O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

DVA HODNÍ A JEDNA POTVORA? PDF Tisk E-mail
Pondělí, 03 prosinec 2012

Milá Danielo, pročítám si tady příběhy a snažím se najít řešení svého trápení. Nakonec jsem se odhodlala napsat.  Je to něco přes rok, co jsem zjistila, že má můj muž nějaké ty "techtle" se svojí ex. My jsme spolu čtyři roky, máme dvouletou dceru a novorozeně, které je krásným následkem "udobřovacích praktik". Ano, původně jsme plánovali i to druhé, ale po jeho nevěře jsem už raději nechtěla další závazky.

 

 

 

      Dnes jsem tomu ráda, díky tomu se nám podařilo vztah udržet a vrátit vše takříkajíc do normálu.

 

     Ale... Právě to ale je nejhorší na celém vztahu, protože já nejsem schopná partnerovi znovu věřit. Celý ten úlet, jak to nazývá on, trval asi dva měsíce, než to prasklo. On mi řekl, že to okamžitě ukončil, že jsem pro něj to nejdůležitější, jenže asi další dva měsíce potom, co jsme se to pokoušeli nějak zvládnout (a myslím si, že to docela šlo),  jsem náhodou uviděla, že si psali přes nějakou on-line hru.

 

      Psal jí, jak to bylo těžký rozhodnutí, jak musí pohřbít svou lásku k ní... a takový věci.

 

      A od té chvíle nejsem schopná mu věřit,  věřit, že to, co se děje u nás doma, není jen krásný divadlo. Mám ho moc ráda, ale takhle se žít nedá. Jsou dny, kdy je to docela v pořádku, ale pak najednou stačí jen nějaká poznámka, nebo třeba věta ve filmu. Nebo když mi řekne: mě přece můžeš věřit!

 

      To bych nejradši vstala a začala řvát: "Jak bych mohla? Po tom všem, jak jsi mi lhal do očí, že by si mě nikdy nepodvedl, navíc s NÍ, která i tebe, celou dobu, co jste byli spolu, podváděla? Říkal jsi, že už to skončilo a stejně jste si psali!"

 

      Ale místo toho jen sedím a koulejí se mi slzy po obličeji, miluju ho, ale nejsme šťastní; nejspíš ani jeden. Chystáme se do poradny, ale vzhledem k věku našich dětí a protože jsme bez možnosti hlídání, nevím jak to zvládnem. Chtěli bychom náš vztah nejen udržet, ale dát mu tu krásu, jakou míval před tím. Přitom můj muž je milující otec i partner, je galantní, pomáhá mi, učí se se staršími dětmi (máme dohromady čtyři :-)))...  Máme i společného koníčka, jen ta důvěra nám, teda mně, teď chybí.

 

     Co s tím, nebylo by lepší jít od sebe, nebo je možnost to nějak napravit?

 

DOMINIKA

 

    

O D P O V Ě Ď :

 

Milá Dominiko,

.

      to je velká pravda, že důvěra se velmi lehce ztratí a velmi těžko znovu získává. Ale - podle všeho jste docela mladí, teď máš plné ruce práce s batoletem a miminkem. Ty dvě starší jsou tvoje, nebo jeho a jeho bývalé manželky? A ještě něco - proč se oni dva rozvedli? Byla v tom jeho nebo její nevěra? Ono je to dost důležité - pokud to byla její nevěra, tak on je v submisivní roli vůči ní, stejně tak se může i cítit, pokud to jsou jeho, ty starší děti.

 

      Teď jsem si tvoje psaní četla znovu - ano, je to tak, ona ho podváděla během jejich manželství... Ona byla ta dominantní. A nyní se nejspíš bavila tím, že ho může ovládat i teď, když už je vázán jinde. Tvůj manžel naopak asi není moc dominantní typ, že? Pravděpodobně má vůči ní stále jakousi "slabost", ale tím, že mu to budeš vyčítat a budeš nešťastná a uplakaná, tím nic nevyřešíš. 

 

     Podívej se, Dominiko, musíš zcela změnit svou taktiku: být sebevědomá, sebejistá (vím, to se mi to říká, ale tobě je nejspíš přesně naopak), rozhodně už přestat dávat najevo, jak moc tě to trápí, a jak moc ti to vadí. Nebreč, chovej se zas normálně.

 

     Stejně tak mu nedávej najevo, že se o vaši lásku tak moc bojíš - známé přísloví říká: "Strach je poloviční ztráta", a v tomhle případě je to absolutně jasný!  Takže - snaž se nemyslet na to, že by se snad mohl k ní vrátit. Tomu ani já nevěřím! Určitě tě miluje, stejně jako vaše dvě mimi, ale musíš mu dát ještě šanci.

 

     Ovšem - v nějaké příhodné chvíli bych mu stejně řekla:

 

     "Podívej, chlape, mám tě ráda, a seš prima táta, ale pokud bys uvažoval o tom, že se k ní  vrátíš, tak si klidně spakuj kufřík a jdi. Já už se ještě jednou trápit kvůli tomu nehodlám!

 

     Od teď ti budu zase věřit; slibuju, že se budu o to opravdu snažit, ale pokud bys mě ještě jednou zklamal, tak už tě nechci ani vidět! A ani se o tom už bavit nechci."

 

x x x

 

      Potom se opravdu snaž, věř a vrať se zpět do vašeho hezkého vztahu. Pokud je opravdu takový, jak píšeš, tedy " milující otec i partner, je galantní, pomáhá mi", tak se určitě bude bát, aby tě - vás -  neztratil.

 

 

Rozhodně se ještě ozvi, ano?

d@niela

 

 

Komentáře (23)add feed
Zpětně 2,5 roku jsem také dostala podobnou životní ťafku : takytak
Máme děti 3, nejmladší v té době bylo 2,5 roku. Ačkoliv se můj muž vrátil již po 2 dnech odchodu, tak další půlrok jsme mluvili o jeho zamilovanosti a našich pocitech křivdy.Sama bych asi takto podkopnutou důvěru již neobnovovala, ale máme společné děti, které oba milujeme a naše děti mají právo mít oba rodiče. Zkusili jsme to.

Zvláštní však bylo, jak takováhle věc (zamilovanost) dokáže u chlapa (v mém případě) posunout myšlení a smýšlení o prožitých věcech. Nevycházela jsem z úžasu a zároveň mne velmi zraňovalo to, jak byl během onoho "očišťovacího půlročného procesu" schopen popsat náš dosavadní život (v té době jsme byli spolu skoro 10 let), nikdy v životě předtím ani potom nebyl tak zlý, nefér, sobecký a zraňující.
Nepíšu schválně pravdivý, protože jednak dnes již tvrdí, že to pravda "samozřejmě" nebyla anebo si to nepamatuje (pili jsme u toho vínko) a kdybych si "tyhle pravdy" připustila, bylo by to vlastně strašné. (Předpokládám, že takovéto s prominutím "srajdy" zažívá pak mnoho párů v rozvodovém procesu). Připouštím však, že část "pravd" nám pomohla vyjasnit si nějaké předchozí ústrky.

Každopádně mě trvalo skutečně 2 roky, než jsem muži začala trochu víc věřit. Jednotlivé intervaly mezi "strachy a úzkostmi" se přodlužovali zvolna a ještě dnes zažívám velmi intenzivně bolesti při "vzpomínání".
Mám pocit, že jsem onou ťafkou"konečně" dospěla, ztratila růžové brýle, nevím. Můj muž je báječný chlap, člověk, je chytrý, rozumný a hodný, reflektující. Ale ten půlrok, to bylo peklo, úplně jiný člověk, měla jsem pocit, že ho najednou vůbec neznám a tedy asi ani nikdy neznala, to jak mluvil o nás, o sobě, o svých motivech a jím myšlených mých motivech, o tom, jak četl svět a prostředí kolem sebe.

Největší darda takového popisu a smýšlení skončila po půl roce, další půlrok se ještě občas přikradla (ten pocit lítosti nad vyhozením možnosti "být free" smilies/smiley.gif. Níkdy jsem ho nenutila, aby s námi zůstal.

Domnívám se že té původní "abolutní" důvěře se to nikdy nevyrovná (nejsem tak naivní, že bych si myslela, že spolu až na věky, ale přišlo mi, že když se vztah rozpadá, tak to je poznat a chvíli to trvá - jsou neshody, hádanice, neochota se domluvit...že nezahodíš 10 letý vztah ze jedno vyspání s kolegyní,...jenže tohle u nás neproběhlo /a podle příspěvků sem asi i docela často v jiných vztazích/.

Z mého pohledu jsem nezažila nikdy nic horšího (a to mám za sebou fakt dost životních a drsných ťafek). Máme oba psychoterapeutické výcviky, věnujeme se profesně i lidským vztahům, doma komunikujeme, rozhodujeme se společně, děláme běžně "vyrovnané" kompromisy, "jen" prostě chlapovi ulítla hlava (moc zodpovědnosti, "konečnost", ty samé povinnosti,škola,školka, práce, zábava jen když jsou peníze a udáš děti na hlídání....) a postavila se na vedlejší kolej.

My to nějak zvládli, taky mi přišlo, že to "uzdravování" trvá moc dlouho, čas od času mne přepadaly (a ještě i přepadají) podobné otázky, zda to má cenu.

Pro mne má, miluejem se, máme a vychováváme stále spolu naše úžasné děti. Máme docela náročný život (bydlíme na samotě,máme farmu, dojíždíme do práce 100 km daleko, splácíme společné dluhy....), organizovat společnou výchovu děcek, když bychom každý bydleli jinde je podle mě mnohem náročnější, než čas od času zažít "pochybnost" a pocit bolesti, který z toho zůstal (a tím myslím u mne i u muže).

Nejvíc mě paradoxně tíží, že bych mohla být zase obelhávána a z toho vlastně pramení ty současné občasné pochybnosti. Od počátku našeho "znovuzrození" jsem muži své pochybování a nedůvěru k němu netajila, říkala jsem, že to tak v současnosti prostě mám, a že potřebuji, aby mi nelhal a časem se pak ukáže, buď to přejde anebo ne smilies/smiley.gif. Sama jsem se s těmito pocity musela smířit. Zafixovala jsem si do hlavy, že vztah může skončit kdykoliv, v jedný sekundě rozhodnutí jednoho z nás, a "počítám" s tím.

Jednoduché žít s pocitem nedůvěry rozhodně není, mě však přišlo, že je to mnohem míň náročné, než řešit rozvod a porozvodovou péči o děti. Jsem moc ráda, že jsme se rozhodli takto, je to i spousta porozumnění tomu, co je vlastně rodina, co jsou "bolestné" kompromisy, co je to odpovědnost k dětem. Ode mne i mého muže.

Vždycky to bude stejně tvé rozhodnutí a ty si musíš sama najít své důvody, proč ve vztahu vytrvat, případně proč ne.

prosinec 03, 2012 09:37
takytak : kim
Napsala jsi to přesně. Myslím, že když se zamiluje žena dokáže být stejně nefér, sobecká a zlá ke svému manželovi. Tobě se to stalo, ale u manžela, takže jsi přišla o iluze ty. Výhodou je, že už nejsi naivní můžeš si dovolit myslet víc na sebe a brát manželství jako byznys. Já tobě ty mi. Pořád jsou to lepší něžnosti a hlavně levnější než by ti dal gigolo. Nikdy nevíš, kdy se můžeš zamilovat mimomanželský ty a pak teprve poznáš i pocity tvého manžela a proč se tak choval a tys to nechápala. Hlavně mu nedokazuj, že ty jsi pro něho ta pravá. Láska budˇje nebo není a skoro vždycky má jeden rád víc, nebo je závislejší než druhý. Je to v hlavě a pokud si na něm citově závislá tak se toho zbav, hodně se osvobodíš. Dělá se to tak, že si najdeš činnosti a přátelé, které tě budou dobíjet. Láska doma bude zase přirozená a né jako bonus. Káždý byhom měli žít hlavně pro sebe a děti to je naše bingo. Dominiko ty si to přebereš a věřím, že jednou budeš ve vztahu za královnu ty. Moc ti to břejí. Všechny negativní pocity které máš, po čase když změníš myšlení a budeš emoce ovládat a nedovolíš jím, aby tě to ničilo, tak zjistíš, že tě každá tˇafka posunula výš a dala ti nadhled na priority života a začneš podrazy využívát ke zlepšení své osobnosti.
prosinec 03, 2012 13:37
Kim, : takytak
u nás to naštěstí není byznys,jen padlo to přesvědčení, že stačí, abysme se měli rádi a že pak je to samozřejmost. Není, je to chvilka štěstí pro oba, pro celou rodinu, která může kdykoliv skončit (jakkoliv, třeba někdo z nás umře, bo nevím, co) a přetransformovat se v něco jinýho a tak je třeba ji přijímat a těšit se z toho, že zrovna teď to tak je. Že je třeba na tom hodně pracovat. Že sebelítost (i oprávněná) k ničemu nevede a že život se mnohem lépe ŽIJE, než se o něm uvažuje, přemýšlí, než se hodnotí(ať už do budoucnosti, minulosti nebo přítomnosti). Já si určila prahy, které jsou pro mne nepřekročitelné (např. sdílení života s milenkou - cha to u nás také padlo smilies/smiley.gif), přijala rizika pokračování vztahu i případného ukončení, stejně tak můj muž. Ale rozhodně to není tak, že bychom spolu měli byznys vztahy, naopak.
prosinec 03, 2012 14:26
Nevěra se dá odpustit : babi
hlavně kvůli dětem,na ně myslete především.A pak mějte víc ráda sebe.Někdy si své muže zbytečně idealizujeme a pak nás překvapí.Muž,který chce zachovat rodinu "uklouzne" jen jednou.Když by se mu to zalíbilo,pak nemá cenu se trápit.

prosinec 03, 2012 18:30
Pár dní : Ivča
si v hlavě řeším podobné otázky..není v tom nevěra, jen několik nakumulovaných lží...prý z obavy, abych si nepřidělávala starosti z jeho problémů...Podle mě ale takhle partnerský vztah nefunguje, potřebuji důvěru... Asi jsem potřebovala číst tyhle řádky...díky.
prosinec 03, 2012 18:54
přemýšlím : jawitch
nad tím, jestli je to ale správné, kvůli dětem vše vydržet.....obětujeme se jim a oni se nám později mohou cítit zavázáni, podvědomě....a mohou z toho mít další problémy ve svých vztazích.... Prožívám teď trochu jinou, přesto v něčem podobnou, situaci....Jsem manželem označována, za špatnou matku, když se nechci pro děti obětovat a kvůli nim s ním zůstat. Moji rodiče měli taky problémy, otec s alkoholem a matka právě proto s ním, několikrát nám dětem řekla, že se chce rozvést, ale nikdy to neudělala, dál se "kvůli nám dětem" s otcem trápila a rozčilovala. On několikrát přestal a zase začal, teď už je v pohodě. Podotýkám, že nikdy na matku ani na nás nevztáhl ruku, nikdy ani náznak agrese, ale věčné psycho a hádky. Moje maminka se pro nás děti obětovala, dodnes si však nese následky...zdravotní problémy....přestože je silná ženská. A jak to souvisí se mnou? Chci se rozvést, protože s manželem prostě nechci a nemohu dál žít. Proč to ale nedokážu udělat? Moje matka mi řekla: Jak bys to mohla udělat dětem?? Podívej se na mně, já jsem taky kvůli Vám s tatínkem všechno vydržela...A co já?? Na mně ohled nebereš? Já se celý život starala, aby ses měla dobře a Ty se teď chceš rozvést? To mám za všechno?? ..........
Tak....a já jsem naprosto v háji....protože mám prostě v podvědomí zafixovanou potřebu neustále brát na někoho ohled, mám pocit, že když budu já chtít být spokojená, všem kolem sebe ublížím, žiju životy ostatních, ne svůj...drtí mně to, nedokážu se z toho vyhrabat, nepodařil se u mně ani psychický odblok... Pokud v tomhle vztahu zůstanu, jednou to mohou odnést právě moje děti, budou se mi cítit třeba zavázáni,vezmou si vzor, že kvůli dětem je třeba všechno překousnout a vzdát se sám sebe.....představa, že možná by jednou moje děti tohle prožívaly, je pro mně nepřijatelná... Dnes vím, že já jim dala život a ten život je jejich, ne můj....nemohu ho za ně žít, měla bych žít ten svůj.... Vím to, ale nejsem schopna to nějak realizovat....
I když nejsem ta, která by měla radit, protože mám sama problémy, chtěla jsem jen Dominice říct, že pokud manžela opravdu ještě miluje a chce na vztahu s ním pracovat, protože jí ten vztah stále něco může dát, ať to nevzdává,chce to čas.....pokud by s ním ale měla zůstat jen kvůli dětem, bude to hodně bolet...vím, o čem mluvím.....
prosinec 04, 2012 10:02
jawitch : kuk
nedá mi to ti neodepsat. Už z toho že to takhle řešíš, je vidět, že špatná matka nejsi, ať si říká kdo chce, co chce. O tvém manželovi ani nemluvím, ten by měl "odejít do rohu a přemýšlet hlavně o sobě". Co se týče maminky: ona si svou cestu vybrala, "obětovala" se pro vás, odnesla to a teď si najednou neuvědomuje, že si její dcera (ta pro kterou se tolik obětovala), když jí poslechne, prožije tu samou hrůzu, neřku-li dokonce zničí život. Mrzí mě, že tohle některé mámy nevidí. A děti? Já jsem z rozvedené rodiny. Rodiče se rozvedli poměrně brzy, takže si nějaké hádky a podobně nepamatuji. Co se týče péče o mne, vždy se dohodli a když už se setkali, nikdy jsem žádné dusno nezaznamenala, což jim tedy musím připočíst k dobru.Z mého dětského hlediska (pochopila jsem až později, jak to vlastně vše bylo), tedy pro rozvod důvod extra nebyl. Brala jsem to ale naprosto v klidu, prostě, že spolu už být nechtějí, ale mě mají stejně rádi. Když jsem pak byla starší (tak 10 let) a zažila jsem chování mého otce k jeho nové partnerce, začala jsem být svojí matce za to rozhodnutí o rozvodu vysloveně vděčná. A to zdůrazňuji, že svého otce jsem měla ráda. Žít s ním bylo ale bohužel o nervy. Co tím chci říct a co ty vlastně v duchu víš, pokud to opravdu neklape, není dobré jen kvůli dětem spolu zůstávat. Za tím si stojím. Takže, jen jsem tě chtěla povzbudit, nenech se okolím zviklat. To jaká si matka určují úplně jiné věci než to, jestli se rozvedeš.
Dominiko, samozřejmě pokud cítíš, že to má smysl, že na vztahu pracujete oba, pak bych se snažila vytrvat. Jen s tou důvěrou, to je asi běh na hodně dlouhou trať a na to je třeba se holt připravit. A pochyby jestli jsi se rozhodla správně, ty tam asi také budou dlouho, asi pomůže jen si vždy přeříkat ta positiva případně negativa, toho proč to děláš. A také bych se asi snažila, aby udržení vztahu nebylo to jediné pro co žiji, zkus myslet taky trochu na sebe, svoje zájmy, prostě dělej to, co ti dělá dobře (i když teď třeba nemáš vůbec chuť). Pak, jak píše Daniela, i to sebejistota přijde snáz.
prosinec 04, 2012 10:46
kuk : jawitch
víš, co cítím, děkuji za reakci. Moje starší dítě nezažilo, jaké to je, když muž projevuje ženě city, zájem a pozornost, viděl, jak žena o to žebrá a pořád se snaží, a to není správný model a já už dávno bohužel zjistila, že on ho začal kopírovat, je mu 18 a když jsem nedávno viděla, jak se bavil se svojí holkou...bylo mi do pláče, protože jsem v něm viděla jeho otce a v jeho holce sebe... A přitom jako malý kluk byl velmi citlivý. Mám ještě malé dítě, je jí 6 a pokud se nerozvedu proto, abych dětem zachovala rodinu, bude vyrůstat v ještě horším modelu, protože já už se k manželovi chovám jen jako hospodyně, nic víc nemohu a nechci...sice u nás nejsou hádky, ale naprostý citový chlad....možná mráz.....
prosinec 04, 2012 11:07
jawitch - a proč ses nerozvedla dřív? Proč jsi svého syna vystavila tomuto modelu partnerského soužití? : Myška
Omlouvám se, nemám sílu prokousávat se příspěvky.


prosinec 04, 2012 11:34
babi, jawitch, dominiko : takytak
také si nemyslím, že je dobré zůstávat v manželství "jen" kvůli dětem... Ještě jedna věc v Dominičině psaní, kdy se chce/musí před mužem přetvařovat - tlustá čára a jde se dál, přeci...Můj muž také zpočátku komunikoval ještě občas s onou kolegyní /už jen z povahy práce/ a mlžil, když jsem se ptala /"aby mě to přeci nebolelo"/. Neskutečně se mi v této době vyvinuly radary na jakoukoliv nepřesnost smilies/smiley.gif, a takovéhle maličkosti mě vracely znova na začátek, do bolestí a obrovských pochybnostech. Já o svém pochybování, úzkosti, potřebě kontrolování muže (kde byl, s kým...) s ním mluvila, byla to součást našeho ozdravování (no, mluvili jsme o spoustě dalších věcech ). Však ona kontrola muže byla nepříjemná i pro mně (prostě se to nedělá), ale v tu chvíli to bylo pro mne jedinou cestou, jak utlumit svou úzkost z podvedení, ze zrady. Nevím, proč bys, Dominiko, měla takovéhle pocity v sobě dusit. Tvůj muž by se je měl naučit přijímat a žít s nimi, jako ty se učíš žít s jeho nevěrou a podkopanou důvěrou. Jen jsem ti chtěla říct, že ta potřeba kontrolovat chlapa a pocit nedůvěry k němu se časem mění, ale trvá to poněkud déle a je to dost těžká cesta. U nás v sobě zahrnovala (a zahrnuje) i vyjádřování a sdílení skutečných pocitů. Říkáš, Dominiko, že jsi ve vztahu (a tvůj muž také) nešťastná. Co je tedy tou překážkou, abyste byli šťastní, po čem toužíš, proč ti to tvůj muž dát nechce a obráceně? Po tomto se ptej a pak se rozhoduj, jestli ty překážky jsou nepřekonatelné či jen si o nich nedokážete říct. A propos, to jestli byl tvůj muž do slečny zamilován, tak trvá dost dlouho než se odmiluje, jen nečekej, že ta láska se k ní úplně ztratí, jsou to prostě hormony. Vidět muže zasněného, kdy jsem věděla, že myslí na ni, bylo pro mě kruté (taky v té době jsem často zvažovala, jestli to cenu má), ale sám o tom mluvil, že to takto chce, prostě občas míval pochybnosti o správnosti rozhodnutí, stejně jako já smilies/smiley.gif. Ještě mě hodně pomohlo přestat se bát, že mě /a děti/ opustí, přestat se bát být opuštěná /a jak jsem již psala výše/ prostě se to jednou může stát. Neříkám, že by to nebolelo,jen už se toho nebojím. Hoďně štěstí, Dominiko!
prosinec 04, 2012 11:34
Myška : jawitch
proč? Protože jsem se bála, co tomu řeknou ostatní.....že jim ublížím.....protože já jsem ve vztahu nespokojená, je to můj problém, ne jejich....já ho ale jinak vyřešit nemohu...mohu se rozvést anebo potlačit svoje potřeby.....
prosinec 04, 2012 11:45
jawitch : takytak
jakmila má kdokoliv ve vztahu dlouhodobý pocit, že se "obětuje", není to ´dobře. Napadání a osočování partnerů /a vydírání o špatnosti matky/otce protože se neobětuje?/ také patří to šuplíku nerovných vztahů. Přeji ti chuŤ a odvahu tenhle vztah srovnat, rozhodnout se a přijmout to i sebe.

prosinec 04, 2012 11:48
jawitch - to myslíš vážně? Nejvíc dětem ublížíš tím, že budeš setrvávat ve vztahu, ve kterém nejsi spokojená. : Myška
Nespokojenost se přenáší na děti, ať chceš nebo ne, a jak vidíš na svém synovi, pokud děti vidí, jak se k sobě rodiče chovají, považují to za normální model soužití. Vždyť neznají nic jiného a chovají se tak lidé, kteří by jim měli být vzorem především - rodiče.
prosinec 04, 2012 11:50
Myška, : jawitch
psala jsem o tom výš...ˇaž budeš mít čas, přečti si to......smilies/smiley.gif
prosinec 04, 2012 11:53
jawitch : mia I
nechci být indiskrétní, ale dost dobře nechápu, proč za téhle situace intimní život a druhé dítě. Opravdu jste ho chtěli oba?
prosinec 04, 2012 11:58
Myška, takytak : jawitch
když jsem manželovi sdělila svoje rozhodnutí, že se chci rozvést, nastla v jeho chování ze na den obrat...začal být najednou pozorný manžel i otec...ale já o to prostě nestojím, po těch letech o to nestojím....připadne mi jeho chování k smíchu... Jeho slova: já se teď snažím, ale Ty ne...Ty jsi ta, která rozbíjí rodinu, protože Ti záleží jen na sobě.... mně nejdřív zraňovala, teď se jim ale už směju.... Snažím se marně vysvětlit, že si z našeho 20-letého vztahu můžem vzít poučení do budoucna, ale my dva už si prostě nemáme co dát...já nechci, nemám na to sílu, ani chuť....jen on to nechápe....nechce se vzdát, já mu docela rozumím.... On se cítil vždycky spokojený, měl svoji práci, koníčky, volnost, doma servis...já si ho tak naučila, nevymezila jsem si svůj prostor, ustupovala jsem... Teď mu to chci rozbít, nechci mu nechat dceru ve vlastní péči...a na tom teď stagnujeme....já pořád někde uvnitř řeším strach, že dětem ublížím, strach, že mně rodina a společní přátelé odsoudí....a manžel to ví a drží opratě... Mám se sebou problém, uvědomuji si všechno, ale nedělám s tím nic.... Snad to pomůže v Dominice při rozhodování...je třeba uvědomit si, jestli je její partner opravdu milující, když je schopen nevěry ( já byla nevěry schopna ve fázi, kdy jsem svého manžela už brala jen jako otce svých dětí, přitom jsem se k němu chovala stále hezky ) a jestli jí na něm záleží a podívat se sama na sebe a do sebe, jestli si váží sama sebe....
prosinec 04, 2012 12:06
jawitch - jak můžeš mít strach, že on dostane dceru do péče? To se nestává jen tak, to bys musela být jó špatná matka. : Myška
Maximálně může vybojovat střídavku. Ale pokud se o dceru a dřív ani o syna nikdy nestaral, tak i to těžko. Neboj se. Chlapi tím rádi hrozí, zvlášť, když ví, že ženu tím drží v šachu, ale ve skutečnosti o dítě do své péče nestojí.
A rodina, přátelé - copak nikdo z nich neví, jak to u vás už takovou dobu vypadá?
prosinec 04, 2012 12:18
Myška : jawitch
Já si to všechno uvědomuju, když se nad tím zamyslím, nevidím důvod, proč by mi ji neměl soud svěřit, když se s ním nemohu dohodnout...moji rodiče jsou proti, když se to dozvěděli, protože on je manžel jinak slušný chlap...a vůči známým se vždycky choval hezky, on měl problém jen se mnou...třeba popřát mi k narozeninám, dát mi pusu..apod.....smilies/smiley.gif Vysvětlil mi, že on se bál lásku mi projevit...smilies/smiley.gif Nechápu, nikdy nepochopím, a už se tomu směju... Jo, všechno si uvědomuji, ale nějaký podvědomý strach mi pořád brání udělat rozhodný krok... ale moc děkuji za tyhle stránky a Vaše názory, mohu to tady probrat a třídit si tak myšlenky...a sbírat odvahu....smilies/smiley.gif
prosinec 04, 2012 12:26
jawitch - nikdo nebude nikdy žít tvůj život, ani tvoji rodiče. : Myška
Takže udělej to, co chceš ty, a ne to, co chce někdo jiný. Život máš jen jeden!
prosinec 04, 2012 12:31
mia : jawitch
Já po druhém dítěti moc toužila, já ho chtěla....v naivní představě, že se něco mezi námi zlepší.....
prosinec 04, 2012 13:12
Znám pána, který po mnohaletém pohodovém manželství : al�k punt�k
odložil již použitou a ošoupanou manželku s níž měl dva puberťáky. Neboť vzplíál láskou k mnohem mladší slečně, kterou okamžitě "zbouicvhl" a nastěhoval se k ní. Narodilo se mu miminko - a to ve dne v noci řvalo, pokakávalo ase a počůrávalo, taky nebyly moc prachy, neb pán platil na ty puberťáky a jeho nová žínka , se kterou tak nádhewrně omládl, byla na mateřské. A přesto, že "se flákala celý den doma", neměla na něj čas a v noci, místo plamenů váště, padla do postele a snažila se urvat trochu spánku.A najednou "buch" - pán se zase začal pomalu vtírat do původní domácnosti, jeho původní žena byla stále "primitiv" a "nechápala ho", ale bylo tam teplo, uklizeno a navařeno, dvě televize a vůbec pohodlí. K techtlím či mechtlímj dosud nedošlo - a ještě není všem dnům konec. Jeho nová a krásná a mladá žena žárlí a dělá mu scény......no, nechci ti brát Dominiko naději, ale chlapi už jsou takoví. Zajímají je jedině jejichn potřeby a na ostatní kašlou - a jestli jeho bejvalá vaří líp než ty......
prosinec 04, 2012 14:31
jawitch, myslim : romanB
(a neber to jako nejake vycitky), ze clovek nejvic ublizi tem, ktere miluje, kdyz se jim snazi predstirat neco, co neni. Jednou ten sok prijde stejne a cim to bude pozdeji, tim hur se s tim vyporadaji. Je neco jako "povinnost", aby lidi co me milujou, byli schopny a ochotny me i pochopit - nebude to treba hned, ale nebudu je tahat za nos. Mozna, ze kdyz se na to podivas takhle, pujde to.
prosinec 04, 2012 21:38
Milá Dominiko, : takyjeden
ještě jednou si přečti jméno stránek, na které napsalas.. smilies/wink.gifMyslíš opravdu, že jsou od toho aby partnerství, manželství, rodiny spíše zachraňovaly? smilies/sad.gifNechci se nikoho dotknout, komentáře vycházejí z vlastních smutných zkušeností,ale čekáš opravdu seriozní radu od někoho, kdo si ani pořádně tvůj dopis nepřečte? /viz hned první "odpověd´"/ Možná by stálo za to se zeptat, kolik rodin tato "poradna" zachránila, nebo naopak kolik jich "pomohla" rozvrátit a kolik dětí pak vyrůstalo a vyrůstá bez jednoho z rodičů a jeho výchovy.. smilies/sad.gifA jak by se ti líbilo, kdyby na podobné stránky psal tvůj manžel/ samozřejmě svoji verzi!/a pak se ,třeba, takovýma radama od někoho, kdo tebe ale vůbec nezná, řídil?!?! Věř, že nikdo ti nedokáže poradit líp než tvoje srdce.. A pokud ti ted´ ego říká, nemůžu mu věřit, hm, pro děti je vzorný táta, chceš jim opravdu tu rodinu rozbít? a zvládneš jim ho ve výchově nahradit?? zvaž dobře..Poslechni svoje srdce /když ho neposlechneš, stejně štˇastná nebudeš/a přestaň se zabývat minulostí..tu už totiž stejně nezměníš a jen si tak kazíš přítomnost a tím potažmo i budoucnost. Přeju hodně štěstí..
prosinec 11, 2012 16:44
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]