Tak jako předešlý rok, i letos jsme při výběru místa dovolené toužili skloubit dvě destinace. Divokou nespoutanou přírodu s vysokými vrcholky a azurové moře s hřejivými slunečními paprsky. Odmítáme trávit své dovolené s cestovními kancelářemi, neboť aby nám ještě ve dnech volna někdo organizoval čas a program, na to nejsme stavění.

     Rovněž představa zájezdu „all inclusive", kdy se dovolená smrskává na přechod mezi hotelovým bazénem, barem a zalidněnou pláží a na případný organizovaný výlet k nějaké té pamětihodnosti, nám způsobuje mrazení v zádech. Proto veškeré rozhodování o tom - kam, jak a co tam - je pouze na nás. Bylo-li vloni jednoznačnou volbou Chorvatsko s pohořím Velebit, rozmýšleli jsme se letos mezi Bulharskem a Rumunskem. Nakonec zvítězila Mussala, nejvyšší to hora nejen Bulharska, ale celého Balkánu vůbec. Rukavice byla hozena - tam prostě musíme vylézt!

      Při pohledu do mapy jsme pak namísto povalovačky u Černého moře zvolili poměrně kratší cestu na Jih - do Řecka. A hned na ráně se tak vyskytl malý ostrůvek Thassos, o kterém jsme se dočetli, že patří mezi ty nejhezčí z Řecka, s mnoha pozoruhodnostmi. Bylo rozhodnuto a stačilo si jen vybrat vhodný termín. V loňském roce se nám osvědčila polovina měsíce září. Silnice a hraniční přechody zely prázdnotou a po sezóně jsme byli jak v horách, tak u moře téměř sami.

     Proto i letos jsme zvolili až poprázdninové období a potvrdilo se nám jako neochvějně výhodné. Volné přechody, opuštěné hory, nezalidněná přímořská letoviska, příjemná teplota kolem 27 stupňů.

     Nerušeni přívalem ostatních turistů viděli jsme překrásné kouty naší země a krom toho jsme mohli pozorovat i běžný život v oblastech, kterými jsme projížděli, což by se nám například při cestě letadlem nepoštěstilo. I když na internetových stránkách ministerstva zahraničních věcí stále „visí" upozornění o nebezpečnosti v Bulharsku a doporučení necestovat sem na vlastní pěst, můžu prohlásit, že za celou naši cestu jsme nezaznamenali jedinou nebezpečnou situaci.

     Celkem jsme najeli 4.250 kilometrů a přes veškeré zmínky o riskantní jízdě bulharských a řeckých řidičů nutno říci, že daleko kritičtější situaci lze zažít na českých dálnicích.

     Cestu naskrz Balkánem jsme podnikli celkem čtyři - Axl, Terka, Petr a moje maličkost (Míša). Ač v širokém věkovém rozpětí (20 - 47 let), přes generační rozdílnosti si vyhovujeme, a za celou dobu se mezi námi nevyskytly žádné rozepře (pominu-li hádky při stolní hře Aktivity, kdy hrál tým žen proti týmu mužů ).

A teď už vás zvu,

abyste alespoň virtuálně s námi prožili

naše putování: