O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

ZASE MULTIKULTURALISTÉ PDF Tisk E-mail
Neděle, 24 květen 2015
Přejít na obsah
ZASE MULTIKULTURALISTÉ
Strana 2
V otázce přistěhovaleckých kvót je vidět snaha dnešních multikulturalistů vytvořit směs kultur na jednom místě; že prý se kultury budou vzájemně snášet a koexistovat. V takové otevřenosti ovšem expanzivní kultura pohlcuje druhé je otázka zachování kultury domácí. Proto také zůstává základní otázka: co zachovat? Pokud se někdo nechce zachovat, je to jeho věc.

 

 

 

 

 

 Ale dělat z toho ideologii „zákazu činů vedoucích k zachování“ a vnucovat ji jiným pod falešným praporem multikulturalismu, je obdoba „vnucování dobra beztřídní společnosti“ komunisty.

 

Francouzský sociolog Yves Charles Zarka uvádí ve své knize Obtížná tolerance: „… z historie víme, že pokusy vymazat lidskou rozmanitost, uhladit a homogenizovat svět, vedly k barbarství. Snesitelné soužití v disparátním světě však předpokládá druhou rovinu, kterou lze nazvat respektování bez usmiřování. Znamená to uznat existenci druhého, jeho právo na vlastní kulturu, na identitu a zároveň rezignovat na jakousi nadřazenou jednotu.

Tedy respektovat se ve jménu svobody, ale bez otevřených či skrytých nároků na celosvětové bratrství. Strukturální tolerance zvažuje, jakými prostředky se dá zabránit tyranii jak většiny, tak menšiny. Právo na kulturní odlišnosti se nesmí stát nástrojem nátlaku náboženských a kulturních komunit na myšlení a konání jednotlivců.“

 

K tomuto textu bych poznamenal, že Zarka vynechal jaksi elegantně otázku expanze jedné kultury na úkor druhé. Také ovšem ukazuje už ve své definici multikulturalismu jeho nereálnost. V disparátním světě nikdo nezaručí respektování bez usmiřování a rezignace na nadřazenou jednotu, vytváří se soubor jednotlivců bez společné vůle, bez společné identity, která vždy podmiňovala existenci společnosti.

 

Není zodpovězena otázka: Kdo bude vládnout? Která pravidla budou v takové společnosti platit, když pravidla jedné kultury nelze uplatnit u kultury jiné? Kdo budou úředníci a politici? Známe případ amerického vojáka, který pro větší slávu Alláha postřílel svoje kolegy. Multikulturní společnost, kde např. budou po ulici chodit posvátné krávy, na které se nesmí sáhnout, muslimský řidič tramvaje v jistou hodinu zastaví tramvaj, klekne si na koleje a začne se klanět k Mekce, přece nemůže existovat. Co když to zrovna takto nebude chtít křesťan, který spěchá na večerní mši?

 

Ale i naprostou většinu ostatních to bude obtěžovat. Jestliže jeden bude striktně vyžadovat svobodu vyznání a realizaci všech prvků své kultury, nutně to narazí na druhého. Rozpor mezi právem na vlastní kulturu a funkčností společnosti z toho celého kouká jako sláma z bot a jen zaslepený fanatik bude tvrdit, že taková společnost je reálná.

 

Jestliže s určitou skupinou muslimů nejsou problémy, je to jen důkazem, že se přizpůsobili. Ale to neučiní všichni a vzhledem ke globalizaci a přístupu k informacím, bude vždy dosti velká skupina fundamentalistů (nemyslím tím hned teroristy) vzdorujících přizpůsobení, vyžadujících respektování symbolů své kultury a znamenajících nevyřešený problém – co s nimi, když jejich kultura není kompatibilní s domácí? Zatím se jim v mnoha případech ustupuje a tím se otevírá otázka expanze a ohrožení kultury domácí. Což vede k obranným reakcím domácího obyvatelstva, které se ovšem nemůže opřít o normy společnosti. Proto je přirozená obrana kolektivních hodnot spíše nelegální a snadno napadnutelná jako xenofobie (ačkoliv o něco takového vůbec nejde, protože touha po zachování je přirozená).

 

 

Zarkovo vysvětlení mění původní respekt k jiné kultuře existující za hranicemi, na rovnost kultur v jednom disparátním prostředí a přitom na stejná lidská práva. Což je už samo o sobě nesmysl, protože každá kultura má jiná lidská práva. Tento stav nastal, když byl multikulturalismus přijat do stávajícího kodexu nepřirozeného lidsko-právního náboženství, prohlašujícího lidského jedince za boha a jeho práva za posvátná. Společnost jako celek práva ztratila, stala se jen služkou jednotlivců a veškerá přesvědčení se dostala do pozice soukromých názorů. Pokud se totiž na kulturu pohlíží jen jako na vlastnost jednotlivce, nelze dělat žádná kolektivní opatření.

 

Požadavek kolektivní akce je odsuzován jako nacionalismus, rasizmus apod. Pokud se nejedná o zájmově účelové kolektivy, je zakázáno se projevovat, lze zasahovat jen proti jednotlivcům, pokud nějak ohrožují práva druhých, ale to už je obvykle pozdě a ve větším množství vůbec neuskutečnitelné.

 

Rozpor mezi kolektivním pojmem kultury a individuálním posuzováním kulturního chování jednotlivců vede k naprostému myšlenkovému chaosu. Obrana – kolektivní snaha po zachování kultury -  se stává neuchopitelnou, protože kultura je kolektivní hodnota, kterou individualistická společnost neuznává samu o sobě, ale jen jako vlastnost jednotlivce. Ti mít svoji odlišnou kulturu mohou, ale hájit ji jako kolektivní hodnotu nemohou. A pokud není možno něco kolektivně hájit, nelze se ubránit expanzi.  

 

Dosud funkční vzory státních uspořádání nám poskytují zkušenost, že jedna kultura musí být nadřízená a silná, musí se prosazovat v rámci „zachování“ a přistěhovalce musí vstřebávat. Přitom musí být v určitém rozsahu tolerantní k cizím kulturám, pokud nenarušují obecné formy života domácí kultury (neobtěžují a jsou akceptovány).

 



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]