 Tak už je mi pět. Říkám to všude a všem, abychom měli jasno, že už nejsem žádné pískle, ale pořádný chlap. Chodím do školky. Měl jsem už vši i neštovice a jsem zvědav, co mě čeká dále. Umím jezdit na kole, lyžovat a rád si při tom zpívám.
Moc věcí mě nevytočí, jen brácha, když mi řekne „ty debile“. Už jsem se naučil i pohotově odpovědět, třeba „ty hajzle“, ale znám i jiné. Ale ta ženská, co s ní bydlíme, to nesmí slyšet, protože mě potom peskuje. Rád mluvím a směju se a vždy pěkně nahlas, aby všichni věděli, kde jsem a náhodou nezapomněli, že jsem velký chlap.
Rád jím, hlavně čokoládu, sušenky, řízky a hranolky. Byl jsem už u zubaře a mám jednu plombu, heč. No prostě už mám pět, no.
Nedávno mě ta moje ženská postavila na brusle. No byla to dřina, hlavně pro ni, já jsem se docela bavil.
Zvedala mě ze země a zvedala a zvedala, a pak mi poradila jen, ať dám nohy od sebe, ruce na kolena, předkloním se. Ona mě pak pěkně tlačila a to nám šlo, i jsem zatočil. Sice nevím jak, ale jsem holt šikovný a taky chytrý. Umím počítat a čísla mě dost zajímají, hlavně ty co jsou na vláčcích a trolejbusech. Sám si je přečtu a hodně nahlas, aby všichni věděli, co už umím.
Vydupal jsem si počítač, chtěl jsem dvě hodiny, ona prosazovala 20 min. Nakonec jsem to ukecal na 21 minut – za týden. Já vyzraju na všechny.
Je to fajn. Jsem rád, že mě má, ale některé věci mi trochu vadí. Třeba mě nutí si utírat zadek, nebo jíst příborem a to se většinou vytočím do běla. Chci lžičku a komínek, to mi vyhovuje. Si říkám, kolik kravin se budu muset ještě naučit... KRYŠTOF
|
