Králice zase jednou zabodovala. Je fakt, že se z ní stal plnohodnotný člen rodiny a její návyky se staly součástí běžného života. Takže když jsem šel do kuchyně, už jsem počítal s tím, že se za mnou vyřítí malej Jágr, co smykem po plovoucí podlaze efektně narazí na mantinel linky.

     Normálně by jí to slušelo v dresu se 68. Pravidlem se taky stalo, že po otevření spodní skříňky si velmi aktivně říká o piškot, a když to někomu rovnou nedojde, tak si prostě vleze dovnitř. Tím, že za ní zavřete, jí nevysvětlíte nic, klidně tam bude sedět půl dne (nezkoušeli jsme, pouze odhaduju).

    Ale abych jí jen nepomlouval, naučila se i krásný věci. Třeba se přitulit, když koukáme na bednu a nebo se zúčastnit úklidu. Ne vždy sice zrovna výhodně, ale mám pocit, že prostě uklízí s námi.

     To její vlítnutí do skříňky se nám zrovna v neděli moc nevyplatilo. Pavlína vrátila olej ne úplně dobře zašpuntovanej a králice ho porazila. Následky byly hrozný. Nejen, že byla  naolejovaná jak sardinka, ale navíc ještě zamastila celou kuchyň.

     A hoňte mastného králíka, když to všude kolem klouže...

            „Myška, zober si ju, do boha!"

            „Jóó už ji mám, klid."

            „Už ju tu nechcem ani vidieť."

Vždycky, když se Pavlína vrátila ke slovenštině, mělo to nějaký důvod. Ale jakej důvod to má mít teď, když už i po ránu jí je dobře?

            „Pavlínko, neblázni, vždyť to uklidíme. Koukej, jak se holky drhnou v koupelně," zkusil jsem jí udobřit. „Daj mi pokoj, áno?"

     Hm. Králice si nakonec v umyvadle vlezla i pod proud vody a vypadala hrozně.

     Ale Pavlína vypadala skoro ještě hůř. Tedy... vevnitř. Zvenku jí to slušelo pořád.