|
 Slíbila jsem vyprávění o lidech, kteří žili vysoko v horách, v chalupách, jako je ta naše. V typicky krkonošských roubenkách, s pruhovanými štíty, trámovými zdmi a rozlehlými loukami kolem sebe. Vyzpovídala jsem svého tatínka, zavzpomínal na vyprávění, která slýchal on sám, zavzpomínal na své rané dětské zážitky...
A já si tak udělala jakýs takýs obrázek o prostém životě lidí z hor. Obyvateli byli Němci. Vedli chudý život plný dřiny. Jejich hlavní obživou byla práce v lese, tam chodili pracovat muži, po chalupách se vyráběly různé výrobky a v neposlední řadě pak byla zdrojem obživy kráva. Typický letní den muže - ráno vstal za kuropění, pokosil část louky a šel pracovat do lesa. S sebou si nesl jako svačinu chleba s tvarohem. Chleba byl jen pro muže. Obilí takhle vysoko nerostlo, takže se musel draze kupovat. Hlavním jídlem pro domácí byly brambory.  Ženy v létě sušily seno, staraly se o krávu, děti, chalupu, pole, zpracovávaly mléko, pravděpodobně také vyráběly různé drobné věci. Pro krkonošské chalupy byla typická třeba výroba korálků - však materiál na ně jsme vyhazovali při vyklízení půdy - byly to dlouhé skleněné trubičky a bylo jich hned několik pytlů. Domácí výroba ozdob probíhala většinou takto: otec a děda vyfukovali perle, které ostatní v rodině zpracovávali. Klaučata se musela rozřezat na části nebo jednotlivé perličky (to zpravidla byla práce babičky), děti spolu s matkou z jednotlivých dílků sestavovaly jednotlivé ozdoby, často miniaturní napodobeniny běžných věcí. Nebylo ale výjimkou, že se na foukání perlí podílely i ženy. Přes poměrnou náročnost ale tato činnost zůstala pro rodiny jen přivýdělkem k výrobě bižuterie a byla jen v sezóně od června do října. Veškeré pracovní postupy byly přísně střeženým rodinným tajemstvím, a proto měla každá sklářská rodina "své" ozdoby, které se v detailech odlišovaly od konkurence. Zvláštností, pro mě dnes nepochopitelnou, bylo, že kráva se nikdy nevodila na pastvu. Celoročně byla v chlévě a krmila se pouze tam. Proč, to nemám tušení. Mléko od krávy se pak zpracovávalo. Pro domácí ale zbýval jen tvaroh. Máslo se prodávalo a pro chalupníky představovalo zdroj příjmů. Sušilo se seno. Tatínek si dodnes pamatuje obrázek žen, jak seno na zádech nosily do chalupy - byla ho pak plná půda. Balík sena svázaný loktuší byl o mnoho větší, než postava ženy, která ho nesla. Ta ho měla připevněný na zádech a v rukou držela dlouhou hůl. Do prudkého svahu pak postupovala způsobem, že před sebe opřela hůl, udělala jeden krok, druhý krok a zase poposunula hůl. Neskutečná dřina... Pozemky jsou dodnes olemovány kamennými zídkami. Předpokládám, že to jsou kameny, které byly z chudých políček vybírané a odnášené na kraj pozemků, která chalupníkům dávala brambory. . 
I v zimě se pracovalo. Muži chodili do lesa i v zimě, a to se hlavně sváželo dřevo. Sváželo se na obrovských rohačkách a bylo to neskutečně nebezpečné. Náklad takových saní mohl být až kolem 1000 kg. Řidič saní se držel rohů a mezi nimi nohama řídil a brzdil. Stačila chvilička nepozornosti a jízda se pro něj mohla stát osudnou... Později se na ně přidělávaly zvonečky, aby bylo zdálky slyšet, že se rohačky blíží. Doma se pak štípaly šindele, vyráběly už zmíněné korálky a samozřejmě se také tkalcovalo. V naší chalupě i v chalupách v okolí, byly zbytky tkalcovského stavu i kolovratu - už za první republiky to byly zbytky, takže předváleční Němci se živili už jinak. Nu, a v neposlední řadě se pašovalo. Asi hlavně tabák. Tomu se snažili zabránit tzv. financové - spadali pod ministerstvo financí a plnili funkci dnešních celníků. Valerie
|
