ONA:  Leželi jsme v posteli jako lžičky v příborníku, Jirka mě zezadu objímal - moment intenzivního štěstí. Bylo pozdní nedělní ráno, venku už dávno svítilo sluníčko. Ložnice voněla po milování a nám se nechtělo z pelechu ven....

„Tohle je ráj, kterýmu se někdy ani nedá věřit.“

Políbil mě do vlasů.

„Já taky nevěřila, že má pro mě život ještě něco hezkého v záloze,“ usmála jsem se.

Teď je snad příhodnej moment, teď mě snad nesežere rovnou.
 
„Poslouchej víš co jsem si uvědomila? Já nechci rodit tady ve špitále. Všichni ti jeho kamarádi... byla bych z toho nervózní jak pes. Něco ti řeknu, ale nekřič na mne. Já vůbec nechci rodit ve špitále. Když slyšíš ty hororové příběhy všechny... Chtěla bych rodit doma, samozřejmě pokud bude všechno v pořádku, nejsem žádný hazardér.“

Jirka se odtáhl a reagoval docela předvídatelně.

„Počkej, to myslíš vážně?“
„Jistě.“

„Pavlíno. Zrovna jsem četl teď o tý bábě, co ji odsoudili, protože zavinila smrt novorozence. Něco takového chceš riskovat? Proč proboha??

„Nic takového nechci riskovat lásko... prostě si myslím, že pokud je všechno v pořádku a jedná se o tzv. fysiologickej porod, nikoliv patologickej, tak je pro matku i dítě lepší přirozené prostředí vlastního domova, než nemocnice, které se zavedly kvůli tomu, aby byly sterilní, ale ve skutečnosti tam akorát podstupuješ riziko nakažení resistentními bakteriemi.

„Prosím tě moje žena rodila ve špitále třikrát, a v pohodě.“

A tohle mě vytočilo z několika důvodů najednou.

„Tvoje žena? Tak předně jsem myslela, že jáá jsem tvoje žena a kromě toho tenkrát se nic jiného dělat nedalo a vůbec, její názory jsou pro mne naprosto irelevantní, dyť je úplně blbá.“

A bylo po lžičce.

„Pavlíno! Já tě důrazně žádám aby sis odpustila urážky. To myslím je pod tvou úroveň, nebo ne?

Nevěřícně jsem na něho koukala.
 
„Aha čili je načase, aby som si uvedomila, odkiaľ pokiaľ? Smiem všeličo, ale hranica je dotknúť sa „tvojej ženy“?

„Ježíš, co to do tebe vjelo? Prostě nemůžu instinktivně mluvit o svojí bývalé ženě tak, jak o ní mluvíš ty. A když jsme u toho, tvůj formální muž, je pořád někdo jinej.“

No tak to nemyslí vážně on!

„Jirko...“

„No a co! Je to tak.“
„Můj muž jsi ty. Bez ohledu na to, jak to teď formálně je. Myslela jsem, že to víš.“

Chválabohu mě objal.