej, jak vypadá, už tu dlouho nebude. A zas jsem brečel.

 

 

 

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/38/Vincent_Willem_van_Gogh_002.jpg/190px-Vincent_Willem_van_Gogh_002.jpg

      V tu dobu už jsem práci měl, mé chování se změnilo, ale vyletěl jsem pro každou prkotinu. Jednou jsem žertoval, v příští vteřině nadával. Ale to už jsem byl pod dohledem doktora a ten přišel na to, co mi vlastně je. Bipolární porucha, právě Ota Pavel jí trpěl, ale v mnohem silnější formě. Přitom je to pouhá hormonální a chemická nerovnováha v mozku, která se sice nedá vyléčit, ale léčit se dá. A tak polykám poctivě a pořád každé ráno prášek.

 

      Nejsem v pořádku, je doba, často týdny a někdy i déle, kdy propadám zoufalství ze všeho kolem mě, pak to přejde a já se pouštím do věcí, které bych ještě před týdnem naprosto odmítal, jen seděl v křesle a čuměl na televizi. Koncem července jdu k mému neurologovi a všechno s ním proberu; možná je čas na změnu léků či množství.

 

x x x

 

       Stačilo tenkrát málo, soused mne nemusel potkat a bylo všechno jinak. Největší dík ale patří Aničce a denně jí, já dnes už starý dědek, děkuju za to, že tu stále jsem a že můžeme stárnout spolu.

 

MICHAL

 

 

 

 

Komentáře (20)add feed
Michale, : Mikin
depku mel kdekdo z nas, ale manicka deprese je pekna potvora… Ja se s tim setkal u jednoho z pribuznych moji Joanne. Jsi borec ze se s tim peres a myslim ze dobre delas, protoze pokud vim, doktori maji s lecbou vetsi a vetsi uspechy. Ten pribuzny je uz delsi dobu v docela dobrem stavu. Jen musi se svym doktorem obcas doladit mnozstvi leku.
Cetl jsem o problemech ktery s tim mel herec Milos Kopecky, ktery pokazde kdyz se jeho stav zlepsil prestal brat leky a vsem okolo tvrdil, ze az na neho ta depka znovu prijde, prekona ji silou vule.
Pochopitelne kdyz depka prisla, sila vule byla prvni obeti…….
červenec 29, 2015 23:16
Díky Michale! : Aknela
smekám žes to všechno ustál a dál se s tím pereš. A moc držím palce do budoucích bitev.
červenec 30, 2015 08:19
Děkuju vám, : Michal
jo, peru se a součást toho praní je i tohle přiznání. Člověk si musí uvědomit, že nic nenadělá silou vůle, ta sviňa nemoc je silnější. Za hodinu jdu k neurologovi a beru Aničku sebou, vím, že to dokáže vysvětlit líp.
O panu Miloši Kopeckém vím, takhle skončil i pan Brodský a co já vím kdo všechno ještě.

červenec 30, 2015 09:12
Michale, jsi silnej chlap : Mikin
dej nam vedet jak dopadnes. smilies/wink.gif
červenec 30, 2015 09:49
Dík Mikine, : Michal
Vědět dám, vždyť to je vlastně pokračování smilies/smiley.gif smilies/smiley.gif
červenec 30, 2015 10:07
Michale,držím palce : babi
ať tato nemoc častěji prohrává.V dnešní době ,kdy se lidé okolo padesátky ocitnou bez práce,
není nouze o tyto i další psychické poruchy.Moje bývalá kolegyně byla též delší dobu nezaměstnaná,žije sama,bezdětná.Snažila jsem se jí pomoci i finančně,ale najednou jsem si všimla,jak se její chování mění.Ona měla stále pocit,že ji všichni v domě pomlouvají,že se jí chtějí zbavit,že jí někdo odposlouchává telefon atd.Poslala jsem jí k lékaři,ale ona na mne začala křičet.Nevím,co udělat víc,násilím ji tam nedostanu.Práci už má,ale mají ji za blázna a dlouho tam asi nebude.Všichni se od ní odvrátili.Jsem bezradná.
červenec 30, 2015 14:15
Babi, : Michal
ona je důvod proč jsem tohle napsal. Lidé totiž nevědí jak těžce jsou nemocní a protože to nevědí, nepřiznají si to. Prosím dej jí tohle přečíst.
A jinak, doposud mně léčil jen praktický lékař, konečně jsem dostal doporučení na psychiatrii. Rád tam půjdu, protože já vím, že blázen jsem. A protože to vím = přiznal jsem to sobě, mohu s tím něco dělat. Ono je na tom světě přece jen hezky smilies/kiss.gif
červenec 30, 2015 14:29
Michale : mia I
velmi oceňuji s jakou otevřeností si o svých potížích napsal. Věřím, že to může pomoci alespoň někomu, kdo má tytéž potíže. Na psychické nemoci je stále nahlíženo trochu jinou optikou než na fyzické. Stále se někteří lidé stydí o svých potížích mluvit, aby se na ně nehledělo přes prsty. Stále bývají psychicky nemocní leckdy označováni za simulanty. Přitom rozdíl je jasný - simulant nemoc předstírá a netrpí, psychicky nemocný trpí.

Pro rodinu bývá taky leckdy těžká zkouška toto ustát, dodat nemocnému ztracenou sebedůvěru, povzbudit ho. Neulevovat mu, ale nekárat , nevést řeči o lenosti apod.

Ať se daří Michale držet nemoc v mantinelech tak, aby byla únosná. Myslím, že jsi člověk s velkou sebekázní, ustál jsi v Americe plno věcí, které určitě nebyly lehké. Zvládneš i toto. Navíc máš Aničku, která je Tvá životní výhra a velká opora. smilies/wink.gif
červenec 30, 2015 14:46
Michale, : Krakonoš
moc ti držím palce, mám několik kamarádů, co se potýkaj s touhle mrchou taky, takže vím, jaký to umí bejt peklo. Je moc dobře, že máš Aničku, přeju ti, ať se s tim za její podpory pereš statečně a užíváš života ve chvílích, kdy je ta mrcha "zalezlá". smilies/smiley.gif
červenec 30, 2015 16:41
Ahoj Michale, : Alena P-H
Ses borec. Ze vsech uhlu.
Preju ti mnoho stesti. I kdyz podle tych nejnovejsich zprav ty uz mas stesticka moooc a moooc. Coz je dobre a urcite ti to dodava silu do zvladani draka. Teda vlastne mrchy. smilies/smiley.gif
Mnoho pozdravu.
červenec 30, 2015 17:17
Michale, : Myška
drž se.
červenec 30, 2015 21:08
Michale, : Sidon
já jen doufám, že už si se "odrazil ode dna" a teď budeš jenom stoupat nahoru. Taky věřím, že Ti ten "přesun" do velké míry pomohl, a že ty existenšní problémy, které jsi měl dříve, a které Tě vlastně do toho stavu vehnaly, už pominuly a tudíž máš velikou šanci se z toho dostat. Což Ti také, jako ostatní, tuze přeju !

smilies/wink.gif
červenec 31, 2015 00:53
Děkuju vám všem : Michal
za krásná slova. Já bojuju i když toho dost leží na trpělivosti a toleranci Aničky. Tak držte palce hlavně jí, nemá to se mnou lehké.
Já jen fakt doufám, že tahle zpověď někomu pomůže si uvědomit o co vlastně jde, přiznat sám sobě že tady je problém a že je možné ho řešit.
A rozhodně nenásledovat příkladu pana Miloše Kopeckého a vysadit léky když se cítí líp. Líp není a nikdy nebude, léky jsou na zbytek života, ale pomůžou ten konec udělat co nejdál. A o to tady jde, vždyť život je tak krásný, ale bez pomoci to nejde.
červenec 31, 2015 09:42
Jenže - : d@niela
sama znám lidi, kteří se s nějakou formou duševního trápení potýkají, ale odmítají léky. Prostě "ne, nebudu už do konce života se oblbovat, nejsem to já, to za mne jednají prášky, já to musím zvládnout, už nechci být na tom závislý/á..."

A pak s takovými lidmi jednejte... smilies/smiley.gif

Ano, někdy to zvládají, jindy to jsou neřízené střely. A co mám odpozorováno, tak rozhodně nemají jen tak jednoduchý život. Většinou si moc nevěří (i když by měli), většinou se trápí, protože nezvládají život tak, jak by chtěli a především mají pocit, že svět je kolem nich jen proto, aby jim ubližoval.

A pak takovým lidem raďte... smilies/wink.gif
červenec 31, 2015 09:47
Jsi skvělý Michale : Eny
držím pěsti ať je Ti lépe...
červenec 31, 2015 10:31
Bohužel : Michal
nemůžeš nikoho unést a šoupnout k doktorovi. Potíž je právě v tom, že
Prostě "ne, nebudu už do konce života se oblbovat, nejsem to já, to za mne jednají prášky, já to musím zvládnout, už nechci být na tom závislý/á..."

Ale ono to jinak nejde, tohle se zvládnout nedá žel jen málo lidí si to přizná a uvědomí. Přitom je to tak jednoduché a život je pak tak krásný.
Nerozumím tomu, jsou ochotní polykat prášky na snížení tlaku, na cholesterol, na.... Jen na tohle ne. Proč???
červenec 31, 2015 10:32
Ano, já to přirovnávám k inzulínu. : d@niela
to je ještě pochopitelnější (snad). Když si cukrovkář nebude píchat, tak to "zapíchne".
To vezme - pochopí - snad už většina lidí.

Ale brát nějaká "fujantidepresiva", nebo nějaké jiné léky? Ne, já jsem OK, to jen někdy mám kolem sebe blbý lidi, mám blbou náladu, to jen někdy mi vůbec nic nevychází... Ale JÁ TO ZVLÁDNU!!!


Jo, jenže nakonec to ve většině případů dopadne blbě.
červenec 31, 2015 11:18
Dani, : Michal
já vím, že to je problém, byl jsem tam.
červenec 31, 2015 13:49
... : bb.
já vím, že to je problém, byl jsem tam.

a díky své statečnosti a soudnosti o tom můžeš psát v minulém čase. Přeju ti aby to tak bylo už napořád.
červenec 31, 2015 14:10
... : Mikin
Ja cetl zpoved psychiatra ktery vedl skupinovou terapii pro bipolarni pacienty a nakonec toho musel nechat. Protoze u tech pacientu kteri vynechavali leky dochazelo casto k paranoidnim stavum, zacali ze vseho vinit jeho a vyhrozovali mu nasilim. A nejen jemu, ale i jeho rodine.
Dal ti drzim palce…..
červenec 31, 2015 17:06
Napsat nový komentář

    Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley
Smiley


Tyto znaky opište


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]