Dnes o petřínských.  Od pradávna se na petřínském kopci rozprostíraly lesy, které byly přibližně ve 12.století nahrazeny vinicemi. Po častém střídání majitelů se přestala vinná réva na Petříně pěstovat, plochy byly osazovány a začaly postupně vznikat první parky a zahrady. Těsně po 2.světové válce byly pozemky spojeny do jednoho celku s názvem Petřínské sady.

    Petřín je vlastně obrovskou, vodou nacucanou houbou, která se tyčí nad Starým Městem. Pokud ale na Petřín půjdeme od Pohořelce, jdeme téměř po rovině. A i přesto kostel sv.Vavřince (dnes hlavní starokatolický chrám) je v Praze nejvýše postavená sakrální stavba.

     V kopci samém se nenacházejí otevřené vodní toky, hydrogeologicky je však oblast Petřína zajímavá. Dole rozpadlé šedé břidlice, nahoře pískovce, nad pískovci opuka, u Nebozízku rozhraní jílovců, z nichž vyvěrají četné prameny, které byly dříve jímány a využívány jako zdroj pitné vody, a to až do 60. let 19.století. Voda byla rozváděna potrubím do paláců, nemocnice, klášterů, kašen, dětských hřišť i škol.

     Pak ale prosákla do vody poškozená kanalizace ze studentských kolejí a Staré Město muselo být napojeno na vodovodní řad.