A výživný na psa bys nechtěla ?

§760 Není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu bývalý manžel v přiměřeném rozsahu...
§762 Nedohodnou-li se rozvedení manželé o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil,...navrhnout, aby soud stanovil výživné v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze považovat v tomto případě za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle po dobu 3 let po rozvodu...

Takže žádat je možné, ale záleží na okolnostech - výdělku manžela, jestli je z čeho ubrat jemu a přidat Tobě.

za slovy "v přiměřeném rozsahu" patří ještě vyživovací povinnost

možná je můj soud příliš rychlej, ale 6000 na dvě malé, běžným způsobem nemocné/zdravé děti, mi přijde velmi slušný. Žádat kvůli tomu, že nemůžu najít práci, prachy pro sebe, mi v pořádku nepřijde. A ano, vím, že na to se mě nikdo neptal...

Zažila jsem "dvě malé, běžným způsobem nemocné/zdravé děti" v předškolním věku. Jedno dvojče mi doktorka z důvodu časté nemocnosti tzv. "vyřadila z kolektivu" na tři měsíce, druhé do školky chodilo. Že jsem musela zůstat doma z práce, je jasné.
Když si představím, že bych ještě v té době byla na všechno sama a neměla z čeho žít, tak je to na mašli.
Někdy si říkám, že zaplať pánbůh jsem své tři děti odchovala za "totáče". Dneska by mě vyhodili z práce a byli bychom nejspíš sociálně slabá rodina, bez ohledu na to, že mám manžela.
6 tisíc výživného na dvě děti je sice slušná částka, ale Žaneta je bez práce a žije ze sociálních dávek.
Nezáviděníhodná situace.
Zatímco její exmanžel zakládá novou rodinu a zřejmě se moc nezajímá, jak žije jeho rodina minulá. Kdyby mu záleželo na JEHO dětech, tak se bude snažit, aby žili spokojeně i bez něho a ne s vystresovanou matkou, co přemýšlí, co dát dětem do hrnce a jak poplatit všechny poplatky.

radu nemám. Ale zažádej si. Kdysi jsem byla v obdobné situaci , s partnerem jsme se rozešli, dcera byla malá, do školky ji pro nízký věk nevzali, tak jsem na přechodnou dobu několika měsíců výživné pro sebe vysoudila. Byť tehdy to bylo 250 Kč na měsíc z jeho platu cca 1700 Kč . A pamatuji si dodnes co soudce řekl bývalému manželovi, když se cukal - uvědomte si laskavě, že je to Vaše bývalá manželka a vychovává VAŠE dítě.

Na řeči typu Karlose a Kamily nedej, čímž je nenapadám, určitě lidí s podobným názorem je víc. Ale takhle mluví většinou lidé , kteří žijí ve velkoměstě, tramvaj, metro, MHD jim jede každých pár minut. Kdo žije v místě, kde je špatná doprava , autem se projezdí pomalu tolik co se vydělá, ten to vidí jinak. V současné době je nezaměstnanost kolem 8 procent a to jen díky tomu, že jsou nová kritéria pro výpočet. Jinak by to bylo nějakých 10, 11 , možná více procent. Těžko najde práci zdravý, bezdětný, natož osamělá žena s malými dětmi. Žena, která si na rozdíl od bývalého partnera nemůže dovolit dělat odpolední, noční, přesčasové směny. Musí na určitou hodinu dávat i vyzvedávat děti ze školky, to se pak těžko hledá s malými dětmi obživa. A že je tři tisíce podle některých dost? V době kdy stojí kostka másla 46 Kč, mléko 24 Kč, chléb 35 Kč, .. mi takové výživné přijde legitimní.

já neříkám, že je výživné vysoké. Já říkám, že je přiměřené. Což pisatelka nezpochybňuje. Jistě, ať si zažádá, ale vysoké šance asi nejsou - mám dojem, že záleží - ano, Giota to píše - jak dlouho je rozvedená.
A ano, jsem z města a měla jsem to štěstí, že jsem toto řešit nemusela, přiznávám se.
Také bych nerada křivdila exmanželovi - že se "zřejmě" nezajímá, bych se neodvážila tvrdit.
A nakonec ano - pisatelčina situace je nezáviděníhodná. Ovšem obávám se, že toto řešení nebude.

Pokud tazatelka vysoudi nejake vyzivne pro sebe, coz dost pochybuju, tak s velkou pravdepodobnosti prijde o cast soc. davek a bude furt tam, kde je.

někdy stačí docela málo a člověk ví na čem je. Ještěže jsou tady i tací, jako je Mia I a mamča.

nejhorší, co se může stát, je to, že neuspěješ.

Kdyby nešlo o malé děti, přikloním se k názoru Kamily - středoškolák se obejde doma bez mámy, když pracuje na směny, o prázdninách může na brigádu, vysokoškolák totéž a nebo prostě přestane studovat, když na to rodina nemá.
Ale co se dvěma malýma?

Jsem v tomhle konzervativní - chlap se má postarat o svou rodinu a jinou zakládat ne na úkor té první.

Řešení? ať si otec vezme dočasně děti k sobě. Než se Žaneta postaví na nohy. Možná že pak radši zaplatí větší peníze, možná ne.

že

chlap se má postarat o svou rodinu a jinou zakládat ne na úkor té první.

. Jenže to už tady můžeme rovnou psát takový to: Nerozvádějte se! (Databázisti si vzpomenou, před nějakým časem to byl voblíbenej výkřik .)
Jenže lidi už to holt maj tak nějak poskládaný, že se jich nejmíň půlka rozvede. A pak začne platit neúprosnej zákon zachování hmoty, rozvodem skoro vždycky (pominu-li rozvody zlatokopek se zbohatlíkama) klesne životní úroveň vobou bejvalejch manželů. Tak už to holt na tom světě chodí. Žaneta může bejt ráda, že dostává aspoň slušný alimenty, každej takový štěstí fakt nemá. I kdyby nějaký výživný dostala, bude to jen po dobu tří let vod rozvodu (nevim, jestli se vyplácí i zpětně), nebude to žádná závratná částka a snížej se jí zřejmě vo to dávky. Jestli ten chlap dělá za nějakej vobyčejnej plat a posílá 6 kolíků na děti, kolik mu asi zbejvá? Ano, řešení to má - svěření dětí do péče otci. Bylo by to efektivnější než nějaký výživný, bylo by to i správný z hlediska sociální sítě a koneckonců i vzhledem k povinnostem otce k jeho dětem. Zdalipak to Žaneta otci navrhne? A zdalipak von bude souhlasit? Inu - nerozvádějte se....

Máš pravdu, lidi by se neměli rozvádět. Přesto se rozvádí cca 50 % manželství, a to v tom nejsou započítány ty rodiny s dětmi, kde nejsou partneři sezdaní.
Mě tady u Žanety zaujalo to, že je rozvedená od r. 2012, manžel se oženil teď (takže asi 2014) a ona "kvůli nízkému věku a časté nemoci mého syna" nemůže najít práci.
To znamená, že manžel od ní odešel v době, kdy mladší dítě bylo ještě hodně malé, když je "nízkého věku" ještě teď.
Doktor Plzák kdysi říkal něco v tom smyslu, že "to vědí i opičáci v pralese, že od mláďat se neutíká".
Homo sapiens má ovšem jiná pravidla. On se nám Žanetin exmanžel zřejmě zamiloval někde jinde. Lze to pochopit, ale měl by svojí bývalou rodinu zabezpečit aspoň finančně, když ví, že na tom nejsou dobře. Mohl by pomáhat aspoň tím, že by si děti bral občas k sobě.
Nová paní manželka bude jistě potěšena, když si "tatínek" vezme děti každý druhý víkend a půlku prázdnin.

Oni se tolik milují až se vezmou, protože mají právo být spolu. Jenže když nový maso omrzí, jde se dál, protože oni mají přece právo na svobodnou vůli. Náhodně vzniklá děcka tak nějak vlají za nimi životem.
Někde je něco špatně. Obecně špatně. Pohlavní orgány by se měly vydávat na zbrojní pas.

... kdekdo volá: mám právo na lásku, mám právo být jen s tím, kterého zrovna miluji, proč řešit se současnou partnerkou manželské krize? Že mám dvě děti? No a co, tak mi soud napaří alimenty a když to půjde, budu platit a ˇbejvalka ať se stará jak umí.
Přitom manželství je instituce vymyšlená kvůli dětem.
Přemýšlím - nebylo by lepší manželkám "jen" zahýbat, ale děti si pořizovat pouze s ní? Sypat do rodiny peníze,a milenku mít jako koníčka? A nerozvádět se? Jo, ale to by ty lásky nesměly chtít taky děti...
Tohle nevyřešíme. A radit - dobře si rozmysli, s kým budeš mít děti? To bychom mohli jako národ vymřít rychleji než dnešním tempem...
Suma sumárum - buďme každý rád za to, co máme, Žanetko - jsou na tom lidi fakt ještě hůř.

mých rodičů se prakticky nerozváděla - není to tedy tak, že to máme všichni poskládaný ve smyslu teď mne to v manželství nebo partnerství přestalo bavit (odmiloval(a) jsem se) a mám právo jít jinam. Je to o spoustě nezvládnuté svobody a nedostatku zodpovědnosti - ne k manželce nebo manželovi, ale k těm dětem, které jakýmkoliv odchodem rodiče z domova ( s čestnou výjimkou tyranů a alkoholiků) trpí finančně, emocionálně, v mnoha případech jsou až rodiči týrány a používány v době rozchodů jako zbraň - neuděláš-li, uvidíš. Malé dítě může být šestileté, osmileté, manžel si mohl najít novou partnerku až po odchodu první ze společné domácnosti - informací je velmi málo. V každém případě je výživné na "malé dítě" velmi slušné - stejné dostávali moje dvě děti - oba vysokoškoláci.

oprava -dostávaly moje dvě děti, úplně mne bavilo, co jsem napsala.

snad to už napíšu dobře, večer mi to nemyslí.

to nic

takže nemuseli řešit problémy výživnýho. Ale jinak to žádná idylka taky nebyla. Když si vezmu jenom moje prarodiče: Jeden vztah úplně zoufalej, plnej hádek a napětí, děda radši do putyky než domů, ale ani se mu nedivim, protože babička doma dělala tak "skvělou" atmosféru, že bych asi chlastal taky. Nikdy nebyl agresivní, pokud byl sprostej a zvyšoval hlas, tak jen jako vobranu na její řvaní. A to se před náma vnoučatama hodně krotili . Nakonec na starý kolena babička vod dědy utekla, ale von pak za pár let umřel, rozvodovou statistiku nevovlivnili.
Druhej děda s babičkou měli sice docela hezkej vztah až do smrti, ale bylo to vykoupený tím, že děda záletník měl za ten život hromadu tejnejch milenek (služebky do jinejch měst), vo kterejch se babička nikdy nedozvěděla. Kdyby se dozvěděla, asi by se stejně nerozvedla, pro ni by to bylo šílený stigma a děda zase rozhodně nikdy nechtěl vopouštět rodinnej krb.
Takže Lefulko, suma sumárum, tehdy se hlavně "schovávalo pod sukně", dnes se spíš podaváj ty žaloby na rozvod manželství. Příkladnejch a pěknejch celoživotních vztahů asi nebylo nikdy kdovíjak moc, že by to bylo pravidlo či většina. Myslím, že častějc to byla nějaká forma zápolení a boje i v dobách předrozvodovejch. Ale fakt je, že aspoň ekonomicky, pokud chlap nebyl totální vochlasta, ty rodiny nějak fungovaly, zatímco rozvedený polorodiny jsou vždycky finančním průserem.
Nojo, však to už nebude moc stovek let trvat a v našem prostoru bude jiná, nová civilizace, kde zase rodina s mnoha dětma drží pevně pospolu... Alláhu akbar! (Jak směšný se v tý perspektivě zdaj problémy s výživnym...)

jsme nějakej. Každej máme chyby, jen jde o to z lecčehos ustoupit a leccos tolerovat u druhého. Je mi strašně líto dětí ( a zažila jsem to i u svých dětí, přestože skončil můj tehdy psychicky náročný vztah, takže já jsem si vlastně polepšila), že o mnoho v životě přijdou, počínaje dostatečným finančním zajištěním až k tomu, že často buď druhý rodič zapomene, že někde zanechal nějaké své potomky, nebo žijou i nadále v nenávisti a sporech ( stačí kvanta sporů o styk s dítětem, kde dítě je skutečně zneužíváno na tu či onu stranu).Nemluvě o tom, že narůstají rodiny, kde jedno dítě je z prvního, další dvě z druhého a některé ještě z dalších vztahů, některé společné atd., často ty děti neví, čí jsou - nový partner může být lepší pro partnerský vztah, ale vždy je to nevlastní otec či matka, který má docela samozřejmě především na srdci své potomky a tomu se nelze divit. Můj bývalý manžel vyrůstal od svých tří let s novým manželem matky, který ho toleroval, ale nikdy nepřijal, v rodině se cítil jak vetřelec. Nese si to pak celý život, má pocit, že ho nikdo vlastně neměl v dětství rád.