|
 V tom je právě ten problém... Ano, my tu vždy řešíme problém jen z té jedné strany, nemáme možnost zjistit, jak to opravdu bylo, jestli ten kretén, co chudince naflákal, sebral všechno, vyhodil ji z bytu, a vůbec - je taaaak moc zlej, a nebo jestli to nebylo trochu jinak, jestli - no však víte, jak to může být z pohledu druhého.
Včera jsem se o tom bavila s jedním z kudlánků a dnes vám tu nabízím velmi hezky psaný dopis od jiného "kudlánka", mohu-li tohoto mlaďocha tak nazvat...
Ahoj Danielo, omlouvám se, že odpovídám až teď, ale poslední dobou mi nějak začíná ubývat nálada na komunikaci. Chtěla jsi můj názor na „problémy ve výběru partnerů" - tady ho máš: Hlavní jádro problému vidím v tom, že si lidé vybírají partnery podle hodnot, které jsou na první pohled zřejmé. Člověka při výběru partnera bohužel většinou nezajímá, jak dovede být zodpovědný, jaké má postoje ohledně rodinného života, jestli je upřímný, nebo čestný, zda si dovede na věci vytvářet samostatný názor, nebo jen tupě kopíruje aktuálně módní dogmata a tak dále. Mnohem více ho zajímá, jak se potencionální partner dovede vyjadřovat ve společnosti (jestli dovede být bavičem, nebo „top samcem", ke kterému celá společnost vzhlíží), jak se obléká, kolik vydělává a mnoho dalších věcí, které ale neurčují charakter člověka, či vhodnost jeho osobnosti, k osobnosti hledajícího. Dalo by se říci, že si člověk často vybírá partnera ne podle svých potřeb, ale podle toho, co na něj řeknou kamarádky, nebo kamarádi - samozřejmě, píši s částečnou nadsázkou. K tomu se pak přidá očekávání (například ženy obvykle předpokládají, že svého partnera změní, čímž začnou vztah kazit, protože chlap naopak očekává, že ho nikdo měnit nebude) a přetvářka, hlavně v začátku vztahu (často bývá, že partneři minimálně v počátcích vztahů skrývají své nedostatky, tváří se jako lepší lidé, než jakými ve skutečnosti jsou). Je jasné, že když tyto faktory nějakou dobu působí, „probuzení" bývá tvrdé a začínají stížnosti. Kdyby se lidé před svými potencionálními partnery nepřetvařovali (ať už z pohledu požadavků, či z hlediska věcí, které sami nabízejí), ubylo by mnoho problémů, protože by byl mnohem větší prostor pro to, aby si člověk našel partnera, který jeho skutečným požadavkům bude vyhovovat. 
A je tu ještě další věc, která vztahům nesvědčí. Lidé se bojí být k partnerům upřímní. Musím říci, že to z větší části pozoruji u žen. Mám teď na mysli takovou upřímnost, kdy partnerovi sdělíš, když tě něco trápí. Lidé by měli ve vztahu mluvit o problémech, které mají. Problém je v tom, že místo toho, aby o nějakém nedostatku řekli (měl bych spíše napsat „řekly") partnerovi (tedy člověku, kterého se problém bezprostředně týká), rozeberou ho se svými přáteli a samozřejmě pouze z jednoho úhlu pohledu (čímž zamezují tomu, aby jim přátelé poskytli objektivní pohled - vidím tento fakt, i ve tvém textu - píšeš o partnerech čtenářek Kudlanky, jako kreténech a neřádech. Jak ale můžeš vědět, že to opravdu kreténi a neřádi jsou? Jak můžeš soudit, podle jednostranně podaného příběhu? Nebo ses ptala i na názor druhé strany?). Jaké je řešení? Chovat se trochu racionálně, i když máš pocit, že se ti z někoho podlamují nohy. Říci si, že to, co vidíš na první pohled, nemusí a daném člověku vypovídat vůbec nic. A také mít reálné požadavky a dát je včas najevo. Netvářit se v počátku vztahu, jako nenáročná otrokyně, ochotná přijmout a splnit skoro cokoliv a v průběhu vztahu se najednou začít obracet na nesnášenlivou fůrii, která spustí hysterickou scénu pokaždé, když není po jejím. A ještě jedna věc, která je dosti důležitá - poslouchat to, co říká partner a ne své emoce. Žena může celý den řešit, proč se s ní její partner nějaký den nechce moc bavit. Ten partner jí mohl několikrát říci, že nemá dobrou náladu a ať ho nechá v klidu, ale žena toto vyjádření „přeslechne", protože jí emoce říkají, že je něco v nepořádku a ona by to měla řešit - jistě, měla by to řešit jediným způsobem - měla by ho nechat v klidu a pohovořit si o tom s ním později, pokud ale bude chtít (je docela možné, že ani nebude vědět, proč špatnou náladu měl). Není tedy pravda, jak se všeobecně tvrdí, že neposlouchají pouze muži. Kdyby partneři mezi sebou uměli efektivně sdělovat své myšlenky tak, aby je ten druhý pochopil, ubyla by další nekonečná řada problémů. Jenže to by se lidé museli naučit naslouchat druhému, nejen sami sobě, svému vnitřnímu přesvědčení, nebo přání. Ač to bude znít divně, největším problémem vztahů, jsou emoce a neschopnost s nimi pracovat a oddělit je od reálných fakt. Zdraví tě Lukáš
|
