Probíhající diskuse o šátcích muslimských žen zase ukázala, že západní civilizace neumí integrovat jiné kulturní modely. Chybí silně působící kulturní vzor, jak to bylo např. v devatenáctém století, kdy moderní kulturu přijaly všechny odlišné skupiny (křesťané, židé, muslimové v Turecku atp.) a náboženské odlišnosti nebyly napohled patrné, ani se neprojevovaly v civilním životě, včetně zaměstnání. Proč to dnes není možné? Vždyť ta muslimská děvčata, která odmítla ve škole odložit šátek, utekla z muslimského světa před pronásledováním.

       Přesto je modernitní společnost nepohltila a nestala se pro ně vzorem. V dřívějších dobách by jistě takové děvče chtělo cvičit v Sokole a muselo by šátek odložit, ostatní děvčata by se divila, proč má šátek - není snad nějaká divná? Kluci by se smáli a šátek by jí strhávali. Prostě asimilační schopnost tehdy měla společnost sama a adept se musel rozhodnout, zda konvertuje nebo ne (v Turecku konvertoval k modernímu životu celý národ).

       Přitažlivá byla nejenom kultura svojí úrovní, ale rozhodnost a sebevědomí jejích uživatelů. Odpovědět na otázku, proč je to dneska jinak, není snadné.

     Základním faktorem je individualistické myšlení, které vede člověka k jakémusi druhu izolace, pohled se zaměřuje na jednotlivce a odvádí od obecnosti. Na první pohled se dá říci, že individualismus je podstatou problému, protože brání obecnému pohledu na společnost a upřednostňuje zájmy jednotlivce. Jednotlivec je si potom vědom svých práv, nepřizpůsobuje se obecnému modelu a není tlak, který by to dokázal změnit. Ale s tímto odsudkem individualismu bych ještě posečkal, než vysvětlím další části paradigmatu.

     Viditelným společenským jevem je postupný, velkou mohutnost prokazující zánik kolektivních ctností – věrnost, jednota, solidarita, svornost, loajalita, úcta k autoritám atd. - vztahovaných k podstatným kolektivům důležitým pro přežití společnosti: k rodině, k obci, k národu, ke státu.

        Věrnost se už dokonce ve značné míře nevztahuje ani k takovému kolektivu jako je rodina, nemluvě o obci a státu. Bojovat za vlast je směšná výzva...

     Jiné civilizace, které nezašly tak daleko ve vývoji k modernitě, se drží svého celonárodního konzervatismu. V Rusku dokonce nastal návrat ke křesťanství a snaha skloubit nějak nevábnou komunistickou minulost s konzervatismem. Navzdory paradoxním výsledkům tohoto netradičního mixu je to jistě trend konzervativního charakteru.

     O islámském konzervatismu není pochyby a čínský je zatím na rozpacích. Návrat k tradicím je výsledek hledání řešení ve světě, kde není jiný funkční vzor. Západní civilizace se už za vzor nepovažuje nejenom ve jmenovaných zemích, ale i pro přistěhovalecké menšiny v západních zemích. Vzorem může být jen svou vysokou materiální úrovní, která spíše budí závist a požadavky na přerozdělování bohatství.

     Odpor jiných civilizací ve střetu s civilizací západní je veden nějakou formou domácího konzervatismu, většinou náboženského nebo založeného na tradicích odlišných způsobů života.

     Samotná existence tohoto odporu není vždy dána jen skupinovými zájmy materiálního charakteru, ale i obavou o osud vlastního společenstva tváří v tvář bezperspektivní, čistě konzumní a hédonické podobě západních mravů.