... a sice o tom, že můj 22 letý syn má druhý vážnější vztah - se 16 letou studentkou. Synovi bych to nikdy neřekla, ale nevěřím, že by spolu "byli až do smrti", ani že to dospěje "aspoň" do manželství... Má tedy smysl takový vztah? Má, oba se vztahově otrkají, oba si něco užijí - a tím nemyslím (jen) sex - slečna vytáhla syna od počítače k návštěvě divadla, hradů a zámků, atd.,syn poznává jak se žije v jiné rodině, má snahu si víc vydělat aby měl na benzín a vstupné a pod. Co z toho má slečna? Nechci být neobjektivní, takže se pokusím syna nepřechválit - slečna má známost s klukem s vlastním autem, kluk nekouří, nepije, nefetuje, je hodnej (určitě ji nekomanduje, spíš naopak), užije si výlety, bude na co vzpomínat.
Ano, nepsala jsem o tom, že teď je to velká láska. Nemusí být trvalá. Ale pokud se rozejdou, nebudou se muset stydět, s kým že to chodili.
Také já měla mimo krátkých letmých známostí (kdy po 1 - 2 rande bylo jasné, že to smysl nemá) před manželstvím 2 dlouhodobější vztahy (nad 2 roky) a i když to nakonec nevyšlo, rozešli jsme se, tak jako přátelé.
Martinko, u Tebe to vidím jako u své dcery. Taky v 16 už bydlela nějaký čas u svého kluka, nijak jsme to nekomentovali, že se předčasně žene do skoromanželského vztahu, místo aby si užívala volnosti (a na rande se načančat), má už povinnosti plynoucí ze společného bydlení. Vztah nakonec dle očekávání nevydržel, následně cca 5 let dcera vážný vztah neměla (=že by nám někoho představila, nebo aspoň o někom konkrétním mluvila). Dnes je vdaná, ale myslím, že to, že si nakonec správně vybrala, plyne z toho, že měla příležitost poznat vícero kamarádů, neočekávat nemožné, a vážit si toho, co má.
Prostě - je dobré se vybouřit v mládí, nadělat i nějaké kopance a úlety, než se vdát mladinká (nebo si myslet, že s tím prvním, kohos potkala, musíš být furt), a pak zjistit, že si s manželem nerozumíš. Více vztahů tě naučí vidět rychle hodnoty či nehodnoty případného partnera.
Doporučila bych v tvém konkrétním případě udělat si se stávajícím partnerem ideálně aspoň týdenní dovolenou. Ale ne all inclusive dovolenou v hotelu u moře, ale spíš někde v chatce, nebo cykloturistickou po horách, vodáckou, prostě co největší zátěž (fyzická námaha, společné vaření, zmoknutí atd.)a uvidíš. Polezete si na nervy, budete se hádat, kdo dojde nakoupit? Nebo zjistíš, že je to opravdu ten pravý? Z tvého popisu totiž plyne, že váš vztah je "sváteční", vidíte se jen občas, a vlastně se důkladně neznáte. Jsi už dospělá, takže pokud zjistíš, že se k sobě opravdu nehodíte, určitě dokážeš toto partnerovi dospěle říct.

to jsou takové hezké zmatky a starosti :-) uprchlíky na vás, bando!

Martinko, já myslím, že se to samo vyvrbí a usadí, až se vrátíš do ČR natrvalo. Domnívám se, že váš vztah pomalu končí, poznala jsi něco jiného, vydala ses jinou cestou, dál, nechceš se vázat, jen ho máš ráda a mrzí tě, že to necítíš tak, jak dřív. To bylo jednoduché a krásné, žejo:-)
Společná dovolená, jak navrhuje Agitta, je dobrý nápad, ale myslím, že spíš v případě trochu opačném - když je člověk hodně zamilovaný, ale neví, jestli je to ten pravý.
Ty se,podle mě, pomalu odmilováváš. Nebo spíš už odmilovaná jsi, ale máš ho ráda a je ti jeho a vašeho hezkého vztahu líto. Pokud to tak je, dlouho tu agonii neprotahuj.

je dobře, že jsi ten "živel" v sobě objevila. Lépe teď, když nemáte spolu děti, a k sobě vás váže jen minulost. Může a nemusí to znamenat konec celého vztahu. Každopádně by byla velká hloupost dělat ted nějaké rozhodnutí o společném životě, dětech, domu, hypotéce... To musíte mít oba absolutně jasno.
Až jednou zakotvíš, poznáš, že je úplně normální, že se střídají období bouřlivá s klidnými, zamilovaná s chladnými, optimistická s stesku plnými. A právě proto je nutné zatraceně dobře vědět, proč jsem s tímto člověkem a že s ním chci být i nadále.
K tvému protějšku by mi připadalo čestné, přiznat jakousi zmatenost a nesvalovat vychladnutí na jeho jakékoli nedostatky. Chlap to stejně poyná, jestli chceš do postele nebo ne. Pokud to trvá den dva po dlouhodobé nepřitomnosti, neznamená to vůbec nic, jen, že jeko ženská potřebuješ víc času...

Neviděla bych to tragicky, podle mě jste se s přítelem odcizili zejména proto, že se vždycky delší dobu nevidíte. Taky už zmizela taková ta první největší zamilovanost, to je taky normální, našla jsi nové přítele, nové zájmy, dostala ses do jiného prostředí. Ideální by bylo, kdybyste mohli být normálně spolu, vztahy na dálku nejsou pro každého. Počkala bych co bude, až budeš zpátky v ČR, uvidíš sama, jestli se to srovná do normálu a nebo jestli ten pocit odcizení bude trvat.

motejlci zmizej nakonec dycky, na to se připrav. Znám lidi, který tohle poznání neunesou a tak neustále hledaj nový zamilování, i ve zralým věku. I to je nakonec životní cesta, když to někoho baví, proč ne?
Každej vztah má svůj vývoj v čase a naprostá většina vztahů se v tom čase vyčerpá mnohem dřív, než jejich aktéři stihnou zesenilnět nebo umřít. I na to se připrav. Takže člověk se buď musí naučit buď přijmout vývoj vztahu a budovat takovou tu dlouhodobou úplně klidnou lásku (a asi to prostě nejni pro každýho), motejlky nahradit třeba sdílením, výchovou dětí, společným světem se společnejma zážitkama, a nebo mu nezbejvá než rezignovat na nějaký sny vo tom, že "spolu žili šťastně až do smrti" a čas vod času partnera vyměnit za novýho, motýlkovýho.
Myslím, že ty se ve svým věku tý výměně neubráníš. Asi sama tušíš, že bys měla žít jinej život a s jinejma lidma, než donedávna - když jsi změnou tak "rozkvetla". Takže bude patrně nutný hledat takovýho partnera, kterej by mohl být přirozenou součástí tvýho aktivního a radostnýho Já. Vobávám se, že ten současnej do toho modelu, z nějakýho mně neznámýho důvodu, nezapadá. Někdy je to jenom vo "energiích".
Do začátku bych doporučoval tzv. "pauzu" neboli přerušení vztahu. Můžete po nějaký době přijít na to, že k sobě prostě patříte. Nevrhal bych se po hlavě do vztahu jinýho (maminkou "pochválenýho" ). Fakt bych si dal třeba rok vod chlapů pauzu - za ten rok možná na spoustu věcí přijdeš. A svýmu chlapovi to řekni, jak to je - že máš v sobě binec a potřebuješ čas na úklid.

nedávno jsem totéž prožívala se svou dcerou. Ta chodila s klukem čtyři roky od svých sedmnácti. Její přítel byl moc hezký, chytrý, společenský a pracovitý. Moc jim to spolu slušelo, rozuměli si a plánovali spolu budoucnost. Přiznám se, že já jsem ho taky měla ráda, docela dobře bych si ho dokázala představit jako zetě. Jenže pak si dcera párkrát postěžovala, že se jejich vztah nikam nevyvíjí a když jsme to spolu probíraly, vyšlo najevo, že už tam prostě chybí to vzrušení jako na začátku, ti pověstní motýlci v břiše. Na mou připomínku, že po čtyřech letech vztahu je to zcela zákonité, mi odpověděla, že sice možná jo, ale že ona je ještě moc mladá na to, aby se s tím smířila. Tak se tedy rozešli, brzy to už bude rok. Připadá mi, že od té doby se chová jako by se vrátila do puberty, pořád jako by se hledala, neví co chce, ze dne na den mění názory. Pár těch motýlků už si užila, ale vždycky to ztroskotalo na tom, že toho nového začala srovnávat se svým bývalým přítelem a že z toho srovnávání vždycky vyšel vítězně právě ten bývalý. Tak nevím, možná to v sobě nemá úplně ukončené. Myslím si, že kdyby se poznali později, mohlo by všechno dopadnout jinak.
Připadá mi, že s tebou to bude něco podobného. Jsi ve věku, kdy potřebuješ hledat a objevovat něco nového nejen kolem sebe, ale i v sobě. Vyvíjíš se možná jiným směrem než tvůj partner. Přimlouvám se za tu pauzu, jak píše Krakonoš, dej tomu čas, třeba nakonec opravdu přijdeš na to, že on je ten pravý.

Motýlci v břiše jsou vždycky jen dočasní. Jsou úžasní, dokáží dělat úžasné věci (a taky neskutečnou paseku ), ale nejsou napořád. Myslím si, že jen málokdo se přes tenhle fakt přenese a přijme ho, smíří se s tímhle vývojem a najde v sobě sílu posunout ten už bezmotýlkový vztah dál. Proto ta fůra rozvodů a rozchodů. Já jsem s manželem 17 let, motýlci zmizeli po zhruba dvou letech, chodili jsme spolu od mých 19 let. I přes zmizení motýlků jel vztah krásně a hladce dál, bylo nám spolu skvěle, nebylo co řešit. Začali jsme spolu záhy bydlet a všechno bylo prima, dokud se po 7 letech vztahu neobjevil někdo jiný, kdo ty motýlky zase vyvolal. Nechala jsem se zblbnout, naštěstí ne natolik, abych si včas neuvědomila, kdo je pro mě v životě opravdu důležitý. Měla jsem štěstí, že jsem se mohla vrátit zpátky do bezmotýlkového partnerství...
Radu mám. Pokud si nejsi jistá, nech to plavat. S přítelem se rozejdi a uvidíš. Máte-li být spolu, zase si k sobě cestu najdete. Když budeš v hlavě pořád omílat dokola, co máš dělat, garantuju Ti, že se z toho kolotoče jen tak nedostaneš. Nemáš zapotřebí být v 19 letech na vážkách. Jsi mladá a nemusíš dělat rozhodnutí z rozumu. Ta přicházejí až později, když máš děti, když máš zodpovědnost nejen sama za sebe. Teď jsi naprosto svobodná a všechno záleží jen na Tobě Využij toho! Beze strachu. Věř tomu, že pokud spolu máte být, zase se k sobě vrátíte. Za pár měsíců nebo let, to je jedno